Už nikdy žádné zvíře

Psáno pro Lidovky BB: zde klik

 

Nevím, jestli jsme měli smůlu se psy jen my, ale slyším o psech všelijak postižených a zrovna takové i vidím, courají velké koule nádorů mezi zadními nohami. Neznám žádnou statistiku, která by uváděla kolik psů, z kolika mělo a má rakovinu, trpí epilepsií, či všelijakým ochrnutím. Neznám žádnou statistiku, která by dokládala úspěšnost operací nádorů na mléčných žlázách u fen a rakovinových nádorů u psů, o kolik se jim prodlouží život.

Nevím, zda za ty nemoce mohou tzv. množírny psů, kdy je fena oplodňována psem jen jak se zbaví štěňat – tedy vydělá peníze majiteli z jejich prodeje, nebo neodborné křížení žádaných ras, nevím nic, ale vím, že psů je tolik, že jsou plné útulky těch odložených, nejen těch, kterým např. umře páníček či panička.

Touha po psech či kočkách pramení z osamělosti jak ve stáří, tak i v mladém věku, kdy pes např. nahrazuje dítě. Určitě je víc důvodů proč si lidi pořizují tyto chlupaté kamarády, nejsem psycholog, ale je pravda, že je prostě přepejskováno a překočkováno.

Když jsem venčívala Elu, potkávala jsem kdysi kluka, který venčil svého štěněcího Retrívra opravdu příkladně. Byl to ještě malý kluk. Rostli spolu, pes i kluk, bylo vidět, že jsou správná dvojka, kluka venčení a starost o psa neopustila, kolik je takových dětí?

Když jsme se nastěhovali do domku na Jižňáku, pořídili jsme si fenku středního knírače. Nebyla moc přítulná, ale když jsme si jednou toho tvora pořídili, starali jsme se o něj. V 7 letech dostala epilepsii. Tehdy jsem se domnívala, že kdybychom ji nechali uspat, těžce bychom se na ní provinili a tak jsme s ní 5 let prožívali její záchvaty, kterými trpěla, i když jsem jí dávala léky, které předepsal veterinář.

Pak jsme měli kříženku Retrívra a Loveckého psa. Asi v 11 letech ji postihl zánět mléčných žláz. Na radu veterináře jsme ji nechali operovat. Měla řez od zadní packy až po přední. Do půl roku umřela na metastázy, tedy, v poslední fázi, když už nepřijímala potravu, těžce dýchala (metastázy na plicích) nechali jsme ji uspat veterinářkou, viz můj článek, zde klik.

Ele, leonbergří kamarádce, chlupaté veselé, mazlivé a tvrdohlavé "holce"se již v 5 letech objevily nádorky na mléčných žlázách. Veterinářka navrhla okamžitou operaci. Odmítli jsme, věděli jsme jen jedno, až jí rakovina dožene, usne. A tak se nedávno stalo, v jejích 7 a půl letech. Počátky konce nabraly na rychlosti a byly úplně stejné jako u Asty. Pozvala jsem veterináře domů. Potvrdil nám, že Ela má metastázy na plicích a že nemoc bude postupovat. Věděl, že máme své zkušenosti. Rozhodli jsme se, že už nebudeme Elu vystavovat těm úplně zlým koncům a ona odejde po prvním ataku. Začínaly jí selhávat i ledviny. Její stav byl každý den proměnlivý, někdy vypadala, že jí nic není, jindy apaticky ležela…

Nechala jsem na veterináři, aby určil její poslední den. Ela po injekci usnula opřená o mé nohy, svezla se na zem a veterinář ji posléze uspal na věky. Odešla mi moje kamarádka, skvělá bytost, která mě vítala při každém opuštění bytu jako by mě neviděla několik let, lehávala mi u nohou, zakopávala jsem o ni v kuchyni při vaření, tajně mi lezla do postele, když jsem nebyla doma, žďuchala mi nosem do ruky, abych jí hladila…

Už nikdy nechci žádné zvíře, i když se říká, nikdy neříkej nikdy. Už bych nedokázala řešit bytí a nebytí zvířecí bytosti, která je mi úplně oddaná a na mě odkázaná. Už ne…

942872_526318620766216_1718041707_n.jpg

obrázek z Facebooku

Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.

