Tak mě tak napadlo

když mé oko bloudilo domovskou stránkou na internetu a narazilo na obrázek matky po porodu, zda je někde statisticky dokázáno, zda je generace dětí narozená podle “nových metod” jiná než ta narozená v době, kdy jsem já přiváděla na svět své děti.

Rozdíly jsou samozřejmě velké. Naše matky převážně rodily doma za přítomnosti porodních “babek”, kdy po narození byly děti umyty, oblečeny a zabaleny do peřinkové zavinovačky s povijanem, ručičky pěkně do peřinky podle těla a na hlavičku čepeček,že aby byla ouška pěkně u hlavičky.

My jsme po porodu v porodnici své děti viděly jen na chvilku, poté byly děti odneseny k mytí a zabalení do podobných zavinovaček, jako my u svých matek, ale s ručičkami volně za hlavičkou a bez čepiček, poté ihned odneseny mezi své, tedy mezi kukličky, jedna vedle druhé. Děti nám přinášeli až po 24 hodinách, na chvilku, jen co by se od maminek napily a hned zas šupajdily mezi své kukličkové .

Takto nám naše dítka půjčovaly sestřičky s prohlášením – nic si z toho nedělejte, když děti po dobu, pokud budou u vás nebudou chtít pít, my je dokrmíme. A tak obě mé děti vyrostly na flaškách a sunaru. 

Matky dnes, rodí jak chtějí ony (i když převážně v porodnicích), metod něurekom, ale se zásadou, děti jak vykouknou na svět hned se “plácnou” maminkám na tělo, tedy na prsa. Prý je tento přechod z maminčiny kukaně do světa přirozenější, než za nás, kdy dětinky trpěly šokem bez tepla matek. Dítka pak zůstávají na pokoji s matkou, kdy si ona může dítě chovat kdy chce. Kojení je prý záruka odolnosti proti nemocem, záruka citové vazby dítěte na matku a naopak, zrovna tak, jako již zmíněný způsob dnešního poporodu. prostě velká citová vazba je nastartovaná.

Neobhajuju, ani nezatracuju žádnou metodu, za 1. nejsem odborník a za 2. jsem žádný průzkum nepodnikla, jen by mě zajímalo, proč ty děti, které jsou narozeny podle dnešní metody (a to již nejméně posledních 20 let) mnohem častěji a ve větší míře vztáhnou vražednou ruku na svoji matku, než děti narozené podle “vojenského” režimu za nás. Nakonec i matky, vztahují mnohem víc svoji vražednou ruku na své děti, než za nás.

Kam zmizela ta těsná vazba dítěte na matku? Kam zmizela ta těsná vazba matky na dítě? Kde je ten blahodárný nešok pro dítě při příchodu na svět?

Tak to by mě docela zajímalo, už proto, že mé “vojensky” narozené děti nějakým šokem netrpěly. Mám pocit, že máme mezi sebou docela vyvinutou citovou vazbu.

Jak jste na tom vy, matky s dětmi, narozenými podle různých metod?

poporoduPorodnice_si_pripomina_50_let_02-225

 

obrázky z internetu

Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.

13 thoughts on “Tak mě tak napadlo

  1. Naďo, kdybych si mohla znovu vybrat, tak bych chtěla rodit podle dnešních zvyklostí. Mít dítě po porodu hned u sebe. Dřívější způsob byl takový neosobní. Já tedy nemám dobré zkušenosti.
    Proč v dnešní době častěji vztáhne dítě ruku na rodiče nebo matka na své dítě, nevím. Nedovedu si to vysvětlit ani to nechápu. V době, kdy existují babyboxy nebo možnost dítě nechat po porodu k adopci. Proč volí matky vraždu? Nebo dítě v pozdějším věku týrají. Zastávám spíš názor, že je občas dítěti (pokud velmi zlobí) třeba nějakou šoupnout na zadek. To nepovažuji za týrání. Velmi zrůdné je i psychické týrání.
    Když děti týrají, bijí nebo dokonce zabijí rodiče, je to možná způsobeno současnou situací ve společnosti. Myslím si, že by měly existovat morální zábrany!!!
    Toto je téma na hlubší studii, možná i sociologický výzkum. Ten ale těmto jevům nezabrání.

