Sama se sebou

Onehdy jsem si sedla sama se sebou, daly jsme si kafe a chvíli jsme jen tak bloumaly, než započal dialog. Já vím, není to originální, lidi to dělávají často, tedy ti, kteří na to mají čas a nehoní se dnes a denně za prací, za penězi, za úspěchem…

Ne, nejsem ani schizofrenní, jen jsem se zastavila a podívala se kolem sebe, na sebe a na své počínání. Dala jsem si pár otázek, ne na všechny jsem si dokázala odpovědět a zjistila jsem, že celý život vlastně za mě rozhodovali jiní. Jen málo životních kroků jsem rozhodla sama, téměř vždy jsem musela svá přání korigovat, či měnit, podle jiných. Ani tohle asi není nic mimořádného, pokud člověk žije jako součást rodiny, je to úplně normální.

Tak co vlastně chci, když jsem se ocitla sama se sebou?

Žiju v domě, který jsme si v potu tváři a na úvěr postavili s mužem před 32 lety. Vyrostly zde naše děti a částečně i děti našich dětí. Dům plný od “sklepa” až po střechu. Nikdy bych nevěřila, jak může být prázdný dům, když odejde jen jeden z jeho obyvatelů, když zůstane prázdná jedna židle. Chci zde, v tomto domě zůstat? Chci odejít? Musím odejít?

Na první dvě otázky jsem hledala odpověď do nedávna, neuměla jsem na ně odpovědět. Ta třetí otázka vyplynula z nové situace. Jakoby ta jedna osoba klížila všechny tři rodiny a když odešla, tak se rodiny začaly rozpadat. I ten velký, rozkládací stůl je moc velký, letošní vánoce bude opuštěný celý.

Ano, padlo rozhodnutí, tento dům opustíme, patří k minulému životu, který již není a nikdy nebude. Zmizíme z domu, z ulice, čtvrti, dokonce i z města. Rodiny se rozdělí, aby každá z nich započala nový život. Vzpomněla jsem si na pověst o knížeti Svatoplukovi. Taková blbost, pro situaci, která u nás nastala a která se děje dnes a denně, kdy se rodiny dělí, dokonce se dělí i jedna rodina a časem se třeba i větví, tedy násobí, což je v dnešní době úplně normální.

Tak říkej, Svatopluku, ty můj maturitní osude :-):

Dal si tedy přinésti tři hrubé pruty, a svolav syny své, svázal je a nejstaršímu podal, aby je zlomil. Když tento přelomiti jich nemohl, dal je druhému do ruky, aby svého štěstí zkusil, a když ani tento nic nedokázal, ještě třetímu, který jich také nezlomil. Poté rozvázav pruty, každému ze synů dal po jednom, aby je rozlámali. Když to každý z nich snadno dovedl, učinil jim napomenutí řka: "Vidíte, synové moji, že zůstanete-li spolu v lásce a svornosti, nikdy vás nepřátelé vaši nepřemohou; aniž do zajetí odvedou. Pakli majíce nyní knížectví na tré rozdělené, odpírati budete nejstaršímu bratrovi poslušenství, nejen mezi sebou se budete hubiti, nýbrž podlehnete i nepřátelským sousedům, kteří vaše knížectví vyvrátí a zahubí."

Jsi hrozná, neslyšela jsi nic o tom, že je spíše nenormální, aby se tři rodiny tlačily v jednogeneračním domě, říká mé jedno já. Jojo, má pravdu, to rozumné já, jen to emotivní já se mnou cvičí a dělá ze mě máslo dvojku.

Jedno já se těší do nového života, druhé já hořce pláče. Bóže to je ale bláznivá dvojka – tedy dva v jednom!

psi1