Jak se máte, vdovy?

Označení ženy po smrti manžela – vdova, se mi strašně nelíbí, je ještě o kus horší než muž – vdovec. Ten název mi skoro vždy asociuje pavouka, Černou vdovu a jelikož jsem s pavouky nikdy neměla žádné moc dobré vztahy a dokonce se mi eklujou, pak není divu, že se mi ani toto označení pro ovdovělou ženu nelíbí. Tak teď jsem si to zároveň vyřídila i s pavouky.

Je velký rozdíl mezi single svobodnou, rozvedenou, a vdovou. Vdovy můžou být samozřejmě mladé i staré, ale v podstatě mají různé věkové skupiny vdov jeden stejný problém. Jak dál po smrti partnera.

Vdovy jsou různé, dokonce i veselé (viz Franz Lehár, Veselá vdova), většina je jich ale smutná a teskní. V Indii (asi jen někde) bylo zvykem, že spolu se zemřelým manželem byly upáleny na hranici i jejich pozůstalé vdovy. Je jasné, že byl zde zvýhodněn muž, tomu byla nějaká hořící hranice šuma fuk, ale věrná manželka to měla o krapítko horší, ta musela přihlížet pohřbu nejen svého manžela, ale i tomu svému.

V našich zeměpisných šířkách se pak odchod vdovy po smrti manžela řeší o něco civilizovaněji, i když smrt oběšením asi nebude moc civilizovaný. Některé vdovy se tráví, protože si nedovedou přestavit, že už svého muže nikdy neuvidí, nebo si i jinak sahají na život.

Vdovy, které jsou odolnější a ví, že ten bývalý život se už prostě konat nebude, že jim mimo odchodu ze světa nezbývá nic jiného, než si uvědomit, že je čeká život nový, od základu jiný, snaží se i přes truchlení rozmýšlet, jak budou v tomto světě fungovat dál.

Ty mladé to mají samozřejmě jednodušší, ty starší pak se upnou na své děti, či vnoučata a ty, které ví, že nelze doma jen ležet na posteli a chodit na hřbitov hořce plakat, jsou na křižovatce. Některé se mezi sebou druží, vzpomenou si na svá mladá léta, kdy se jako kamarádky vodily podpaží a vyprávěly si svá sladká tajemství, pokračují v přerušeném kamarádství, stanou se z nich zase holky, i když už se tolik nesmějí, a začnou spolu navštěvovat výstavy, divadla, kina, koncerty, či jen tak chodí na procházky a jezdí na výlety, třeba i do lázní, nebo k moři.

Jiným se stýská po opoře muže a tak si dají inzerát, nebo inzeráty čtou, aby se seznámily a když to vyjde, jdou pak s novým mužem životem dál, ať už růžovým sadem, či močálem černým podél bílých skal. Samozřejmě se dají navazovat takové vztahy i jinak a jinde, o tom žádná. Ale jak dál? Jít spolu bok po boku, jako přítel a přítelkyně, nebo kamarád a kamarádka, čili žít spolu na hromádce, neboli na psí knížku, nebo se znovu provdat?

Vdova to nemá jednoduché, když pomineme jednou každou a jednoho každého, že mají děti a nějaké majetky, jejichž osud (těch majetkových vztahů) lze krásně dohodnout, tak je zde jeden velký problém. Vzdát se vdovského důchodu a vstoupit do manželství? Řekne se, i když je láska pozdní, pak peníze nehrajou žádnou roli. Jenže ony tu roli hrajou, hrajou dokonce nezanedbatelnou roli, protože pak ve společném hospodaření chybí, i když ten vdovský důchod není moc velký.

Škoda přeškoda, že vdovám (vdovcům) ten důchod po novém sňatku nezůstává, za 1. by si to zasloužili a za 2. by mohli legalizovat svůj vztah bez újmy na společném hospodaření. Tak jak, vdovy a vdovci? Bude svatba?

205326_494407263957352_2100764439_n  

obrázek z Facebooku

Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.

19 thoughts on “Jak se máte, vdovy?

