Tak mě tak napadlo

když mé oko bloudilo domovskou stránkou na internetu a narazilo na obrázek matky po porodu, zda je někde statisticky dokázáno, zda je generace dětí narozená podle “nových metod” jiná než ta narozená v době, kdy jsem já přiváděla na svět své děti.

Rozdíly jsou samozřejmě velké. Naše matky převážně rodily doma za přítomnosti porodních “babek”, kdy po narození byly děti umyty, oblečeny a zabaleny do peřinkové zavinovačky s povijanem, ručičky pěkně do peřinky podle těla a na hlavičku čepeček,že aby byla ouška pěkně u hlavičky.

My jsme po porodu v porodnici své děti viděly jen na chvilku, poté byly děti odneseny k mytí a zabalení do podobných zavinovaček, jako my u svých matek, ale s ručičkami volně za hlavičkou a bez čepiček, poté ihned odneseny mezi své, tedy mezi kukličky, jedna vedle druhé. Děti nám přinášeli až po 24 hodinách, na chvilku, jen co by se od maminek napily a hned zas šupajdily mezi své kukličkové .

Takto nám naše dítka půjčovaly sestřičky s prohlášením – nic si z toho nedělejte, když děti po dobu, pokud budou u vás nebudou chtít pít, my je dokrmíme. A tak obě mé děti vyrostly na flaškách a sunaru. 

Matky dnes, rodí jak chtějí ony (i když převážně v porodnicích), metod něurekom, ale se zásadou, děti jak vykouknou na svět hned se “plácnou” maminkám na tělo, tedy na prsa. Prý je tento přechod z maminčiny kukaně do světa přirozenější, než za nás, kdy dětinky trpěly šokem bez tepla matek. Dítka pak zůstávají na pokoji s matkou, kdy si ona může dítě chovat kdy chce. Kojení je prý záruka odolnosti proti nemocem, záruka citové vazby dítěte na matku a naopak, zrovna tak, jako již zmíněný způsob dnešního poporodu. prostě velká citová vazba je nastartovaná.

Neobhajuju, ani nezatracuju žádnou metodu, za 1. nejsem odborník a za 2. jsem žádný průzkum nepodnikla, jen by mě zajímalo, proč ty děti, které jsou narozeny podle dnešní metody (a to již nejméně posledních 20 let) mnohem častěji a ve větší míře vztáhnou vražednou ruku na svoji matku, než děti narozené podle “vojenského” režimu za nás. Nakonec i matky, vztahují mnohem víc svoji vražednou ruku na své děti, než za nás.

Kam zmizela ta těsná vazba dítěte na matku? Kam zmizela ta těsná vazba matky na dítě? Kde je ten blahodárný nešok pro dítě při příchodu na svět?

Tak to by mě docela zajímalo, už proto, že mé “vojensky” narozené děti nějakým šokem netrpěly. Mám pocit, že máme mezi sebou docela vyvinutou citovou vazbu.

Jak jste na tom vy, matky s dětmi, narozenými podle různých metod?

poporoduPorodnice_si_pripomina_50_let_02-225

 

obrázky z internetu

Reklamy

Asi jsem zabila babičku

Už to tak vypadá, už dodejchává. Nechala jsem ji bez potravy hodně dlouho a několikrát jsem řekla, že už s ní končím. Zase jsem se neudržela a nějakou potravu, i když méně než dříve, jsem jí dodala.

Babičku přestali navštěvovat její bývalé kamarádky a kamarádi, kterých měla docela hodně. Asi na ni neměli čas, či se jim přejedla, znelíbila, možná taky proto, že i ona přestala navštěvovat je, tedy ty kamarádky a kamarády, možná ode všeho trochu.

Opravdu nevím, jestli ji, když už je v posledním tažení, ještě vzkřísím živou vodou, nebo ji nechám úplně dodejchat.

Uvidím, ale moc si od toho neslibuju, chci psát knížku, velké téma, žádné fejetony, takže babička asi opravdu umře hlady…

Ano, blog Ze života české babičky (dříve Deník české babičky, dříve Ze života české rentiérky, dnes a to už napořád, Ze života české babičky) jsem téměř zabila, já sama. Díky moji zbývající čtenáři, za vaši věrnost, možná sem dám nějaké fotky, či něco malinko napíšu, bude-li ještě pro koho…

400x236-8307-gun-pills-kopie-a

obrázek z internetu