Ela a já

Ela se k nám přistěhovala když jí bylo 7 měsíců, vážila stejně, tedy 7 kg a byla to chlupatá koule. Kožíšek měla tak jemný, jako hedvábí, packy jako medvědí tlapy a přes černou masku na béžové hlavě jí nebylo na dálku pořádně vidět do očí.

První noc samozřejmě spala v mé posteli a už tehdy se vedle mě moc nevešla, lehla k mým nohám a když jí bylo vedro, tak se skulila na zem. Ano, skulila, ještě jí moc nešlo překonávat výšky. Holky jí málem vydřely do kožíšku díru, jak ji pořád hladily a tak brzy poznala, že by s námi mohla lehce mávat. Přišla k nám v zimě, tehdy byl sníh a ráno v 6 hodin se jí vždycky chtělo ven. Měla jsem už u dveří do zahrady připravené boty, legíny a bundu, všechno jsem to na sebe přes noční košili naládovala, hodila na hlavu kapucu a honem na sníh.

Zatím co já jsem nedočkavě podupávala a těšila se zpět do vyhřáté postele, Elu bavilo ve sněhu rejdit a čmuchat, občas mě zatahala ostrými zoubky za nohavici, vrčela, s nohavicí cloumala jako s nepřítelem. Pak se k mé radosti vyprázdnila a šupitovaly jsme do tepla. Někdy nám to pokazila sousedka, která měla v tuto bezbožnou dobu potřebu zalévat skleník. Mlátila konví do sudu a to se pak Ela vyděsila k smrti, vzala tlapky na ramena a šup domů nevyprázdněná. Ach jo, musela jsem čekat až se sousedka se zaléváním vyvzteká a pak zase znovu s Elou na zahradu, takže vidina teplé postele se oddálila.

Jak jsem řekla, Ela si usmyslela, že nám bude vládnout, že si bude užívat života, že my všichni jí budeme k ruce a budeme dělat jen to co ona chce. Byla (a dosud je) tvrdohlavá, pokaždé to zkoušela znovu, i když vůbec nebyla hloupá a věděla, že dostane přes zadek, jenže co kdyby to jednou vyšlo po jejím, že?

Nedalo se nic dělat, začalo se chodit na cvičák. Okamžitě se stala předmětem obdivu a áchání jak je krásná, což hlavně ji, vůbec nepřekvapovalo. To už bylo na sklonku léta, někdy bývalo dost horko a tak jsem ji ke všem cvičebním úkonům nenutila. Ležela a s vyplazeným jazykem dýchala a měla výraz – polibte si něco, já nevstanu.

Na cvičáku působila jako rozkladný živel, protože když jsme nacvičovali společně v řadě s několika psy ponechání psů na místě a odstoupení od nich,  samozřejmě vstala a šla za mnou jen Ela, ostatní poslušně seděli. Jenže, když pejskové viděli, že šla Ela, tak se rozešli za svými páníčky i oni a cvičitelka nadskakovala jako opička na gumě (to už asi nikdo nezná Veselý obličej) a křičela na mě, že jim kazíme výcvik. Moc dlouho jsme tam nechodily, já jsem začala s její výchovou sama. Vykašlala jsem se na cvičební termíny a vychovávala jsem ji svými pokyny. Co nejlépe umí, je “Stuj!” co umí nejméně je, ke mně, nebo Elo pocem, na…Na stará kolena (její i moje) se to hodně změnilo, a běhá bez vodítka a konečně si dá říct.

Je hodně závislá na mně a tak i když se třeba vracím jen z nákupu, už za dveřmi nedočkavě kňučí a když dveře otevřu, tak se na mě vrhne jako bagr, je z toho hrozný povyk, protože ona nadšeně ječí, já ječím nenadšeně a odstrkuji jí rukama (příšerně chlupatí, takže její béžová srst se na mém černém oblečení zvlášť dobře vyjímá), prchám do koupelny se převléct a teprve potom se s ní muchluju. Takto podobně vítá i ostatní obyvatele domu a i oni ječí, jako když je na vidličky bere, že budou chlupatí.

S Elou jsme zažili spoustu krásných i napínavých chvil, jako když sežrala kosti, po kterých se ucpala a pan doktor veterinář, za nemalou částku, za níž bych pořídila docela dobrou LCD širokoúhlou televizi, z ní v narkóze kosti vydoloval.

V listopadu bude Ele 8 let. Zvětšují se jí nádorky na cecíkách, (zjištěno asi před dvěma lety s tím, že nás veterinářka přesvědčovala, že se musí okamžitě nejpozději v době co nejkratší operativně odstranit), má u jedné pachové žlázy píštěl a venku, když jdeme z procházky, tak se plouhá za mnou a ne jako dříve, když uháněla přede mnou.

I když vím, že Ela je pes, je to zvíře, spí na vlastním pelíšku a pánem jsem doma já a ne ona, jak si představovala, je to moje chlupatá kamarádka, nebo spíš mazlík, když si nacpe svoji hlavu mně do klína a nutí mě, abych ji muchlovala, tak je nám oběma moc dobře a já se smutkem v duši stále hledám řešení, jak z nově nastalé prekérní situace ven.

