Sama se sebou

Onehdy jsem si sedla sama se sebou, daly jsme si kafe a chvíli jsme jen tak bloumaly, než započal dialog. Já vím, není to originální, lidi to dělávají často, tedy ti, kteří na to mají čas a nehoní se dnes a denně za prací, za penězi, za úspěchem…

Ne, nejsem ani schizofrenní, jen jsem se zastavila a podívala se kolem sebe, na sebe a na své počínání. Dala jsem si pár otázek, ne na všechny jsem si dokázala odpovědět a zjistila jsem, že celý život vlastně za mě rozhodovali jiní. Jen málo životních kroků jsem rozhodla sama, téměř vždy jsem musela svá přání korigovat, či měnit, podle jiných. Ani tohle asi není nic mimořádného, pokud člověk žije jako součást rodiny, je to úplně normální.

Tak co vlastně chci, když jsem se ocitla sama se sebou?

Žiju v domě, který jsme si v potu tváři a na úvěr postavili s mužem před 32 lety. Vyrostly zde naše děti a částečně i děti našich dětí. Dům plný od “sklepa” až po střechu. Nikdy bych nevěřila, jak může být prázdný dům, když odejde jen jeden z jeho obyvatelů, když zůstane prázdná jedna židle. Chci zde, v tomto domě zůstat? Chci odejít? Musím odejít?

Na první dvě otázky jsem hledala odpověď do nedávna, neuměla jsem na ně odpovědět. Ta třetí otázka vyplynula z nové situace. Jakoby ta jedna osoba klížila všechny tři rodiny a když odešla, tak se rodiny začaly rozpadat. I ten velký, rozkládací stůl je moc velký, letošní vánoce bude opuštěný celý.

Ano, padlo rozhodnutí, tento dům opustíme, patří k minulému životu, který již není a nikdy nebude. Zmizíme z domu, z ulice, čtvrti, dokonce i z města. Rodiny se rozdělí, aby každá z nich započala nový život. Vzpomněla jsem si na pověst o knížeti Svatoplukovi. Taková blbost, pro situaci, která u nás nastala a která se děje dnes a denně, kdy se rodiny dělí, dokonce se dělí i jedna rodina a časem se třeba i větví, tedy násobí, což je v dnešní době úplně normální.

Tak říkej, Svatopluku, ty můj maturitní osude :-):

Dal si tedy přinésti tři hrubé pruty, a svolav syny své, svázal je a nejstaršímu podal, aby je zlomil. Když tento přelomiti jich nemohl, dal je druhému do ruky, aby svého štěstí zkusil, a když ani tento nic nedokázal, ještě třetímu, který jich také nezlomil. Poté rozvázav pruty, každému ze synů dal po jednom, aby je rozlámali. Když to každý z nich snadno dovedl, učinil jim napomenutí řka: "Vidíte, synové moji, že zůstanete-li spolu v lásce a svornosti, nikdy vás nepřátelé vaši nepřemohou; aniž do zajetí odvedou. Pakli majíce nyní knížectví na tré rozdělené, odpírati budete nejstaršímu bratrovi poslušenství, nejen mezi sebou se budete hubiti, nýbrž podlehnete i nepřátelským sousedům, kteří vaše knížectví vyvrátí a zahubí."

Jsi hrozná, neslyšela jsi nic o tom, že je spíše nenormální, aby se tři rodiny tlačily v jednogeneračním domě, říká mé jedno já. Jojo, má pravdu, to rozumné já, jen to emotivní já se mnou cvičí a dělá ze mě máslo dvojku.

Jedno já se těší do nového života, druhé já hořce pláče. Bóže to je ale bláznivá dvojka – tedy dva v jednom!

psi1

Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.

8 thoughts on “Sama se sebou

  1. Je to těžké rozhodnutí. Také se hrozně fixuji na místa, ale možná je to nesmysl. Zejména, když na nich z celé rodiny lpím jenom já ….

  2. Rikavam tomu „paradox rodicovske lasky“. Rodice zhruba dvacet az dvacet pet let s laskou vychovavaji sve deti. To proto, aby je pripravili pro samostatny zivot. (Nerikaji si to milujici rodice nahlas, ale pripravuji sve deti, aby na tom svete obstaly, az rodice tu nebudou.) Ve chvili, kdy se dospelym detem dari budovat svou budovu rodinneho zivota, co zbyva prarodicum ze zivota? Musi se divat, jak dalsi dve generace budujou novou budovu, nebo na to, jak se nekterym dari a nekterym se nedari. Jak lehke je radovat se z uspechu a z nezavislosti dospelych deti? Je mozne se jen radovat, ze se nam rodicovske dilo zdarilo?

  3. Vždyť Vánoce budou cobydup! Četl jsem si tohle dlouho, víc než jindy. Rozum je jedna věc, já to vnímám spíš z té stránky tvého „druhého já“..
    A všelijak se mi hlavou míhají útržky nastřádaných útržků z čtení zdejšího i knížkového, včetně útržků čtení někdy meziřádkového (to my, šachisti..). Mám z toho nějak sám smutno, ale nezbývá mi, než stávající „dvojce másla“ a někdejšímu přeludu ze 4. patra v Táborské ulici přát „hojení šrámů na duši“ jak to jen jde, tedy, aby to šlo dobře a úspěšně..

  4. zarox, Dennisi, Břetislave, děkuji Vám za milá slova, jsem ráda, že Vás mám, Vaše komentáře mě vždy potěší a ráda se nad nimi zamýšlím. Není nad známost s chytrými a milými lidmi, moc si toho považuji.
    Milá „kňučko“, když mluví dospělí, buď zticha a šoupej nohama🙂, možná přijdeš se svojí fotkou na řadu příště!🙂

  5. Hodna babicka ma vzdy mile slovo pro vnoucata i pro vrstevniky. Drzim palecky „smutne babicce“ a preju ji „plny dum“. Mimochodem, premyslel jsem, proc si stari znami rikaji vrstevnici. Asi to znamena, ze se uz na nich navrstvila rada vrstev mechu, kapradi a dalsiho housti. Dokonce i jejich prebohata pamet a vzpominky jsou jako cesta pres housti a prales leckdy neprostupny. Bobicko, jeste jednou hodne stesti v kazdem dome, kde se nebudes citit sama…

  6. Těžké rozhodování. Opustit místo, kde jsi byla šťastná? Nebo všechno vyrvat z kořenů a začít znova?
    A nejde udělat kompromis? Že by se odstěhovala jedna ze tří rodin? A nemusíš to být zrovna ty…
    Jenže, jestli máš pocit, že potřebuješ opravdu důkladnou změnu, udělej to. Třeba tě to nabije novou energií! Poznávat nové místo, nové lidi, začít znova.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s