    • Výzkumy na to jsou, stejně jako se objevují nové teorie rodiny, které nás po pochopení nad uvolněnými vztahy zase upozorňují, že tradiční rodina je holt tradiční rodina. On měl prof. Matějček dost drsnou pravdu, když poukázal na to, že volné družnění rodičů je také projevem určité neúcty k děcku a jeho postavení. Dítě potřebuje mít jisté hnízdo a je mu ukradené, že se rodiče chtějí cítit svobodně jako zastara. Svobodni už nejsou, jsou totiž rodiči a mají zodpovědnost. V první řadě vůči jistému hnízdu dítěte. Na to se ovšem kašle.
      S plesknutím přes zadek souhlasím. Dítě se musí naučit, že něco nesmí. Pleskanec a následné zamračení znamená varování, že takhle ne. Potom stačí hlas a tvář. Už když končí plenky, dítě zná hranice. Kdybych měla svou bandu „po zásluze“ mlátit, tak mám dneska ruce ošoupané u ramen. Ale mně opravdu stačilo už „jen“ ovládat hlasem. Navíc jsem dobře pamatovala, že mlácením na mně dospělí chladili vlastní problémy.
      I ten trest musí být s rozmyslem a potom si můžu jít třeba rejt zahradu, což je prima vyvztekání. Jsou to moje strachy, můj nakumulovaný stres. A ty děti to, jak jste četla výše, vědí – a otočí zbytečné hysterie a nedůslednost proti původci. Když máma není spolehlivá, protože ječí jak Viktorka od kafíčka s kamarádkou, má holt do budoucna pošramocenou autoritu. Buď se naučí včas zvedat zadek a potom může být už takzvaně líným rodičem, nebo ať se nediví… Nejsem dokonalá a proto vím přeně, co jsem kde povorala, ale přesto mám dospělá děcka příjemně pozorná a podporující…
      No a vztekloun s ADHD šel pod sprchu, aby mi nešel do hysterického oblouku (vzteklost měl jaksi patologickou). Už ve čtyřech se krotil na pokyn a byl za to chválen a odměňován.

  2. Rodila jsem v 59. Syna mi ukázali, a odnesli. Po nějaké době přinesli na kojení. Já jsem odpočívala, a dítě bylo v dobrých rukou. Mně ani dítěti nic nechybělo. Problém jsem viděla teprve v krátké mateřské dovolené. Syn absolvoval jesle i školku. Později družinu. Nepovažuji to vubec za dobré. Ovšem pouto, které se mezi námi vytvořilo, bylo, a je stále pevné. Možná až moc. Snacha se možná zlobí. Má dojem, že syn dá více na mne, než na ni.

  3. Pekné zamyslenie. Povedala by som, že za všetko môže demokracia – teda jej nesprávne chápanie. Dieťa býva často vychovávané príliš voľne, bez usmernení, dostane čo si zapýta, má len práva a nie povinnosti. Mamičky majú pocit, že kvôli ich deťom sa musia všetci prispôsobovať, musia zniesť jeho krik v autobuse. V obchode ožužláva rožok skôr, ako je zaplatený. Teraz možno vyzerám ako stará bezdetná dievka, ale ja si pamätám, aké boli deti v čase, keď som mala prvé (pred 31 rokmi) a posledné (pred 16 rokmi).
    Čo sa týka spôsobov pôrodu, zrejme sa to dosť preceňuje, ale zas na druhej strane – každému podľa jeho chuti. Nezabúdať však, že to je len začiatok dlhej cesty.

  4. Ono to není tím porodem. To položení matce na břicho se asi ani dnes nedělá plošně, ale před těmi dvaceti roky určitě ne. Stejně jako se neobnovilo kojení. Ještě tak deset roků zpátky bylo spíš trendem mít to jednodušší, přes flašku. Nevzpomínáte si, jak jedna hvězda šoubyznysu rvala do dítka mléko sojové? To byl zase propad u moderních maminek! Hm, spíš módních maminek.
    Druhá věc je to, co nastaně po příchodu do rodiny. Děcko se uší mimovolně budoucím rolím a hierarchii ve smečce do konce předškolního věku. Jenže v té době u nás dochází k nejvíce rozvodům a násilnostem nebo psychickému týrání mezi partnery. Tehdy se učí i tohle. Že je máma služka a dá se do ní kopat.
    Navíc, co si budeme povídat, když chybí mužský prvek? Sama ženská těžko zastane obojí a těžko sama sobě probere, co s tím naším robátkem a sama sebe uklidní, že já se mu budu věnovat po téhle stránce, já ho vezmu na fotbal. Matka pořád dítě vede k domovu a táta pořád otevírá svět. No a jak s oblibou říkám, málokdo si uvědomuje, že nám roste nejméně čtvrtá a pátá generace děcek, které mají v rodině pouze předky, odchované pouze ženami. Co dětem chybí ve výchově, nahrazují odmítáním jakékoliv zodpovědnosti, primitivními útěky od reality a násilím.
    Na mizernou adaptaci dětí z rozvedených manželství poukázal už prof. Trnka, který přitom zkoumal děcka, jejichž rodiče se rozvedli v 60.letech a dříve, tedy doma byl ještě strýc a děda v tradičních mužských rolích. No a co máme dnes? Mlhu. Kde jsou mužské vzory a úcta a respekt mezi partnery? Všem lezou na nervy mýty o feminismu a často i bojovné holky samotné. (Byla jsem jednou filosofkou označena za zaostalou šovinistku a jsem na to hrdá!)😀

