Do divadla Hybernia už nikdy víc a nejen o tom

balet1Těšila jsem se měsíce dopředu na takovou událost jako je balet Labutí jezero, v podání petrohradského baletu. My tři děvčata milujeme balet, a “jezero” jsme viděly několikrát, z toho já nejvíce krát, vzhledem ke svému věku.

V tomto divadle jsem nikdy nebyla, v paláci Hybernia jsem kdysi navštěvovala různé výstavy. Než aby se palác stal ruinou, bylo fajn, že z něj udělali divadlo, JENŽE:

Příchod do divadla je přes halu, která připomíná nádražní restauraci. Šatny jsou v suterénu. Přišly jsme v dostatečném předstihu, abychom měly na vše dost času, tak jako vždy. Ouha, vstup na schodiště do vlastního divadla byl zatarasen lany, která byla odstraněna čtvrt hodiny před začátkem představení, čímž to pádem se obecenstvo valilo schodištěm, jak když se otevírá obchod s s velkou slevou a zboží je málo.

Po usednutí na místo jsem si připadala jako v tanku, i když jsem v tanku nikdy neseděla, ale zásluhou různých filmů jsem si to dovedla představit. Místo pro orchestr nikde. Divadlo působí zašlým dojmem, povznešenou náladu tedy nevyvolává. Začalo se o 10 minut později…

Smutek byl, že hudba byla reprodukovaná a byl to děs, když nehrála, tak šašek tančil bez ní a když hrála, netančil nikdo, neb hrála něco jiného.

Před začátkem jsme museli (všichni, nejen my holky) vyslechnout, že si máme vypnout telefony, abychom nerušili – pozor, teď to přijde – PRÁCI umělců na jevišti, také reklamu na další představení, vše znělo jako místní rozhlas v Ouholičkách.

Baletní soubor byl skvělý (některé labutě ale viditelně anorektičky, takové ruce jsem nikdy neviděla), Šašek neuvěřitelně úžasný, všichni nepředváděli skoky, ale vznášeli se, Odetta/Odilie nadpozemská a proslavená “čtyřka” – naprostá souhra, nádhera.

Princ se mi strašně nelíbil, byl moc vysoký a působil jako slonbidlo, i když se pak tak nějak roztančil… Dělal úděsné grimasy (seděly jsme ve 2. řadě)… Taky ten konec, ach jo, láska zvítězila, ale tak to není, Odetta jako labuť umírá a ne, že se vítězně tyčí s princem nad válejícím se na zemi, Rudovousem …  Také scéna nic moc, nejhorší co jsme viděly.

Shodly jsme se na tom, že balet do takovéhoto divadla vůbec nepatří, že ochuzuje dojem z představení a vůbec, do Hybernie jedině na nějakou taškařici, či cosi podobného.

Při odchodu po schodech dolů zase ta valící se lidská hmota…

SFBallet

St. Petersburg Festival Ballet – Skvělé a velkolepé umělecké těleso, disponující vším, co lze nazvat ruskou školou klasického baletu, tj. veškerou důkladnou elegancí klasiky, svěžím dechem XXI. století, ideální technikou provedení a bujarou, nespoutanou šíří ruského ducha ve spojení s opravdovou bohatou nádherou kostýmů a dekorací.

Členové petrohradského souboru St. Petersburg Festival Ballet vám předvedou skvosty světové klasiky, kam patří:

„Louskáček“ (Balet o dvou dějstvích na hudbu P. I. Čajkovského)

„Labuti jezero“ (Balet o dvou dějstvích na hudbu P. I. Čajkovského)

Vynikající herecký soubor, ztělesňující vše to, čemu se říká „ruská škola klasického baletu“ – tedy přísně klasickou eleganci, svěží dech jednadvacátého století, dokonalou techniku provedení a neomezenou šíři ruské duše v kombinaci s vpravdě královskou nádherou kostýmů a dekorací.

Sankt Petěrburg – je kolébkou ruského baletu, město, které uchvátí každého mistra a jeho práci obohatí nenapodobitelným ruským duchem.

Soubor s velkým úspěchem hostovalo v USA, v Itálii, v Německu, ve Francii, v Holandsku, v Belgii, ve Finsku, v Portugalsku, v Číně, v Brazílii, v Mexiku a v dalších zemích.

