Únor 2013

Sníh, stále ještě je v únoru sníh, je to znamení, že v zimě je stále zima, takže svět by měl být v pořádku.

 

014_ÔÇô_kopie

Co je to za haluze? Kdo to ví odpoví, já to vím, odpovím, je to wistarie modře kvetoucí a v pozadí je věrná meruňka. Vloni sice neurodila, ale zase jindy to byly mraky meruněk, že jsme nevěděli už kam s nimi. Všechny jsme podarovali, kompoty a džemy nadělali…

013_ÔÇô_kopie

Zde tedy nebydlí moc pořádné hospodyňky, co se to plácá na prádelním sušáku?

016_ÔÇô_kopie

Obloha těžká, je jako šedomodře neprůhledný obal Země… jasně, vždyť mrzne

015_ÔÇô_kopie

Hmmm, tak tady si se zazimováním moc práce hospodyňky nedaly…

001_ÔÇô_kopie

A to už není z Prahy. Bezvadná konkurence, lidi to nebudou mít daleko, když je v jedné z těch restaurací namíchnou…

005_ÔÇô_kopie

Stavíte, stavíte? Inu panáčkové, jde Vám to ale pomalu od ruky. (Barvu si dohnal program XnView.

008_ÔÇô_kopie

Hory jsou hory, ale hory šumavské jsou ještě místy tajemné a divoké

007_ÔÇô_kopie

Ale taky obydlené docela vlídnými lidmi. Inu, lidi si vždycky pomáhají tam, kde je to drsnější.

Reklamy

Lexaurin, nebo Müller?

Říkala ti máma, že nám umřel Jaroušek, povídá mi Natálka, je to smutný. Já vím, říkala mi to. Stříhaly jsme u toho papírové dečky a práce se nám dařila, byla z toho radost.

Na horách měli být  celý týden a vrátili se už včera. Nebyl to ani strejda, ani děda, byl to zkrátka Jaroušek a bylo mu 61 let. Šel odházet sníh od auta, upadl, a přes oživovací pokusy už nevstal. U všeho byla i Natálka. Nevím, jak taková událost zapůsobí na sedmiletou holčičku, ale i když nepláče, i se zasměje, stejně je vážnější a je vidět, že jí to v makovičce šrotuje.

Nějak je toho v poslední době na nás moc. Nahoře leží se zlámanou nohou z hor, Karolína, dole mají smutek a já tím pádem ze smutku nevycházím. Včera jsem nemohla usnout, tak jsem si vzala půlku Lexaurinu. Co dnes? Vůbec nejsem ve formě. Lexaurin, nebo suché, bílé? Obojí poslouží stejně. Doma je jen ten prášek, ale rozhodla jsem to bílé.

Vzala jsem Elu a šly jsme k Číňanovi, není to daleko. Uvnitř stál dobře naladěný bezdomovec, který pil pivo. Jelikož jsou v krámku jen úzké uličky, sdělila jsem Číňanovi své přání. Bezdomovec si asi myslel, že mu přišla kámoška – santusačka, dal se se mnou do řeči. Byl příjemný a já dokonce vtipná (no určitě, však se smál). Číňan konečně pochopil co chci, to asi když bezdomník doplnil k žádanému Müllerovi i Thurgaua, já odmítla od snaživého prodavače nabízenou igelitku, dala si láhev do kapsy, byla jsem fakt stylová, a vydaly se s Elou domů.

Sníh mi křupal pod nohama, levá kapsa mě tížila, táhla můj dlouhý kabát k zemi, i má těžká nálada mě tížila, hrbila mi ramena a táhla k zemi. U našeho domu, na balkoně, jsem zaznamenala nově instalovanou, jasně zářící ceduli s nápisem – Na prodej.

Fotografie0119

Proč si vlastně někdy nezpívám?

drdolMyslím si, že si lidi už doma asi nezpívají a když, tak si broukají se zpěvákem v TV, nebo s tím, co jim jde přes dráty do uší a při tom se klinkají do rytmu duc duc duc. Nijak jsem se nad tím nezamýšlela, už dávno jsem vzala současnou dobu na vědomí, na valše se taky už nepere, tak proč by si lidi měli zpívat, když to za ně udělá někdo jiný, hlavně často v angličtině, takže si nemusí ani lámat hlavou se slovy, že bejbi…

Když se to tak vezme, tak jsem kdysi jiná nebyla, jak už jsem ixkrát napsala, ale musím to znovu zopakovat – můj dědeček, hudebník, s hudebním vzděláním, trpěl, ač silně nahluchlý, tak se chytal za hlavu, když jsem pustila na plný pecky rádio a říkal, že se mu klepou uši, což ostatně říkal i v případě, když jsem v dětství nasadila své parádní číslo ze svého repertoiru – ej svitilo slunečko na našů zahrádku. Můj silný hlas se ozýval i přes několik zdí.

