Velké manévry

Velké manévry započaly. Ano, už teď, i když je maturitní ples až v druhé polovině ledna roku 2013, je nutné se objednat k holiči, na pedikúru, manikúru, protože ty nejlepší odbornice mají termíny narvané k prasknutí. Je také nutné provést inventuru oblečení, bot, kabelek a něčeho na krk, je nutné být v den “D” připravena tak, abych se líbila nejen sobě, ale abych nedělala ostudu naší maturantce. Maturitní ples je jen jednou za život a jistě bude i fotodokumentace, takž po letech, až tady nebudu a náhodou dojde na prohlížení fotografií z maturáku, aby další generace nepukaly smíchy, jak byla  jejich prababička vyštafírovaná.

Po provedené inventuře se mi vyjevila hořká pravda, že fakt nemám co na sebe, že moje obligátní divadelní tunika je hrubě z módy, přijít v ní na ples, že bych mohla být podezírána, že jsem ustrnula hluboko v osmdesátých letech minulého století, boty s úzkou špičkou se dávno nenosí, stejně tak jako kalhoty se širokou nohavicí, byť z kvalitního materiálu, jen kabelka – psaníčko by mohla být brána s rezervou, jako nadčasový módní kousek a to, přiznejme si, je trochu málo.

Započaly velké internetové manévry, abych se inspirovala současnými modely, mobil drnčel naplno, takže objednávky na zkrášlení jsou v suchu a já mohla konstatovat, že příprava v teoretické části je průběžně plněna.

Co si na sebe nevezmu určitě: Cokoliv do vlasů a na hlavu vůbec, na krk jakoukoliv formu korálů, či zlatých řetízků, víc jak dvě barvy oblečení, žádný třpytivý make up, ani žádné třpytky kamkoliv, náušnice, protože nemám dírky v uších a klipsny se úplně vytratily, boty na vysokém podpatku – nemusela bych se pak obejít bez francouzských holí.

V čem váhám: Vzít si na sebe ekry háčkované rukavičky po babičce. Za 1. nebude vidět lak na nehtech a za 2. nový prsten, který je součástí soupravy s přívěskem na krk. Prsten na rukavičce by se jevil tak trochu kardinálskyVeselý obličej

Na co se těším: Až pojedu na Chodov do obchoďáku a to, čím se inspiruju na internetu, zhmotním do nákupních igelitek.

Na maturitním plesu je pro mě nejvzrušivější ta příprava, ty velké manévry, to těšení, je to podobné tomu, když se rozhodnu cosi péct, vezmu sobě Sandtnerku a spoustu lístků receptů, psaných jak mojí mladou, starší a starou rukou, tak i rukou dávno zemřelých a probírám se touto rodinnou pokladnicí, abych vybrala to, co bude nejvíc chutnat, v čem bude kuchařka velebena. Vlastní realizace je pak už všední záležitost.

Tím nechci říct, že Kristýnin maturitní ples bude všední záležitost, ba naopak, bude to vyvrcholení velkých příprav – velkých manévrů, bude to nevšední zážitek, bude to událost roku, ba dovolím si říct, že událost životní, hlavně pro maturantku, co babka, na té už nezáleží, ta má svůj maturák dávno za sebou. Ach jo, kdyby jenom maturák Veselý obličej

Doufám, že se dožiju i promoční hostiny, to už sice tak velké manévry nenastanou, ale jak se znám, tak určitě taky nebudu mít co na sebe!

atka_0003

 

kristyna-dvorakova-w

Cesta do pekla

není jen dlážděná dobrými skutky, ale je to cesta pohodlná, široká, s krásnou krajinou, cesta po které se příjemně capká.

Koupila jsem si nový notebook. Lesklého miláčka, který vyžaduje denního leštění lesklého povrchu, ale mně to nevadí, vybrala jsem si ho, doufám, na mnoho let.

Jednoho dne jsem zašla do své (tak své… víme své Veselý obličej) banky, neohroženě zaťala sekeru do svého (ano je můj) kontokorentu, tedy neurvale jsem jej nechala prohloubit, takže mi okamžitě přistály penízky na účtu, tedy mínusové penízky, ještě týž večer jsem zadala objednávku a druhý den jsem si jela vyzvednout černého fešáka s numerickou klávesnicí a HDMI výstupem (vstupem). Všude se mnou jednali vlídně a s úsměvem, mladý a pohledný expert při výdeji pečlivě vysvětlil co mám dělat při prvním zapnutí miláška a já jsem se odvznášela domů.