Sbohem, bakalářko…

Přijela jsem domů, našlapovala jsem hlučně, aby bakalářka věděla, že je konec jejímu klidu a jako vždy jsem klela, že je všude binec, na mé kuchyňské lince jsem se lepila na kapky šťávy a drhla o nějaký písek, o kterém jsem později zjistila, že je to vysypaný cukr, na záchodě ani role toaleťáku a v pokoji chyběla žárovka v lustru… ano teplo domova…

Žárovka byla prý z výzkumných důvodů přemístěna do svítidla, kde stále praskaly žárovky, aby bylo zjištěno, v čem je jádro pudla. Zatím se pokus děje dál.

O toaleťáku  nevěděl nikdo nic, prostě ten mnou nakoupený, než jsem odjela, se sebral a šel od tří do kina.

Ale jak to dopadlo s bakalářkou? Smutně, přesmutně, byl mi předložen snímek mimořádně nádherného exempláře živočicha, kterému se úžasně leskl kožich. Ano, byla to dodělávající bakalářka, která nedosáhla na vyšší vzdělání a proto se nechala nachytat na kus otráveného žvance.

Opustila nás a mně jí bylo dokonce líto, trápila se jistě několik hodin, ale mohla si za to sama. Co se cpe  k nám do domu? Nájem neplatila a ještě, považte, byla to sprostá zlodějka, bylo nalezeno její hospodářství za myčkou, které vysvětlilo ten její úžasně lesklý a pěstěný kožich. Natáhla si do svého 1-0 hromádku kvalitních granulí, které zde zbyly po Ele a byly určeny k odvozu jinému pejskovi, jen se nějak ten odvoz zpozdil.

Sbohem bakalářko, tuším, že tvoje smrt nebyla marná, byla poučením pro další generaci potkanů (krys), které se teď už  jistě té návnadě vyhnou, ale zase, u nás si už si ani neškytnou, granule jsou odvezeny tam, kam patřily – jinému pejskovi

Desku u kuchyňské linky jsem vycídila, toaleťák jsem si vyškemrala u dcery a místo chybějící žárovky v lustru jsem zapojila lampu s poslední žárovkou.

No jasně, moje generace zocelených žen si umí poradit.

 

Návaznost na článek – zde klik

1176495_krysa

Čas předvánoční…

Nepamatuju se, že by dědeček s babičkou nadávali na poměry, na politiku, možná to někdy dělali, ale ne přede mnou. Inu, nebyla televize a tak nebyli denně tak masírovaní tím jak se mají dobře, nebo špatně, to podle toho, co bylo zrovna v kurzu, jako se tak děje dnes. Mluvím přibližně o roce 1955,1956, tak nějak kam má paměť sahá o malinko víc, než třeba když mi bylo 5 let, kdy si z tohoto věku pamatuju akorát tak na hezké hnědobílé, perforované střevíčky na tkaničky s konečkama kožených kytiček, nazuté na bílé punčocháče.

Utkvělo mi to v hlavě asi proto, že jsem takto oblečená šla na vratkých nohách z nemocnice po spále a určitě i proto, že jsem si už jako narozená parádnice potrpěla na hezké botky a šatky.  Mám v paměti ještě jiné parádní střevíčky a šatičky, no fakt, už tak malá a taková marnivá. A dost už, zase se rozkecávám…

Taky se nepamatuju, že bych viděla oba své prarodiče ve dne ležet na kanapi. Na kanapi, které bylo včele  ustlaných postelí s parádním přehozem a vyšívaným polštářkem, s na něm sedící obháčkovanou panenkou. Tam  (na tom kanapi)jsem se někdy povalovala akorát já, když pršelo a já si četla.

Babičku si pamatuju, sedící u kamen na šamrlíku s válem na klíně, v domácích šatech a zástěře, v odložených botách (nikdy žádné bačkory), jak tvarovala buchty, které plnila domácími švestkovými povidly, tvarohem z Knířova, či vdolky s mákem, pak přikládala do kamen a hlídala, aby se dílo nespálilo. Pořád měla co dělat, zrovna tak, jako můj bezvadný dědeček. Dědečka si pamatuji v hnědých manšestrákách v odložených, ale vyspravených košilích a hnědých, perforovaných botách.

Nepamatuji se, že by si žehrali na svůj osud, že skončili v jedné místnosti, že nemají mnoho peněz, byli skoro vždycky v dobré náladě, občas babička někoho pomluvila, že kdosi pomlouvá jí a tak podobně.

