Čas předvánoční…

Nepamatuju se, že by dědeček s babičkou nadávali na poměry, na politiku, možná to někdy dělali, ale ne přede mnou. Inu, nebyla televize a tak nebyli denně tak masírovaní tím jak se mají dobře, nebo špatně, to podle toho, co bylo zrovna v kurzu, jako se tak děje dnes. Mluvím přibližně o roce 1955,1956, tak nějak kam má paměť sahá o malinko víc, než třeba když mi bylo 5 let, kdy si z tohoto věku pamatuju akorát tak na hezké hnědobílé, perforované střevíčky na tkaničky s konečkama kožených kytiček, nazuté na bílé punčocháče.

Utkvělo mi to v hlavě asi proto, že jsem takto oblečená šla na vratkých nohách z nemocnice po spále a určitě i proto, že jsem si už jako narozená parádnice potrpěla na hezké botky a šatky.  Mám v paměti ještě jiné parádní střevíčky a šatičky, no fakt, už tak malá a taková marnivá. A dost už, zase se rozkecávám…

Taky se nepamatuju, že bych viděla oba své prarodiče ve dne ležet na kanapi. Na kanapi, které bylo včele  ustlaných postelí s parádním přehozem a vyšívaným polštářkem, s na něm sedící obháčkovanou panenkou. Tam  (na tom kanapi)jsem se někdy povalovala akorát já, když pršelo a já si četla.

Babičku si pamatuju, sedící u kamen na šamrlíku s válem na klíně, v domácích šatech a zástěře, v odložených botách (nikdy žádné bačkory), jak tvarovala buchty, které plnila domácími švestkovými povidly, tvarohem z Knířova, či vdolky s mákem, pak přikládala do kamen a hlídala, aby se dílo nespálilo. Pořád měla co dělat, zrovna tak, jako můj bezvadný dědeček. Dědečka si pamatuji v hnědých manšestrákách v odložených, ale vyspravených košilích a hnědých, perforovaných botách.

Nepamatuji se, že by si žehrali na svůj osud, že skončili v jedné místnosti, že nemají mnoho peněz, byli skoro vždycky v dobré náladě, občas babička někoho pomluvila, že kdosi pomlouvá jí a tak podobně.

Bylo cítit a to jsem už jako malá holka cítila i já, že se mají s dědečkem moc rádi, i když babička byla trochu jako generál, tak věděla, že dědeček je nad generály a také to, že mají rádi mě, což už jsem popsala ixkrát.

Babička uměla úplně všechno, od samozřejmostí jako vaření, ručních prací přes vykládání karet, osahávání slepičích prdelek, zda je vajíčko (nebo z jiného důvodu?), po vybírání blech sousedovic vlčačce Donce. To byla úžasná psice a už věděla, že jak si babička navléká brýle, že je zle, že bude na tapetě ona se svými blechami. Bylo to pro Donku utrpení, když musela v klidu ležet na babiččině klíně se zadními nohami na zemi a babička se jí prohrabovala kožichem.

Když dědečkovi babička odešla, vzal to jako fakt, smířil se s osudem, žil sám až do smrti, na jeho stará, osmdesátiletá kolena mělo navrch jídlo, už dopoledne držel lžíci v ruce a těšil se co bude k obědu…

Rádi jsme mu s mužem dělali radost v podobě divadel či biografů, když přijel z Mejta do Prahy. Pamatuju, jak seděl v naší kuchyni u stolu a náš malý synek si hrál pod stolem s jeho bačkorama, které mu rozepínal a zapínal (byl to takový zobáček, který se zaklapoval do kovového žebříčku).

Blíží se vánoce, které jsou pro mě smutné, smutné, ale zase mezi holčičkama a svýma dětma příjemné a šťastné, kdy se u mě střídá pláč s úsměvem…

Vzpomínám, jak o jednom předvánočním čase, výjimečně prožívaném v Mejtě, babička zadělala na dvě obří vánočky, umotala nohavice taženého štrůdlu a poté to všechno nanosila do vedlejší Smékalovic pekárny, aby jí to hezky upekli v peci. Cítím tu vůni, která se bohužel nedá k mému psaní přidat, cítím tu nebeskou chuť…

Cukroví pekla babička sama, bylo to cukroví bez krémů – pracičky, cukroví ze strojku, kočičí oči s domácím džemem a samozřejmě vanilkové rohlíčky.

