Minimálně by jim to měl někdo vysvětlit, jen nevím jak. Ale popořádku.
Dojely jsme s naší prvňačkou Natálkou do jednoho městečka na týdenní, prázdninový pobyt. Jako první akci jsme šly koupit čelenku do Natálčiných vlasů, protože ta její se rozlomila, dlouhý vlas jí zakrýval půl obličeje a vlasy se máchaly v polévce.
Vracely jsme se přes bezvadné hřiště, které bylo hned u domu, kde jsme dlely. Hned se k nám přihnala blonďatá dívenka, která mohla být okamžitě přijata k průzkumníkům, či výslechovému komandu. Poslední otázka po těch, kde bydlíme, jak se jmenuje Natálka, do které chodí třídy, u koho jsme, atd. byla – dáte mi bonbony?
Tak začalo “kamarádství” místních dětí s Natálkou. Hřiště bylo bezvadné, tráva hustá jako koberec, houpačky, skluzavka, kolotoč, lavičky, děti mnohobarevné a hravé.
Bylo mi divné, že si holčičky nenosí na hřiště své hračky, jako jsme to dělaly svého času my. Kufříčky s panenkami, kočárky, balony, skákadla nebo-li švihadla, atd. Brzy mi bylo jasné proč. Natálka si na hřiště přinesla pár svých hraček a “domů” se vrátila bez nich. Jistá holčička si je prý půjčila a nechtěla jí je vrátit. Tu holčičku jsme již na hřišti neviděly. Ještě jednou si přinesla na hřiště Natálka, tentokrát své časopisy. Přišla bez nich. Prý si je půjčila jiná holčička.
Už jsem to musela řešit. Do dětí jsem se nemíchala. Vysvětlila jsem Natálce, že si ven žádné hračky brát nemůže, jako to dělají ostatní děti, které si také nic na hřiště nenosí a ty časopisy, že měla stejně přečtené. Odcizené hračky jsem nekomentovala.
Ještě párkrát byla snaha ostatních dětí, aby si Natálka cosi přinesla ven, ale to jsem už nedovolila.
Děti neví, že když něco odcizí, co se jim líbí, že jsou vlastně zloději, i když by jim to doma měli vysvětlit. Jenže jak? Dítě řekne doma – ona (on) mi to dal, dala a je vymalováno.
Nakonec o co jde? Taková prkoť, jako jsou hračky, co byste paní chtěla, děti jsou děti.
Jak jsme to tenkrát dělaly my, děti, když jsme si tenkrát hračky navzájem nekradly?
* Ze života české babičky * 
Něco podobného se nám taky stalo. Ale v našem případě bych to asi nenazvala přímo krádeží, protože děti to zkrátka berou jednodušeji. Spíš bych viděla potíž v tom, že kluci si donesou hračky, ale pak je někoumu půjčí a jaksi na hračku pozapomenou. Cizí pak dítě odejde domů a hračku si možná odnese, možná ji položí někde poblíž na lavičku. Jenže klukům je to tak nějak JEDNO. Hračka byla, nebyla a já z toho pěním. Jsou ovšem hračky – vyjímky. Taková kdyby se ztratila, byl by to hrdelní zločin.
To se mi líbíTo se mi líbí
Nebyli ti „půjčovníci“ tmavší pleti? My jsme si nic nekradli, protože nebylo v podstatě co. Za bagr nám složila kopačka bez násady, ten kovový konec. S tím jsme na písku stavěli hrady a budovali silnice.
To se mi líbíTo se mi líbí
Chápu váš sklon k tmavšímu vidění. Mně pro změnu vykradli třikrát barák, a dvakrát chatu. Pokaždé růžoví bůčci. Takže krádeže spojuji spíš se světlou pletí a českým jazykem.
To se mi líbíTo se mi líbí
Holčičky, které si cíleně věci vypůjčily s úmyslem je nevrátit, byly blondýnky. jak píši, asi je to na tom hřišti normální a proto si děti s hračkami venku nehrají. Jedině kluci s míčem fotbal.
To se mi líbíTo se mi líbí
Děti nekradou. Děti pouze nechápou soukromé vlastnictví, a jeho nedotknutelnost. To se musí naučit. Je to vlastně škoda…
To se mi líbíTo se mi líbí
Ale sáhnout na jejich vlastní věci, to by soptily!