  5. Robátku je čerstvě třicet. Rodila jsem v porodnici, kdy jinde taky, po porodu mi bylo dítko dáno vydýchat se na břicho, přiloženo k prsu. Přišlo mi to přirozené. V porodnici povijan, doma jsem to nehrotila, byl teplý květen a následoval ještě teplejší červen……. měla jsem napletené z tenounké příze dupačky se zipy po bocích až ke kolínkům, dítko se mrskalo bez zavinovačky i čepičky v prádelním koši od týdne života zdatně. Jednu dobu jsme to zvládali bez tatínka, bo to bylo bezpečnější. Byla to fuška, ale dalo se. Popojedem. Bezkonfliktní výchova je pitomost, řád doma být musí, stejně tak dělba povinností. Jsou hranice, přes které prostě nejede vlak. Na druhou stranu dítě potřebuje vědět, že tohle je jeho soukromí a tam mu nikdo neleze. Od malička. A že svěřené nebude zneužito.
    Nevím, zda má výchova byla dobrá a nebo ne. Zejména období puberty bylo tuze dlouhé a výživné. Ale přežili jsme. Dítko jezdí domů, i když nemusí. Volá prakticky denně, i když nemusí. Svěřuje i s tím, co vlastně ani nechci vědět.
    Kdysi se prof. Švejnara ptala maminka, že má pětileté dítě a jestli už je může vychovávat. Pan profesor jí odpověděl, že pět let už prošvihla.
    Současný kult dítěte je mi tuze proti srsti.

  6. Zajímavé.. No, každopádně. Co vím já, tak jsem slyšela, že ten prvotní kontakt s matkou je skutečně velmi důležitý. Zvláště v těch prvních chvílích, kdy si dítě vyloženě, ač je to možná zvláštní, zvyká na „vůni“ matky.. zkrátka, důležité to je. Ale přiznám se, že mne nikdy nenapadlo spojovat to s tím, jak se dnešní děti nakonec chovají.
    Podle mne to však tak jako tak nesouvisí s tím, jak se dnes děti rodí. Tady jde spíše o výchovu a obecně o dnešní esenci světa. Dneska je přece nenávist a pomluvy in..

  7. Myslím, že tohle není ani tak způsobem porodu, jako celkovou výchovou. Dětem se toleruje příliš, rodiče neumí nebo nechtějí stanovit hranice a občas se setkávám s vyloženou bezradností – přitom si myslím, že jedno plácnutí na zadek v pravý čas je účinnější než deset přednášek a nekonečné dívání se zhluboka z očí do očí, jak doporučovala jednou jistá paní.
    Ohýbaj ma mamko, dokud som já Janko.
    Až já budem Jano, neohneš ma, mamo.
    Tyhle staré veršíky jsou tolik pravdivé.
    Netvrdím, že by se děti měly řezat hlava nehlava, ale uděláš něco špatného – následuje trest – a po trestu se to špatné smaže. Myslím, že to je jasný obraz, ve kterém by se orientovalo i dítě.
    Další věc je, že se někteří rodiče opravdu neumí chovat ke svým dětem, hlavně v pozdnější době, když děti vyrůstají. Někteří rodičové mají strach, že ztratí veškerou autoritu a chovají se příliš dominantně, až despoticky, i když někdy ve snaze dítě ochránit. Jenže, každý z nás si musí občas nabít hubu, aby získal zkušenost, a nadměrná ochrana nebo věčné zákazy a tresty dovedou akorát k nenávisti, která plyne z bezmoci. Chránit dítě je jedna věc, ale držet ho přidušeného na uzdě je něco jiného.
    Porod po vojensku, jak říkáš, nebo porod moderní metodou, to je jen začátek, který s tím vším nesouvisí. Mít u sebe dítě hned po narození je určitě krásné, ale to, jak se děti chovají v dospělosti, je asi z jiné příčiny.

    P.S. dobrý byl komentář o funkci rodiny, rodinných vztazích, pocitu jistoty a určitému danému místu v životě i společnosti.