  1. Kazdy rezim, at uz totalitni nebo tzv. demokraticky, ktery predstira, ze je socialne starostlivy, se pri kazde prilezitosti hrozne rad podeli o povinnost se postarat o sve nezaopatrene. Kdyz se vdova vda, s chuti se stat zbavil, a dnes primo s radosti se zbavi, starosti o byvalou vdovu. Kdyz se byvala vdova treba rozvede, je to jeji vec. Stat uz ji jednou provzdy (nezmenili se status) bude vest v kolonce rozvedena… V roce 2011 se poprve v Cesku narodila (mirna) nadpolovicni vetsina deti mimo manzelstvi. Tento trend ma posilujici tendenci. Nepochybne to neni jen vlivem antisocialni a protirodinne politiky ceskych vlad. Vlivy na neradostny vyvoj spolecenskeho postaveni rodiny a rodicu tvori cely komplex. Vsichni, kteri vidime ve zdrave fungujici rodine, jako zakladni stavebni jednotce statu i zaruku zdrave budoucnosti spolecnosti a jejich clenu – nasich deti, se znepokojenim sledujeme nepriznivy vyvoj. Na tech nejzranitelnejsich, jakymi jsou vdovy a sirotci, jsou dusledky antisocialni politiky statu nejpatrnejsi.
    Na okraj mam jednu osobni poznamku. Snad se mi nebude nikdo smat. Napr. ja sam jsem oboustrannym sirotkem uz bezmala dvacet let (od svych 48) a, kdyby se nade mnou neustrnulo par milosrdnych dusi, pak musim rict, ze od statu se mi nedostalo nejmensi utechy. Tusim, ze podobne jsou na tom i nase vdovy.

  2. Dennisi, takže jestli Tě chápu dobře, pak by stát měl vyplácet sirotčí důchod stále. Bez omezení věku. No a vdovský asi taky. Takže třeba sedmkrát ovdovělá by brala sedm vdovských důchodů. Hmm…

  3. Těžko můžu soudit, nejsem vdovec a zřejmě jím ani nikdy nebudu. Jen si myslím, že rozhodnutí pro vstup do manželství by se mělo – a to v jakémkoli věku – odvíjet od něčeho jiného než od vztahu ke státu, ať už je vyjádřený jakkoli, třeba finančně. Vždycky jsem si myslel, že větší překážkou opětovného manželství pro vdovy a vdovce jsou (zejména pokud měli velmi dlouhé a spokojené manželství) spíš vazby na minulost a vnitřní nejistota, jestli jde o správný krok. Nemůže být pro někoho zkrouhnutý vdovský či vdovecký důchod paradoxně spíš zjednodušující záminkou, proč neudělat krok, se kterým možná člověk není úplně vnitřně vyrovnaný, i když se tak navenek tváří?

  4. Díky za Vaše za vaše komentáře, nejedná se o můj případ, ale slyšela jsem to podrobně vyprávět a to téma mě zaujalo.

  5. Pani Olgo, ja jsem z gruntu prejici osoba. Preji vdovam, aby nestradaly, preji i statu, aby nebyl vykoristovan vdovami a aby prosperoval. Ze vsech nejvic preju sirotkum. Jestlize prijmou jmeno noveho tatinka, pak samozrejme prijdou i o sirotci duchod. Tema je prilis siroke, nez aby si kazdy mohl predstavit cele to dilema a starosti kazde vdovy. To je i vzkaz pro pana C’erva. Nepochybne i takove vdovy musime ve svych predstavach pripustit, ze prohnanym zpusobem tezi ze sveho stavu. Vyloucit se to neda. A mate pravdu: Volani srdce by melo byt silnejsi nez socialni vyhody. Proto jsem take zminil rostouci pocet deti narozenych mimo manzelstvi. Nic mi neubira z meho soucitu k vdovam, ktere povazuji v kazdem ohledu za statecne, kdyz se museji vyrovnat se ztratou, ktera je definitivni. A nemuzu nic slevit ani pri namitkach, ze svet je slozitejsi nez dovede vyjadrit nekolik slov na obranu vdov.