Bylo cítit a to jsem už jako malá holka cítila i já, že se mají s dědečkem moc rádi, i když babička byla trochu jako generál, tak věděla, že dědeček je nad generály a také to, že mají rádi mě, což už jsem popsala ixkrát.

Babička uměla úplně všechno, od samozřejmostí jako vaření, ručních prací přes vykládání karet, osahávání slepičích prdelek, zda je vajíčko (nebo z jiného důvodu?), po vybírání blech sousedovic vlčačce Donce. To byla úžasná psice a už věděla, že jak si babička navléká brýle, že je zle, že bude na tapetě ona se svými blechami. Bylo to pro Donku utrpení, když musela v klidu ležet na babiččině klíně se zadními nohami na zemi a babička se jí prohrabovala kožichem.

Když dědečkovi babička odešla, vzal to jako fakt, smířil se s osudem, žil sám až do smrti, na jeho stará, osmdesátiletá kolena mělo navrch jídlo, už dopoledne držel lžíci v ruce a těšil se co bude k obědu…

Rádi jsme mu s mužem dělali radost v podobě divadel či biografů, když přijel z Mejta do Prahy. Pamatuju, jak seděl v naší kuchyni u stolu a náš malý synek si hrál pod stolem s jeho bačkorama, které mu rozepínal a zapínal (byl to takový zobáček, který se zaklapoval do kovového žebříčku).

Blíží se vánoce, které jsou pro mě smutné, smutné, ale zase mezi holčičkama a svýma dětma příjemné a šťastné, kdy se u mě střídá pláč s úsměvem…

Vzpomínám, jak o jednom předvánočním čase, výjimečně prožívaném v Mejtě, babička zadělala na dvě obří vánočky, umotala nohavice taženého štrůdlu a poté to všechno nanosila do vedlejší Smékalovic pekárny, aby jí to hezky upekli v peci. Cítím tu vůni, která se bohužel nedá k mému psaní přidat, cítím tu nebeskou chuť…

Cukroví pekla babička sama, bylo to cukroví bez krémů – pracičky, cukroví ze strojku, kočičí oči s domácím džemem a samozřejmě vanilkové rohlíčky.

Vzpomínání…

Je pošmourno, mlhavo, mrholivě a tak se člověku v hlavě i v srdci plaší vzpomínky, krásné vzpomínky, kdy bylo vše jasné, kdy bylo zlo jen v podobě čertů a strašidel, kdy dobro vždycky zvítězilo, doma bylo bezpečí, pro dítě vlastně samozřejmé…

tedy alespoň u nás, u babičky a dědečka ve Vysokém Mýtě, v padesátých letech.

1393401_603750669689677_1749349255_n

Obrázek z Facebooku

Na Jedlovce už je sníh

Zima strká své prstíky do pootevřených dveří, nastává čas tmy, útulného bývání, pohádek, příběhů, zamyšlení, pletení, čtení, návštěv divadel, filozofování, lenošení a vůbec.

Jsem ráda, že mi Olga přeposlala (díky, Olgo) zamyšlení od pana Jiřího Suchého, které dokazuje, že je stále v dobré formě, že mu to stále dobře myslí. Lépe by to nenapsal ani Jan Werich.

Rozhodla jsem se, že se s vámi, kdo ke mně chodíte, podělím a jeho text zde zveřejním. Snad to není nic proti ničemu…

Jiří Suchý – Stáří versus mládí

Čas letí jako spřežení

Nad kterým práská bič

Člověk se párkrát ožení

A hned je mládí pryč

Píseň krále Jindřicha VIII. ze hry Šest žen

V posledních dnech mi neušel incident Bohuslava Sobotky kontra starší uchazeči o prezidentský úřad. Určitě víte, co mám na mysli. Pan Sobotka si trochu nešťastně zažertoval na konto jejich pokročilého věku, nejspíš si neuvědomil, že velikou část voličů jeho strany tvoří právě senioři. Od politika to nebylo počínání příliš obratné, ale o to mi vlastně nejde. Celá ta aféra mi připomněla jakousi rivalitu, která vládne mezi stářím a mládím. Sám se s ní občas setkávám, aniž by to nechalo nějakou stopu v mé duši, ale hlavou mi táhnou myšlenky, to jo. Jak ono to vlastně je?