  8. Jsem ráda, že jsem nanesla toto téma – způsob porodu a jeho vliv na život matky s dítětem. K tomuto tématu bych chtěla po vašich bezvadných komentářích říct, že je nejlepší vyjmenované způsoby kombinovat a asi opravdu nezáleží na tom, jakým způsobem se dítě narodí, ale jaká je rodina, co všechno na něj působí a také, což je hodně důležité, jaké si dítě přineslo na svět geny. Jenže to je na jiné téma, které jste nakously, milé dívky, s chutí bych o tom napsala, ale až po nějakém čase, zrovna teď řeším psí průšvih. Metastázy u Ely jsou už v plicích…
    Jinak si myslím, že vliv na citové pouto matky s dítětem asi nevzniká hned po porodu, já si dokonce z vlastní zkušenosti myslím, že si oba na sebe musí zvykat. Taky jsem skeptická k tomu, ovlivňovat dítě v prenatálním věku písněmi či podobnými způsoby. Je fakt, že budoucí maminka by měla mít klid a hezké zacházení, krásné rozmazlování, ale pouštět do bříška různé druhy hudby, aby se prenatálek hudebně vzdělával, mi prostě nepřipadá k něčemu dobré…

    • Myslím si, že mluvení na bříško a ostatní opičárny jsou šméčko na matky. Prenatálek to má u pupečníku, ale maminka si postupně zvyká, že se na dítě mluví a že se mu musí věnovat. Plus nejspíš miminku nepouští duc duc duc drsňárny, ale spíš Mozarta a Haydna – zklidňuje se poslechem sama.
      Ještě nám dítka nechodila do školy, už je to fakt dávno. Sdělovaly jsme si na dámské jízdě s kámoškou poporodní pocity a propadaly depresi, že jsme děsné a že si děti ani nezasloužíme, protože když jsme je viděly poprvé, tak nic. Žádná euforie, spíš lhostejnost, takové to – tak jo a co jako s tím. Já se přiznala, že když jsem viděla sestru, jak nese dítě pomalu štítivě za patičky k umytí a zvážení, že jsem neviděla kus sebe, ale vybavilo se mi, jak děda nesl čerstvě staženého králíka k pumpě. Kámoška na tom byla obdobně. Přiznala, že dovezla prvorozeného z porodnice, položila tašku na židli, dítě na stůl a šla posbírat z podlahy poštu a jak jí měla v ruce, tak se pustila do třídění a na miminko zvesela zapomněla.
      Souhlasím s Naďou. Dítě a rodič se vychovávají (ovlivňují) navzájem.

      • Přesně tak, mimo mýty o porodu jasně stojí argumentace normálních zkušených lidí, že se matka a dítě učí navzájem existovat. On i ten hormon oxytocin, hormon štěstí, který má přebít zážitky z porodu, se vyplavuje nestejně. Položení mrňouska na břicho je jako medaile po výkonu, žena uvěří, že je to už pravda. Důležitější je to pro prcka, protože má aspoň trochu původního tepla, někde poblíž to zajímavě voní (bradavka), což vlastně dosud nevěděl, že může vůbec nějak cítit… A taky je ještě chvilku spojený s původním servisem, než přestane tepat pupeční šňůra.
        Kvůli mýtům máme dnes depresivní nedělky, které si myslí, že musejí stíhat kde co, pulírovat byt enbo dokonce nahrnout se do práce (jako francouzská Rašída). Jenže „být v koutě“ znamenalo ochranu před vnějším prostředím i čas těch dvou, kdy se sžívají a zbytek (domácnost) se nějak poddá. Ono se totiž vědělo, proč tomu tak je. V klidu se vytvořilo mléko, základní živina dítěte.

  9. Možná je to tím, že samotným porodem se citová vazba jaksi sama nevytvoří – a dnešní rodičky mají tendenci jednak přikládat přemrštěnou váhu právě způsobu porodu (v čemž je celá ta mašinérie kolem tzv. přirozených, vodních a kdovíjakých jiných porodů jen podporuje) a zároveň, jak jsou tak nějak povětšinou odnaučené myslet v souvislostech, domnívají se, že to ostatní přijde SAMO. Že „samo“ nikdy nic, víme asi všichni…… a podle toho to dopadá. Protože citová vazba není jen pěkná postýlka hned vedle velké postele. Jsou to láskyplně rozmasírovávané prdíky, to, že máma dítě pochová, když sebou podesáté práskne na zablácený chodník, a neřeší fleky na gatích, to, že mu bezmyšlenkovitě nekoupí cokoliv, aby měla zas na chvíli pokoj. Jenomže tohle nám porodní asistentky, doktoři, sestry – nikdo – neřekne. To buďto máme v sobě, anebo je všechno marno.

  10. Všimla jsem si jedné věty v tvém komentáři, Nadi – s Elou to je tak špatné? Nedivím se, že máš hlavu v pejru, i pejsek je člen rodiny a když je nemoc, strachujem se i o to zvířátko.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s