Stůj noho, posvátná jsou místa…

Ano, zastavovala jsem obě staré nohy, abych zhmotnila pohled mých očí, stav mysli i duše.  Já vím, zní to vznešeně, ale já mám vždycky tak velebný až vznešený pocit když vidím jak se na horizontu tyčí hory, které mají pokaždé jiné světlo,  náladu i barvy, a které tím pádem vnímám pokaždé jinak. Pohled na ně mě nikdy nepřestane uchvacovat a já budu pořád stát před nimi v úžasu a pokoře, zrovna tak jako před mořem, kde si připadám tak malinká a nicotná.

Je zvláštní, že se tyto pocity dostavují až ve stáří, tedy alespoň u mě. Když mně v dětství a raném mládí někdo se zavlhlým okem ukazoval přírodu a upozorňoval mě na její krásu, tu krásku jsem neviděla, nevnímala, hlavu jsem měla plnou jiných, pro mě tehdy “důležitých” myšlenek.

Tak teď to doháním, teď si pochutnávám na Šumavě…

Poznámka:  Po rozkliknutí se fota zvětší.

(Titulek jsem si vypůjčila od Jána Kollára z jeho “Slávy dcera”)

P9140001

 

P9140003

 

P9140006

 

P9140016

 

P9140029

 

P9140024

 

P9140014

 

P9140032

 

P9140015

 

P9140031

 

Zde si má fantazie užívá, vidím ufounského tvora s tykadýlkovýma očima, jak zkoumá strom