Vzpomínání…

Je pošmourno, mlhavo, mrholivě a tak se člověku v hlavě i v srdci plaší vzpomínky, krásné vzpomínky, kdy bylo vše jasné, kdy bylo zlo jen v podobě čertů a strašidel, kdy dobro vždycky zvítězilo, doma bylo bezpečí, pro dítě vlastně samozřejmé…

tedy alespoň u nás, u babičky a dědečka ve Vysokém Mýtě, v padesátých letech.

1393401_603750669689677_1749349255_n

Obrázek z Facebooku

Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.

22 thoughts on “Čas předvánoční…

  1. Taky vzpomínám na Vánoce z dětství u babičky a dědečka. Ale nejen na Vánoce, ale trávil jsem tam celý předškolní čas a pak každý víkend. Ani tam se o politice nemluvilo, aspoň ne přede mnou, abych něco nevykecal. Ale občas se dědeček neudržel u televizních novin a řekl něco hodně peprného. To jsem tehdy samozřejmě nevěděl, že má za sebou šest let v jáchymovských lágrech. Ale Vánoce u babičky a dědy byly vždycky teplé, měkké a pohodové. Děda vždycky rozpálil „klubky“, až byla v obýváku „topinková teplota“ a pod stromečkem byla spousta balíčků. A dárky byly skromné, ale plné radosti.

  2. Naďo. Mluvíš mi ze srdce. Krásné vzpomínání. Četla jsem pomalu, a viděla sama sebe. Sebe a moji maminku a tatínka. A sestřičku a bratříčka. Pohoda. Nikdy se nemluvilo o politice. Nikdy se nemluvilo o problémech. I když byly. Ty se prostě braly a řešily. Jo. Asi nebyl takový přehled. Ale jeden o druhém jsme věděli všechno. U nás bylo zvykem držet černou hodinku. To jsme na sebe pěkně všechno pověděli… Nebyla televize… A byl čas.
    Vánoce byly vždy kouzelné. Do příprav cukroví jsme byli zapojeni všichni. Ovšem stromeček, ten nosil Ježíšek. Do pokoje se mohlo až zazvonil zvoneček. Vzpomínám, a vlhnou mi oči…

  3. Asi nás bude viac, čo si pri čítaní súhlasne pokyvujú hlavou a na záver zotrú slzu. Už druhý mesiac som každý druhý deň u mamy, ktorá je imobilná po porážke, všetky mi tu pripomína detstvo a samozrejme najviac v tomto čase spomínam na Vianoce, ktoré bývali to najkrajšie, čo sme v roku prežili. A neubránim sa myšlienke, že možno budúce Vianoce už…

  4. Ten dětský svět, tedy v tom ideálním případě, je takový idylický, že? O člověka je postaráno, to zlé venku nevnímá, neřeší, netrápí se hladem v Africe, rostoucí zadlužeností atd., atd., vnímá jen ten svůj hravý svět. Čím menší dítě, tím idyličtější svět. Vidím to na své malé dcerce, ale zároveň už jsem dost stará na to, abych mohla zavzpomínat i na to své dětství. Vyrůstala jsem za komunismu, o politice se u nás nemluvilo také… měli strach, že něco vykváknu a že by bylo zle. Měli jsme doma fotky z 68, já netušila nic. Myslela jsem, že je to z 45.
    Musím ale říct, že dodnes se snažím mít Vánoce spíš takové, jaké jsem je měla jako malá (tj. péct to cukroví, poklidit a užít si tu pohodu), nehonit se, nestresovat, nevyšilovat.
    Pokud má člověk na co z dětství vzpomínat, měl štěstí na právě takové pohodové dětství, je to vellký dar… a velká inspirace pro to, co chce mít i jako dospělý….
    Moc krásný článek, tak inspirativní, díky.

  5. Díky za Vaše krásné povídání a jsem ráda, že se vám to mé líbilo.
    Blanko, to je mi líto, snad bude líp, to bych ti moc přála.

  6. Moc krásně jsi to napsala.. už dlouho jsem nebyl na Tvém blogu (jako na mnoho jiných, čas je prostě neúprosný..), ale opět jsem si uvědomila, jak moc ráda se sem vracím a jak je dobře, že jsi tu pomyslnou oponu nestáhla natrvalo a že začalo nové „dějství“.
    Vzpomínání je krásná věc a já velmi ráda poslouchám, nebo v tomhle případě čtu, jak někdo vzpomíná na věci, které zažil. Díky tomu se můžu nejen přiučit, ale také poznat mnoho nových zajímavých věcí.
    Děkuji za možnost nahlédnout do Tvé „duše“, Naďo.. a budu se těšit na další články..

