Aida a svetry a nesplněný sen

Moje dcera se narodila s láskou k opeře a vážné hudbě vůbec. Ano, věřím, že se s takovou zálibou musí člověk narodit, tato záliba se nedá naučit, nedá se ani předstírat. To je můj názor, vyvraťte mi ho. Vzhledem k tomu, že shlédnout operu znamená zalovit hluboko do kapsy, když chce člověk slušná místa, je tato návštěva na tento žánr opravdu tak jednou dvakrát za rok. Na takový večer je samozřejmé, že se kulturní člověk připraví, oblékne si společenské šaty, boty a hodlá si užít celý večer, se vším všudy. Četla jsem názor, že je to už přežitek, že se do divadla chodí jako do kina a nastojte, asi ano. Nepíši nic nového, když napíšu jak Katka lkala, že se páni dokáží vykoupat, navonět, vzít si košili a kravatu a k tomu ne,  jak by člověk čekal, sako, ale svetr, jak byli někteří pánové viděni. Ani představení nebylo bez výhrad, přišla domů zklamaná. Její závěr vyšel asi takto: Ti co něco umí jsou ve světě, kde je dokáží zaplatit, Ti co jsou kategorie B, zůstávají. Tolik Aida a svetry.

Při této příležitosti vzpomenu svého kulturního života a oblečení. Mívala jsem zvláštní divadelní  a společenské šaty, ale jak bylo tehdy v módě krátkých sukní, tzv. koktejlky. Jedny hodně podobné měla na sobě Jiřina Bohdalová jako „Dáma na kolejích“, takové ty na na široká ramínka, úzké nad kolena. Asi mi slušely, taky proč ne, ale dlouhá róba to nebyla. A na dlouhou róbu jsem hodně stonala. Nikdy se mi nepodařilo vlastnit dlouhé šaty, po kterých jsem moc toužila. Dnes už to nedoženu, je to jen jeden z nesplněných snů, který se už nezrealizuje. Ano, jít tak jednou za princeznu, elegantně přidržovat dlouhou sukni při stoupání, či scházení ze schodů, nechat mužům k nahlédnutí můj štíhlý kotník, slibující neméně sladkou podívanou výše, která zůstane utajena … 🙂 Zajímá vůbec někoho taková podívaná, když je ve výloze téměř vše?

Dnes už ne princezna, ale hodně pokročilá královna, bez róby 🙂

P.S. Dnes jsem se dívala na ceremoniál vyhlášení Nobelových cen, nebyly tam špatné róby 🙂