Jo, možná se mnou taky začnete počítat na prstech ruky, kolikrát jsem ty historky už zmínila, ale co se dá dělat, i mladé děvuchy stárnou (Kdože je to na obrázku nahoře s tím drdolem? Představte si lidi, to jsem já. Ačkoliv je to k neuvěření, že taková holka někdy existovala…), byť se snaží si mladého ducha udržet.

Nejen děvy, ale i stárnoucí kluci nostalgiční, vzpomínají a jelikož se jim (obojímu pohlaví) nevybavují jiné historky, než ty stále stejné, tak jsou stále na talíři. Když se někdy povede a oni objeví a sdělí historku, kterou ještě nezmínili, tak je okolí příjemně překvapené a říká si, že to s nimi ještě není tak zlé.

Tihle kluci a holky s bolavejma kloubama jsou taky strašně ukecaní. Někde začnou u toho, jak dřív bylo hodně sněhu a skončí u parní turbíny na přehradě, zkrátka, “ztratí se v lese”.

Tak o čem jsem to vlastně začala, než se mi do toho připletl můj milovaný dědeček – jo!, o zpívání. Tuhle mě totiž překvapilo, když jsme z ničehož nic se svým kamarádem začali zpívat prostonárodní písničky, že jsem za a) zapomněla slova, za b), že mi to zvedlo náladu a vůbec, asi se u toho vyplavovaly endorfíny, či co, a za c) sakra proč si vlastně někdy nezpívám?

Óda na bramborák

Obyčejná erteple…, když jich odšlupkujeme několik, nastrouháme je a přidáme koření, česnek, sůl, mouku aj. ingredience, které si v některých rodinách dodají(horké mléko, vejce, zelí, uzené apod.), vznikne hmota nevídaná. Sádlo to jistí (Nešetřit!), sádlo se rozehřívá na plotně a bytem se nese první, specifická vůně. Jakmile se hmota přelitá z naběračky dotkne škvařícího se sádla, chopí se vlády v bytě vůně česneku a čekající strávník počne slinit a šourá se do kuchyně, kde s nedočkavostí sleduje, kdy se první placka opeče z obou stran.

Fotografie0140

Když je strávníků více, i když jsou jindy k sobě vždy mírumilovní, pro první placku by se pobili. Ten rozumnější placku rozpůlí a hned při prvním kousnutí, když sousto v puse křupne, je to jako výbuch granátu a vlna blaženosti se rozlije po půnebí obou, vyplaví zvýšené adrenalinové zárodky boje, chuťové pohárky si mlaskají.

Fotografie0138

Při druhé a třetí placce je život nádherný, láska k bližnímu rozkvete jak kvítí na louce, ozářené sluncem, a mozek se počíná odkrvovat, při další a další placce strávníci odfukují, povolují pásky na kalhotách, mají-li je, ti chytřejší nastoupili ve volném oděvu.

Zbylé placky sice lákají, jsou opečené do červena, oči by chtěly, ale břuch už nemůže. Jeden druhému nabízí dobrotu s laskavostí sobě vlastní, na boj a blesky šlehající z očí je zapomenuto, duch přejícnosti je u kormidla.

Někdy placky nezbydou na chudáka umělce – kuchtíka a tak, pokud si během smažení nějakou placku neuchvátí, má smůlu, kterou bychom mu měli vynahradit převelikou pochvalou, jako třeba i udělením řádu zlatého bramboráku.

Jako basa tvrdí muziku, tak bramborák tvrdí pivo. Já preferuji Nakouřeného Švíháka z Krumlova, který má zvláštní nahořklou chuť, ale není hořký, skvěle se hodí na zalití bramboráku a nejen jeho. Taková pivní tečka člověka ale úplně vyřadí z normálního života, takže už jen zbývá sáhnout po nejbližším gauči, či posteli a oddat se sladkému spánku.

Vivat erteple, vivat bramborák, vivat Nakouřený Švíhák!

etikrumlovsvihak_2011

http://www.pivoteka.eu/sortiment/eggenberg/nakoureny-svihak.html