Jak se máte, vdovy?

Označení ženy po smrti manžela – vdova, se mi strašně nelíbí, je ještě o kus horší než muž – vdovec. Ten název mi skoro vždy asociuje pavouka, Černou vdovu a jelikož jsem s pavouky nikdy neměla žádné moc dobré vztahy a dokonce se mi eklujou, pak není divu, že se mi ani toto označení pro ovdovělou ženu nelíbí. Tak teď jsem si to zároveň vyřídila i s pavouky.

Je velký rozdíl mezi single svobodnou, rozvedenou, a vdovou. Vdovy můžou být samozřejmě mladé i staré, ale v podstatě mají různé věkové skupiny vdov jeden stejný problém. Jak dál po smrti partnera.

Vdovy jsou různé, dokonce i veselé (viz Franz Lehár, Veselá vdova), většina je jich ale smutná a teskní. V Indii (asi jen někde) bylo zvykem, že spolu se zemřelým manželem byly upáleny na hranici i jejich pozůstalé vdovy. Je jasné, že byl zde zvýhodněn muž, tomu byla nějaká hořící hranice šuma fuk, ale věrná manželka to měla o krapítko horší, ta musela přihlížet pohřbu nejen svého manžela, ale i tomu svému.

V našich zeměpisných šířkách se pak odchod vdovy po smrti manžela řeší o něco civilizovaněji, i když smrt oběšením asi nebude moc civilizovaný. Některé vdovy se tráví, protože si nedovedou přestavit, že už svého muže nikdy neuvidí, nebo si i jinak sahají na život.

Vdovy, které jsou odolnější a ví, že ten bývalý život se už prostě konat nebude, že jim mimo odchodu ze světa nezbývá nic jiného, než si uvědomit, že je čeká život nový, od základu jiný, snaží se i přes truchlení rozmýšlet, jak budou v tomto světě fungovat dál.

Ty mladé to mají samozřejmě jednodušší, ty starší pak se upnou na své děti, či vnoučata a ty, které ví, že nelze doma jen ležet na posteli a chodit na hřbitov hořce plakat, jsou na křižovatce. Některé se mezi sebou druží, vzpomenou si na svá mladá léta, kdy se jako kamarádky vodily podpaží a vyprávěly si svá sladká tajemství, pokračují v přerušeném kamarádství, stanou se z nich zase holky, i když už se tolik nesmějí, a začnou spolu navštěvovat výstavy, divadla, kina, koncerty, či jen tak chodí na procházky a jezdí na výlety, třeba i do lázní, nebo k moři.

Jiným se stýská po opoře muže a tak si dají inzerát, nebo inzeráty čtou, aby se seznámily a když to vyjde, jdou pak s novým mužem životem dál, ať už růžovým sadem, či močálem černým podél bílých skal. Samozřejmě se dají navazovat takové vztahy i jinak a jinde, o tom žádná. Ale jak dál? Jít spolu bok po boku, jako přítel a přítelkyně, nebo kamarád a kamarádka, čili žít spolu na hromádce, neboli na psí knížku, nebo se znovu provdat?

Vdova to nemá jednoduché, když pomineme jednou každou a jednoho každého, že mají děti a nějaké majetky, jejichž osud (těch majetkových vztahů) lze krásně dohodnout, tak je zde jeden velký problém. Vzdát se vdovského důchodu a vstoupit do manželství? Řekne se, i když je láska pozdní, pak peníze nehrajou žádnou roli. Jenže ony tu roli hrajou, hrajou dokonce nezanedbatelnou roli, protože pak ve společném hospodaření chybí, i když ten vdovský důchod není moc velký.

Škoda přeškoda, že vdovám (vdovcům) ten důchod po novém sňatku nezůstává, za 1. by si to zasloužili a za 2. by mohli legalizovat svůj vztah bez újmy na společném hospodaření. Tak jak, vdovy a vdovci? Bude svatba?

205326_494407263957352_2100764439_n  

obrázek z Facebooku