Po cestě jsem se trochu klepala a v hlavě se mi mlelo, kdo se bojí …. v síni. Zároveň jsem si říkala, ano takto by měl vypadat každý nákup. Rychle, pohodlně vlídně…, ovšem na dluh – cesta do pekla – pohodlná a široká…

Mé staré věrné pécéčko kleklo, usnulo jako Šípková Růženka a čeká na prince (experta IT), který jej políbí, přivede k životu, abych z něj vydolovala to, co nemám zálohované a potřebuji to, aby se pak ocitlo na zaslouženém odpočinku, po osmileté službě.

No a tímto Vám, moji milí sděluji, že nemám k dispozici Vaše RSS a budu je tedy znovu sbírat, takže časem jsem u Vás, jako na koni…

peklo 

 

Peklo po rozsáhlé přestavbě z primitivní křesťanské mučírny na moderní převýchovný ústav. Nově otevřená sekce měděných kotlů pro poslance EU, oddělení pro miss a rosničky, čert nesoucí státní zaměstnance a úředníky i s jejich dětmi (budoucími úředníky) do sekce B (mají kotle pouze pozink.) i cizojazyčné nápisy (ruština) dávají tušit, koho v pekle očekávají. Adolf Hitler se dožaduje propuštění, protože nezávislý soud v ČR mu potvrdil nevinu (nepodařilo se prokázat, že byl nacista). Kontrolní orgán OSN ve složení arch. Gabriel, arch. Michael a sv. Petr přicházejí kontrolovat, zda peklo dodržuje vyhlášku EU z Bruselu o mučení hříšníků (nikdo nesmí být mučen tak, aby ho to bolelo!). Na obraze chybějí V.I.Lenin a J. V.Stalin. (Lenin je ve skladu pro CD Jarka Nohavici – mučení hudebníků a malý Soso má službu u brány). Lucifer spokojeně přihlíží a už se nemůže dočkat, až do pekla dorazí první vlna hrdinů kuponové privatizace.

Obrázek a text zkopírován z webu Petra Novotného bez jeho souhlasu, ale s doufáním v jeho vlídného srdce a v jeho odpuštění. Zde – klik na jeho web

Aida a svetry a nesplněný sen

Moje dcera se narodila s láskou k opeře a vážné hudbě vůbec. Ano, věřím, že se s takovou zálibou musí člověk narodit, tato záliba se nedá naučit, nedá se ani předstírat. To je můj názor, vyvraťte mi ho. Vzhledem k tomu, že shlédnout operu znamená zalovit hluboko do kapsy, když chce člověk slušná místa, je tato návštěva na tento žánr opravdu tak jednou dvakrát za rok. Na takový večer je samozřejmé, že se kulturní člověk připraví, oblékne si společenské šaty, boty a hodlá si užít celý večer, se vším všudy. Četla jsem názor, že je to už přežitek, že se do divadla chodí jako do kina a nastojte, asi ano. Nepíši nic nového, když napíšu jak Katka lkala, že se páni dokáží vykoupat, navonět, vzít si košili a kravatu a k tomu ne,  jak by člověk čekal, sako, ale svetr, jak byli někteří pánové viděni. Ani představení nebylo bez výhrad, přišla domů zklamaná. Její závěr vyšel asi takto: Ti co něco umí jsou ve světě, kde je dokáží zaplatit, Ti co jsou kategorie B, zůstávají. Tolik Aida a svetry.

Při této příležitosti vzpomenu svého kulturního života a oblečení. Mívala jsem zvláštní divadelní  a společenské šaty, ale jak bylo tehdy v módě krátkých sukní, tzv. koktejlky. Jedny hodně podobné měla na sobě Jiřina Bohdalová jako „Dáma na kolejích“, takové ty na na široká ramínka, úzké nad kolena. Asi mi slušely, taky proč ne, ale dlouhá róba to nebyla. A na dlouhou róbu jsem hodně stonala. Nikdy se mi nepodařilo vlastnit dlouhé šaty, po kterých jsem moc toužila. Dnes už to nedoženu, je to jen jeden z nesplněných snů, který se už nezrealizuje. Ano, jít tak jednou za princeznu, elegantně přidržovat dlouhou sukni při stoupání, či scházení ze schodů, nechat mužům k nahlédnutí můj štíhlý kotník, slibující neméně sladkou podívanou výše, která zůstane utajena … 🙂 Zajímá vůbec někoho taková podívaná, když je ve výloze téměř vše?

Dnes už ne princezna, ale hodně pokročilá královna, bez róby 🙂

P.S. Dnes jsem se dívala na ceremoniál vyhlášení Nobelových cen, nebyly tam špatné róby 🙂