  6. Je to jedno z těžkých témat, která přináší život. Maminčina kolegyně byla vdovou po vojenském letci a když zhruba po deseti letech začala žít s dalším mužem, velice se bála, že ji někdo udá a přijde o ten vdovský důchod.
    Jinak slovo vdova bylo dřív, než pojmjenování pavoučice, která se po oplodnění živí bílkovinami samečka😉
    Zvyk v Indii prý měl počátek v příběhu jednoho vtělení Krišny, myslím, že to byl Višna. myslím, že přišel do jednoho města v přestrojení, přijala ho pod střechu jen jedna žena. Byla to prostitutka. Ráno cizince našla mrtvého, ale protože se do něj stačila zamilovat, skočila za tělem na pohřební hranici, protože nechtěla dál bez něj žít. Za to ji Višna vyzdvihl mezi bohy a přijal za skutečnou manželku. Jinak šlo o obřad, který obohacoval chrámy (když zemřeli oba manželé, někdo se majetku soucitně ujmout musel) a vytříbily se vztahy mezi pozůstalými ženami. Navíc bylo slušné, aby žena ukázala, že miluje manžela stejně, jako ta lehká děva Višnua. Bývaly prý omámené drogami, ale pro jistotu se zvýšil hluk muziky, když to hodně vzplálo… Brr. Angličané to hned zakázali, ale jak to bývá, právo zemřít s manželem se stalo jaksi úžasnějším, než kdy dřív.😦
    Ale zpět k hlavnímu tématu. U kamarádky jsem zjistila, že život s jedním mužem zasahije do dalšího. Prostě nelze pořád jen mlčet a minulost odstřihnout. Občas se řekne, že Venca tohle nebo tamto. Další partner, nejen u vdov, ale i u vdovce, to občas snese, ale jak se to začne víc podobat srovnávání (nad mrtvým prostě nelze zvítězit), leze jim to na nervy. Kamarádka potkala vdovce a společně si vzpomínají na ty své a skvěle si rozumějí. A je to konec přímo pohádkový. Vlastně začátek.😉

    • Jsem moc vděčná za vysvětlení jak to bylo s tou Indií, neznala jsem to, je bezva, že jste mi to sem napsala, Witch, a ten dovětek o soužití starších partnerů je taky bezva, díky.

      • Upalování vdov se stalo výsadou nejvyšších kast, tedy bohatých. O chudé vdovy neměli kněží zájem. Pro ně je určeno několik chrámů, ubytoven a podobně, kde živoří. Dokonce i od dětského věku, když byly vdány, třeba rituálně. Muž-vdovec se nijak neřeší. Jsou ale také známy případy upálení hodně dobrovolného, protože se ženy domnívaly, že společně s manželem povstanou do nového života. Byly posilovány drogami a pod. Také mohl nějaký muž vzít upalovanou ženu na hranici za ruku a odvést si ji jako manželku. Což se pravděpodobně stávalo mezi milenci😉 Muselo to být domluvené, normálně se k hranici jakýkoliv muž „z lidu“ dostal asi dost obtížně.
        V naší kultuře máme celkem zažité mýty o krátkověkých lidech v minulosti. Krátce žily jen ženy, umíraly při porodech. Proto také ve vyšší společnosti se splnila povinnost dědice a často dáma řekla: utrum. Šlo o život. Ovdovělí si hledali další manželky, někdo se o domácnost starat musel. Takže pánové stihli několik manželek. Ostatně, když dnes mají žít dvacet a více let vedle jedné, tak začínají vykládat o různých opicích, jak žijí promiskuitně a že by taky chtěli, že přece mají genetické dispozice…
        Mně se pořád líbí, jak se navzdory mýtům o ženách v Řecku mezi nejoblíbenější dostala pověst o dvou manželích, kterým pro jejich lásku sám Zeus umožnil společnou smrt. Filémon a Baucis se jmenovali a byli to stařečci věchýtkovití. Kdyby se o dobré a dlouhé soužití lidi už tehdy nesnažili, taky by se tenhle příběh nedochoval.

    • To byl opravdu zajímavý příběh, původ tohoto zvyku jsem neznala.
      Jen by mě zajímalo, jestli muži-vdovci se též nechávají upalovat ze žalu se svými manželkami.
      Počítám, že ne. Ono by je to bolelo.