To se mi líbíTo se mi líbí
To je otázka. Obvykle se na věci dívám pozitivně s tím, že pokud je někdo nepoctivý, tak je to v posledku jeho problém a ne můj. Ale v tomto případě těžko říct. Školáci jsou už dost velcí na to, aby věděli, že to, co si půjčí, by zase měli vrátit. Tvrdit, že jim to někdo daroval? To je pak zas lež… A menší děti by měli na hřiště chodit s rodiči (nebo by tam mohli aspoň juknout, pokud je to někde na bezpečném místě), kteří jsou od toho, aby jim to vysvětlili. Je smutné, když si s sebou děti nemůžou vzít své hračky. U nás to tak naštěstí nechodí, ve školce si dokonce děti půjčovali Furbyho (takovou tu hračku za 2000kč). Statečná maminka. Tímto jí děkuji, protože jsem za to odpoledne pochopila, že tu potvoru (Furbyho samozřejmě) doma nechci 🙂 Co se týká osobního vlastnictví: také je mi často líto, že to, co děti učíme, aby mohli fungovat v naší společnosti, je často proti přírodě. Už jen to ranní kvaltování do školky, když dítě by si chtělo hrát, spát, v klidu najíst, cestou sledovat to či ono atd. Na druhou stranu mám takové tušení, že u dětí to není ani tak o tom chápat soukromé vlastnictví, jako chápat, že všechno není v MÉM VLASTNÍM soukromém vlastnictví :-))))
To se mi líbíTo se mi líbí
Ten zub jak ji tam chybi:DDDD
To se mi líbíTo se mi líbí
To je právě to krásně zdokumentované období. Natálka je krásná. Krásné vlásky. Krásný úsměv. Prostě krásné děvčátko. Přeji jí, aby byla moc šťastná.
To se mi líbíTo se mi líbí
No, já si vzpomínám, že si jednou některé naše dítě cosi přineslo domů ze školky. Nedělali jsme aféru, ale vím, že jsem ho přesvědčila, aby to zase vrátilo, že by to ostatním dětem bylo líto. Sama si nepamatuji, že bych měla s nějakou hračkou problém, je to přece jen hooooooodně dávno. Ale že jsme se poprali, to jo 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Díky Vám všem za názory, souhlasím s avespasseri, ale podotýkám, že děti byly na tom ranním vstávání dříve hůř, alespoň si to myslím.
Díky, Olgo 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Dal-nedal, půjčil nepůjčil, je věcí dospělého, aby si ověřil zdroj nových předmětů a jejich historii. Třeba už jen proto, aby se ujistil, že mu z blonďatého andílka neroste hajzlíček, který terorizuje ostatní. Hračky se mohou zdát být prkotinou, ale jeden takový blonďatý hajzlíček ve dvanácti vedl bandu, vloupávající se do jiných stavení oknem (holt prázdniny) a dokonce měl příjem z vyděračství, neboť s sebou partička sourozenců brala hocha ze vsi a hrozila mu, že prásknou, co všechno dělají. Rok předtím jsem rodinu varovala, že sladké mámení předvádí mému potomkovi, jak se krade z otevřeného auta. To bylo vzato velmi nedůvěřivě, po této akci u babči na vsi se rodina hroutila.
Též jsem byla na stáži na OSPODu přítomna tomu, jak se rodina naprosto nedivila, kde jejich (jiné) sladké mámení bere drobnosti (včetně hodinek, takové hračky, že)-až z toho vyplynul zájem nějakého dědečka, který dvanáctku s kamarádkou vozil i mimo město. To byl taky andílek s drobnými krádežemi hraček a školních věcí, jak už bylo odjakživa hlášeno školou. Rodinka vzorná, samozřejmě, holčička si jistě neuvědomuje, že by se to nepatřilo… Nepodceňovala bych to, opravdu ne.
To se mi líbíTo se mi líbí
Aby bylo jasno, ta rodina se v obou případech strašlivě děsila, cože se to děje TAK NAJEDNOU. Jinak mám příhod s různými andílky hajzlíčky plný rukáv, včetně organizované řikany v osmé třídě, kdy vzorné žákyně mlátily i kluky a ti ani nepípli, protože vždycky hajzličky udělaly kukuče a jsou to přece sladké holčičky. Prozradily je až rozšlápnuté drahé brýle.
To se mi líbíTo se mi líbí
Ono se říká, pod svícnem největší tma. A rodičové jsou vůči svým sladkým drobečkům prostě zaslepení, asi…
To se mi líbíTo se mi líbí
Právě, z drobností může vyrůst závažný problém. Neříkám, že by člověk měl dítě paranoidně hlídat a nedůvěřovat mu, ale naprosto souhlasím s Witch v tom, že je třeba dětem už od útlého věku vysvětlovat, co je správné a co ne, a co nejdéle je to možné dávat pozor na to, jestli to chápou a chovají se podle toho, nebo ještě ne, a případně mu nechat pomoci, pokud na to člověk nestačí. Protože kolikrát je to způsobené problémy v rodině, se kterými nedokáže rodič hnout a sám potřebuje pomoci. A pak už může být pomalu pozdě. Bohužel se obávám, že v některých rodinách není čas, nebo ochota, nebo schopnost, nebo všechno to dohromady, dávat na tyto drobnosti pozor. Zažila jsem ve školce chlapečka – dnes sedmiletého – který by velmi nutně potřeboval pomoc psychologa, protože se choval velmi agresivně. Na základní škole a na střední škole už bude mnohem složitější mu nějak pomoci změnit chování a odmítání druhých v něm bude tu agresivitu jen posilovat a bude se do toho jen víc a víc zamotávat. Takových dětí je mi líto, protože jinak (i když jsem ho učila jen dvakrát týdně angličtinu) se zdál dost inteligentní a dost přístupný k nějaké spolupráci.