„Stáří je nepěkná vlastnost. Kolik významných lidí jsem před ním uchránil a nakonec jsem sám do toho vletěl“, říká král Jindřich VIII. ve hře Šest žen na adresu těch, které nechal popravit. Když jsem psal tuhle větu, bylo mi sedmadvacet. Už tenkrát jsem tušil, že stáří není to, nač bych se měl těšit. Římané výstižně nazvali nachýlené stáří slovy curva senecta. Ve svých mladých létech jsem sice věděl, že, budu-li mít štěstí, tak se svého vlastního stáří dožiju, ale představa jaké to bude, se mi tehdy nedostavila. Dneska už to vím. A taky vím, že ve svém okolí potkávám dvojí druh mladých lidí: jedni mě zahrnují úctou, kterou abych pochopil, musím si nejdřív uvědomit, kolik že mi to vlastně je, druzí na mě hledí jako na něco, co už nemá na tomto světě co pohledávat.

Jako příklad mi vždycky napadne onen případ Kofola. Když jsme otevřeli Semafor v Dejvicích, řekl jsem si, že by se tam v bufetu měla prodávat Kofola. Byl nápoj mého mládí a tak se mi zdálo, že v divadle, které se honosí svým tradicionalismem, by se to hodilo. V Semaforu se tedy začala prodávat Kofola. Jednoho dne se mi udělal nápad: na závěr sezóny uskutečnit jakousi přehlídku her, které onoho roku vznikly – byly čtyři – a po čtyři dny tohoto malého festivalu zahrnovat diváky drobnými pozornostmi. Nakreslil jsem drobné grafiky, které jsme dali divákům na památku, po představení jsme nabídli zájemcům debatu s účinkujícím, a pak nás taky napadlo požádat firmu Kofola o sponzorský dar – o přestávce nabídnout divákům jménem této firmy sklenici Kofoly zdarma.

Na náš zdvořilý dopis se dostavil do divadla mladý muž, který vlastně ani nevypadal jako pako. Pohovořili jsme, prošel si divadlo, a pak nám napsal stručný e-mail, že radši dá ty Kofoly mateřské školce než nám. A vzkázal nám, ať si požádáme o sponzorování výrobce umělých kloubů. Uvědomil jsem si, že je to vlastně nepřítel. Od těch dob se prodává v Semaforu Coca cola – firma, která nám dodala chladicí zařízení a navíc i finanční podporu. Znovu za ni děkuju.

A Kofole děkuju za to, že mě přiměla se zamyslet nad absurdní situací: na jedné straně se mně dostává ze všech stran poct, jakými zahrnuje slušná společnost různé tvůrce v pokročilejším věku, a tak mám na kontě státní vyznamenání od prezidenta republiky, čestná občanství od starostů, čestné doktoráty od univerzit, síně slávy, Thalii a řadu jiných poct, a na druhé straně setkání s mladým ambiciózním mužem, který toho nejspíš zas až tak moc nedokázal, a ten mi naznačí, že pro něho jsem nula. A ty umělé klouby mě ujistili, že jde o generační rozpor. Prostě mu vadí, že nejsem mlád. A pokročilý věk je mu odpornej. Protože mu však nechci odplácet zlé zlem, přeju tomuto mladému muži, aby se toho hrozného stáří nedožil.

Začal jsem srovnávat své mládí s mládím dnešním a samozřejmě tak, aby to mé z toho vyšlo líp. A musím říct, že nelituju toho, že jsem upínal své zraky k předešlým generacím. Mou inspirací byla dvacátá léta, která jsem v létech padesátých objevoval a hltal. Vzhlížel jsem k Nezvalovi, k Seifertovi, k V+W a kdyby mě některý z nich požádal o basu Kofoly, ochotně byl mu ji přinesl na rameni (auto jsem ještě tehdy neměl) a cestou bych se zajíkal štěstím, že je mi něco takového dovoleno. A tenhle obdiv k předcházející generaci jsem pak vlastně zúročil ve své práci.

Onehdy se ozval mladý sebevědomý muž, který mě vyzval, abych mu přenechal Semafor, včetně loga, za symbolickou jednu korunu a ustanovil ho ředitelem. On že pak dá Semaforu zcela nový ráz, a hned mi poslal na ukázku divadelní hru své přítelkyně. A všechno to myslel vážně. Zřejmě usoudil, že starý = blbý. Chudák. Netušil že to může být i naopak.

suchy