  7. Dennisi, jsem vdova. Necítím se nijak poškozena a ani utiskovaná. Naopak. Mám dojem, že jsem zvýhodňována oproti neprovdaným a dokonce i vdovám, které ovdověly v mladém věku. Jsem zvýhodňována proti rozvedeným, kterým manžel prostě před důchodem odešel.
    Rovněž nevidím žádný problém u sirotků. Je-li nový manžel ochoten vzít si dítě za své, proč ho má stát urážet sirotčím důchodem pro dítě. Já to prostě vidím jinak.

    • Ano, Olgo, každý nahlížíme na různé věci různě, kdybychom měli názory všichni stejné, byla by to nejen nuda, ale i znak, že lidi jsou z umělé hmoty. Já si moc ráda čtu různé názory a jde-li to, pak si o tom ráda podebatuji. Myslím si, že Dennis ohledně toho sirotčího důchodu měl na mysli to, že jakmile to dítě někdo adoptuje, tak to dítě přijde o sirotčí důchod a může se stát, že se adoptivní rodina rozpadne a počne trpět takovým ekonomickým nedostatkem, že by ani to adoptované dítě třeba nemělo možnost studovat. Kdežto, kdyby měl po ztrátě svých rodičů zajištěn sirotčí důchod do své dospělosti, byť adoptovaný, tak by jej nemohlo nic ohrozit.

      Ohledně toho, že připouštíš, že ti nic jako vdově nechybí, tak to je bezvadný, zřejmě jsi dobře zajištěna, ale existují důchody minimální, ze kterých je jen těžké vyžití a pak každá korunka navíc je příjemná…

      Jinak ti děkuji za tvůj komentář.

      • S tímto názorem bych taky souhlasila. Navíc, sytý hladovému nevěří a kdo je dobře zajištěný a nestrádá, nedovede si představit, jaké to je, žít na hranici minima.
        Nevím, jak je to v případě sirotčích důchodů, moje mamka ho na mě brala, dokud jsem nenastoupila do práce. Ale popuzuje mě, že v tomhle státě někdo na sociálních dávkách nedosáhne ani na životní minimum a jiným se cpou desetitisíce. Vím, že tohle nesouvisí se sirotčím ani vdovským důchodem, ale ty dávky takhle opravdu jsou nastaveny.

  8. Nechybí mi opravdu nic. Snad jen ten manžel. Kdyby přišel někdo s návrhem, že se mi manžel vrátí, ale podmínkou je, že se musím vzdát vdovského důchodu, tak prostě jásám. Důchod je pouze malinké pofoukání … No a to bych už nepotřebovala.

  9. Jinak, zcela pragmaticky bych stála za tím, než pozbýt vdovského důchodu, tak se raději znovu nevdávat. Žít společně se dá i bez papíru, jenže za pár měsíců nebo za pár let může být adié, společný živote – a pak ženská zůstane znovu sama a co pak. V tomhle případě veškeré iluze stranou, peníze jsou nutné, z něčho se musí žít a poplatky platit. Jo, až bude všechno zadarmo, peníze, energie, cestovné i ošacení, pak můžeme být velkorysí a tvrdit, že peníze k životu nepotřebujeme.

  10. Jen bych k problematice dodala, že lidi, co mají děti, bych koštětem hnala k tomu, aby si platili sociální pojištění (OSVČ, na volné noze nezaměstnaní, práce na černo), aby po nich nějaký důchod vůbec mohl být nebo v případě neštěstí měli invalidní vyplácený.
    Vdovy málo fin. zajištěné si mohou nechat překontrolovat výši důchodu u ČSSZ, zvláště, pobírají-li ho už několik let – chybička se vyskytne, rozdíl se zpětně nedoplácí. Někdy jde o desetikoruny, někdy o stovky.
    K sociálnímu pojištění ještě dodám, že i OSVČ odvádějí peníze, ale někteří si nechají namluvit úsporu (je dobrovolné) a platí minimum. A tak se třeba i můj bráška, v několika etapách života skoro milionář, hodně divil, že nemá důchod z průměrného příjmu v poslední době, ale podle záloh… No a dělá holt dál, aby to napravil. Jojo, a to se vždycky chlubil, jak má všechno správně, daně platí… Sebe nevědomky ošidil, ale měl spolehlivou účetní.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s