7 thoughts on “Už nikdy žádné zvíře

  1. Naďo, na jednu stranu Vám zcela rozumím (snad si mohu dovolit ten luxus NĚCO TAKOVÉHO napsat, přestože kočička, kterou mám nyní doma, je maximálně dvouletá, takže ještě pár let lze předpokládat, že se při troše štěstí bude těšit dobrému zdraví).
    Sama ovšem píšete, že útulky jsou plné nechtěných zvířat – koček, psů, nevím, kterých je víc, a není to ani podstatné.
    Důležité je to vědomí, že zvíře nemá útulek na nekonečně dlouhou dobu, a to nejen proto, že se ho může někdo vybrat a vzít domů. Rozumíte? Až přebolí ten nejhorší smutek, zkuste se prosím zamyslet nad tím, co se stane s mladými a zcela zdravými pejsky, které si po uplynutí jisté doby nikdo nevezme…

    Omlouvám se, pokud je tenhle komentář kontroverzní, nechci nikomu mluvit do duše.
    Jen mi to nedá, protože na ty „útulkové“ nepřestávám myslet…

  2. To je mi ľúto, ale už sa aspoň netrápi. Určite by nechcela, aby si sa trápila Ty.
    My sme mali prvú mačku 16,5 roka. Keď cítila svoj koniec, jedného dňa kamsi odišla a už sme ju nikdy nevideli. Teraz máme druhú, osemročnú, tak je snáď ešte len v polovici života…

  3. Tohle je vždycky problém a přiznávám, že je to jeden (i když zdaleka ne ten hlavní) z důvodů, proč doma žádné zvíře nemám. Myslím, že si tvrzení z tvého nadpisu říká skoro každý. A jen málokdo to dodrží. Mimochodem – takového psíka z obrázku bych právě teď potřeboval🙂.

  4. Ely je mi líto a vím, co asi prožíváš, protože jsem prožila to samé. Baskinka jsem musela nechat uspat, protože přišel čas, kdy se už nezvedl, i když to bylo i stářím, měl své roky. Loni jsem musela nechat utratit kocourka, to mě bolelo víc, protože předtím byl zdravej a čilej a celá ta anabáze trvala asi měsíc, takže pro mě to byl docela šok, jak rychle a jak zle ta nemoc postupovala, navíc jsem viděla, že bolest nebolest, chce žít. Nerozchodila jsem to dodnes a to už je skoro tři čtvrtě roku.
    Život se zvířátky je dobrý, protože život samotný bychom nesnesli. Zvířátka, pejskové i kočičky, na nás závisejí a dávají nám svou lásku bezvýhradně (zvláště pejskové). Taky si kladu otázku – pořídit, nepořídit. Na jednu stranu pejsek dá několik let své společnosti, přítulnosti, hravosti, navíc je tu možnost svým způsobem mu zachránit život, protože pejsek, který není nikým žádán, je většinou buď opuštěn a ztracen, nebo utracen. To je jedna z věcí, proč o pejskovi uvažuju, že si zase pořídím.
    Na druhou stranu vidím ten konec, zažila jsem už dva takové konce a nechci zažít další. Zatím si dávám pauzu, teď nového pejska nechci, ale neříkám, že to tak bude pořád. Snad k tomu ještě dozraju.
    Takže věřím tomu, když říkáš – nikdy ne. Ale stejně tak může nastat chvilka, kdy se nikdy změní v – zkusím to.

  5. Já vím mimo.ň jak to myslíte, pro mě nijak kontroverzně. Blanko, stejně se trápím a ještě budu…
    Petře, je to opravdu kus života těžkýho, když tě chlupatina opustí.
    Vendy, máš pravdu, nevíme co nám život přinese, ale zatím to u mě bude ta jak píšu. V poslední době mám moc trápení…

  6. To mne moc mrzí. Nebudu říkat, že vím, jaké to je. Nezažila jsem to, tak nevím, ale dokážu si myslím představit, jak těžké a bolestivé to musí být. Ale ano, snad Ti alespoň může být útěchou, byť tedy ne zrovna nejlepší, to, že teď je Ele dobře.
    Hlavně to ale teď Ty nějak vše zvládni. Není to lehké, to neříkám, ale, bohužel,.. (i když je to možná ode mne trochu kruté..) život jde zkrátka pořád dál. Takže, hodně sil, Naďo!

  7. Jak Vás chápu… od té doby, co jsme dělali „eutanazii“ našemu 16ti letému jezevčíkovi vím minimálně zcela jistě, že bych nechtěla být v kůži těch, kteří by měli rozhodovat o další… ani zvířete, natož pak člověka. Už byl chudák starý, sotva chodil, sotva slyšel a trápil se… ale vzít někomu život je strašné. Matka u toho odmítla být, moudrá to žena. Já ho chtěla doprovázet… a ten pocit bude doprovázet mě celý život….
    Ale asi to tak mělo být, aby člověk věděl…
    Zrození i smrt jsou velká mystéria a když do nich člověk začne zasahovat, poznamená ho to. Je dobré s tím počítat, když už to z lásky a soucitu děláme…

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s