To se mi líbíTo se mi líbí
…A to už vůbec pomíjíme děti vychovávané tak, že se třeba tříleté u kasy babičky zeptá: A pod bundu nic? Hrávalo si tak s maminkou… Nebo děti, zámerně posílané – jakékoliv byrvy pleti – krást do marketů, protože do patnácti jim nic neudělají. 😦
Bohužel jsem už slyšela také chlubení rodiče, jak je potomek šikovný, že něco prostě sebere a má.
To se mi líbíTo se mi líbí
Tak to je mazec. Ale věřím tomu, že se to děje, a je mi z toho dost nanic.
Já jednou pronesla z obchodu balíček s bonbony, ale to jsem byla malá a pitomá a nenapadlo mě, že se za to musí platit. Byla jsem v obchodě s babičkou, ta je samozřejmě zaplatila, a pak mi pořádně vycinkala, že si to pamatuji dodnes.
To se mi líbíTo se mi líbí
Jinak nevím, jak jsme tohle řešili, problém s vracením nebyl a když jo, tak se to vyřešilo rvačkou a když ne, tak zvýšenou opatrností. Ono půjčené věci nevracejí kolikrát ani dospělí, ale tady je divné, že si to ty děti půjčí tak nějak bez ptaní a pak hned přivlastní.
Asi podle hesla co je tvoje, to je moje – a co je moje, po tom ti nic není.
Natálka bude muset chodit na hřiště bez hraček nebo si je hlídat a případně vykořistit zpátky.
Je mi z toho šoufl, jestli tohle už je zavedeno mezi malými dětmi jako norma, jaké budou v dospělostí? To se opravdu za nějakých dvacet let dočkáme společnosti, která se bude okrádat navzájem v naivní víře, že o žádnou krádež není?
To se mi líbíTo se mi líbí
Budu držet palce 🙂 Ona je to asi docela otrava někam chodit bez hraček, dětem jsem je brávala i do čekárny a vlaku.
To se mi líbíTo se mi líbí
Si moc dobrá. Ja by som Natálke proste povedala, že tie deti kradnú a nie sú dobre vychované a hotovo. Nech vie, že musí byť opatrná, v budúcnosti sa jej to zíde.
To se mi líbíTo se mi líbí
Díky za vaše zamyšlení, názory, ano, jsou to rodiče, kteří by si měli všímat, al venku se o asi neřeší, do dětských vztahů se tady asi nezasahuje…
To se mi líbíTo se mi líbí
Kazdy jsme se narodili s jinou vybavou. Jsou deti, ktere se bezelstne rozdeli o sve hracky, a jsou deti, ktere to, co uvidi a popadnou, nepusti z rucky, leda s velikym krikem. A vychova je nejvetsi umeni vychazejici z moralniho profilu rodicu. Jsou rodice, kteri systematicky a primerene k veku ditete uci sve deti rafinovane a tymove krast. Jsou rodice, ze na ne jdou mrakoty, kdyz dite prinese domu neco omylem. Dnesni doba se zasadne lisi od doby, jak zily deti, dejme tomu, pred 40 50 lety. Dnes se siri neucta k lidem i k vecem tak rychle a tak vseobecne, ze vychova deti k ucte k lidem i k majetku je zcela jine pole pusobnosti, nez v dobach, kdy vsichni meli hracky ci sportovni naradi v jedne standartni cenove skupine. A to umeni vychovy (kdyz uz jsme si vybrali primerenou mravni uroven) je zakleto v tom, ze kazde dite je jine. Pak toho maleho hamiznika by meli rodice vychovavat jinak nez sourozence, co zcela postrada vrozeny instinkt „vlastnictvi“. Vychova by mela dite pripravit pro zivot tak, aby DITE obstalo, nikoli rodicova iluze, co je spravne. A tak moudry rodic se uci byt rodicem cely zivot. Tak jako dite se uci nejakych patnact let byt dospelym. Moc pekne povidani a dik patri babicce.
To se mi líbíTo se mi líbí
Tedy, já jen zírám, co se v tom našem světě děje za nepravosti. Ano, jak bylo řečeno výše, rodiče by si na to měli dát pozor, odtud pochází ten první impuls, kdy by dítěti měli vštípit něco ve smyslu: „To se nedělá!“ Ale z vlastní zkušenosti bohužel vím, že i malé děti si jsou často vědomi toho, že dělají něco špatného. A dokonce to dělají záměrně. Bývají škodolibé a často i, i když se mi to neříká lehce, zlé. Ale tady se opět vracíme do začarovaného kruhu. Někdo by jim měl vysvětlit, že takhle by se chovat neměly..
To se mi líbíTo se mi líbí