Prodáváme dům, její bydliště, její zázemí, které ona si pečlivě hlídá a já nevím co s ní. Postěhuju se do bytu, kde v jedné místnosti (1+kk) sotva budeme moct existovat obě dvě, ale i kdyby, tak jí začne úplně jiný život, nebude mít zahradu, přijde o každodenní setkávání s holkama, venčení jen několikrát denně. Jestli vezme za své, že bude hlídat byt, pak když se někdo přiblíží ke dveřím, tak bude rafat, což možná bude vadit sousedům. A tak nevím co mám dělat, kam s ní, s kamarádkou věrnou, mojí?  Situace na posmání.

ela1

 

natalnaroz 001

 

elina-021

když ještě byla malá, zkoušela to, nejdřív jednu polovinu těla a když nikdo nereagoval, pak druhou polovinu, ale to se jí často nepovedlo Veselý obličej

Reklamy

Jak se máte, vdovy?

Označení ženy po smrti manžela – vdova, se mi strašně nelíbí, je ještě o kus horší než muž – vdovec. Ten název mi skoro vždy asociuje pavouka, Černou vdovu a jelikož jsem s pavouky nikdy neměla žádné moc dobré vztahy a dokonce se mi eklujou, pak není divu, že se mi ani toto označení pro ovdovělou ženu nelíbí. Tak teď jsem si to zároveň vyřídila i s pavouky.

Je velký rozdíl mezi single svobodnou, rozvedenou, a vdovou. Vdovy můžou být samozřejmě mladé i staré, ale v podstatě mají různé věkové skupiny vdov jeden stejný problém. Jak dál po smrti partnera.

Vdovy jsou různé, dokonce i veselé (viz Franz Lehár, Veselá vdova), většina je jich ale smutná a teskní. V Indii (asi jen někde) bylo zvykem, že spolu se zemřelým manželem byly upáleny na hranici i jejich pozůstalé vdovy. Je jasné, že byl zde zvýhodněn muž, tomu byla nějaká hořící hranice šuma fuk, ale věrná manželka to měla o krapítko horší, ta musela přihlížet pohřbu nejen svého manžela, ale i tomu svému.

V našich zeměpisných šířkách se pak odchod vdovy po smrti manžela řeší o něco civilizovaněji, i když smrt oběšením asi nebude moc civilizovaný. Některé vdovy se tráví, protože si nedovedou přestavit, že už svého muže nikdy neuvidí, nebo si i jinak sahají na život.

Vdovy, které jsou odolnější a ví, že ten bývalý život se už prostě konat nebude, že jim mimo odchodu ze světa nezbývá nic jiného, než si uvědomit, že je čeká život nový, od základu jiný, snaží se i přes truchlení rozmýšlet, jak budou v tomto světě fungovat dál.

Ty mladé to mají samozřejmě jednodušší, ty starší pak se upnou na své děti, či vnoučata a ty, které ví, že nelze doma jen ležet na posteli a chodit na hřbitov hořce plakat, jsou na křižovatce. Některé se mezi sebou druží, vzpomenou si na svá mladá léta, kdy se jako kamarádky vodily podpaží a vyprávěly si svá sladká tajemství, pokračují v přerušeném kamarádství, stanou se z nich zase holky, i když už se tolik nesmějí, a začnou spolu navštěvovat výstavy, divadla, kina, koncerty, či jen tak chodí na procházky a jezdí na výlety, třeba i do lázní, nebo k moři.

Jiným se stýská po opoře muže a tak si dají inzerát, nebo inzeráty čtou, aby se seznámily a když to vyjde, jdou pak s novým mužem životem dál, ať už růžovým sadem, či močálem černým podél bílých skal. Samozřejmě se dají navazovat takové vztahy i jinak a jinde, o tom žádná. Ale jak dál? Jít spolu bok po boku, jako přítel a přítelkyně, nebo kamarád a kamarádka, čili žít spolu na hromádce, neboli na psí knížku, nebo se znovu provdat?

Vdova to nemá jednoduché, když pomineme jednou každou a jednoho každého, že mají děti a nějaké majetky, jejichž osud (těch majetkových vztahů) lze krásně dohodnout, tak je zde jeden velký problém. Vzdát se vdovského důchodu a vstoupit do manželství? Řekne se, i když je láska pozdní, pak peníze nehrajou žádnou roli. Jenže ony tu roli hrajou, hrajou dokonce nezanedbatelnou roli, protože pak ve společném hospodaření chybí, i když ten vdovský důchod není moc velký.

Škoda přeškoda, že vdovám (vdovcům) ten důchod po novém sňatku nezůstává, za 1. by si to zasloužili a za 2. by mohli legalizovat svůj vztah bez újmy na společném hospodaření. Tak jak, vdovy a vdovci? Bude svatba?

205326_494407263957352_2100764439_n  

obrázek z Facebooku