  7. Asi tu budem za cynika, ale to som jediná, na ktorú z toho dýchla depresia? Jedna miestnosť, chudák pes s blchami atď… a najhoršie tá poznámka, že babka je generál avšak starý otec nad ňou. Babka asi rozhodovala, kedy zašiť kalhoty ale keď dedo prísne zavelil tak ani nehlesla, že? A ešte to celé:
    “ Inu, nebyla televize a tak nebyli denně tak masírovaní tím jak se mají dobře, nebo špatně, to podle toho, co bylo zrovna v kurzu, jako se tak děje dnes.“ Že masírovaní… ak sledujete televíziu Nova, v dnešnej dobe, to je možno masáž. Inak si hádam dokážete utvoriť vlastný názor, či sa máte dobre alebo zle…dúfam. Inu, neboli masírovani, ale h*vno vedeli o tom čo sa deje vo svete alebo v ich republike. Skvelé, fakt skvelé. Aj keď, aj v Biblii sa píše niečo o blaženej nevedomosti, nie? Ignorancia je možno požehnanie, ako sa tam vraví, ale aj tak mám z tohto zmýšľania nepríjemnú husiu kožu. Nič nevedieť, lebo vedieť je „masáž“…

    • Respektuji Váš názor na to, jak mé vzpomínky na Vás zapůsobily, jen jedno malinké vysvětlení si dovolím, dost podstatné pro vztah, který pak vydrží po celý život – přirovnání „generál“ a „nad generály“ bylo přirovnání vztahu vzájemnému respektování se, tedy každý z partnerů věděl, že není možné překročit pomyslnou čáru, za kterou už by neměl chodit, hlavně při zvýšených emocí, myslím tím při neshodě názorů. Vzájemná úcta se tomu říká…

      • To nechápem. Niekto je generál a niekto je NAD generálom. Hodnostne vyššie. Neviem ako sa tej fukcii vojensky prezýva. Každopádne dedo je NAD, sama ste to napísala z toho už sa nevykecáte, je to čierne na bielom. Niekto je nad, niekto je pod… vaša babička ako žena bola pod, váš dedo NAD a ja som si z toho práve ublinkla do pusy. Ešteže generácia ako vy vymiera. Lebo ak by toto malo pretrvávať ako pripomienka šťastných čias, tak je s nami – obzvlásť s ženskými a manželkami – amen.

  8. Naďo, krásně jsi zavzpomínala.🙂 Děkuji.
    Sama na babičku hodně vzpomínám, ale nechci zacházet do detailů, protože pak si uvědomím, že mi hrozně chybí. Začnu brečet a je hotovo. Škoda, že jsem s ní nemohla strávit víc času. I když jsem u ní vlastně vyrůstala. Ale ke konci. Měla jsem už svou rodinu a bydlela skoro na druhém konci republiky.
    Raději končím.
    Měj se hezky.🙂

  9. Jejdanánku, tahle skyler nějaká, co to tady povídá.. Co to je za člověka, ehmm.?! Snad ženská zlá anebo schválně provokující? Nechápu, jak může být někdo takhle nechápavej při čtení normálních vzpomínek na časy dětství. Nebo hodně hloupá.Takovou bych víc nezval.

      • Mne je jedno, či to zverejníte, ide o to, či si to prečítate Vy. A Vy si to prečítate. Na to dám dušu. Môžete si tu s Bretislavom notovať ako chcete, ale ponižujete samú seba ako človeka a ako ženu. Prečo mne ako žena žene nevysvetlíte ako to myslíte? Čo to staromódne „ja som generál a ty si viac“ má znamenať, a namiesto toho pritakávate nejakému bretislavovi že som zlý človek? Vy viete ako vyzerá zlý človek?! Podľa mňa je to ten, čo ubližuje iným… neviem…ale rozhodne by tam nepatrila žena, čo sa narodila v inom roku ako Vy a je viac emancipovaná. A potom sa tu objaví nejaký Bretislav(podľa mňa je to nejaký starý dedo,lebo má štylistiku a vyjadrovanie a slovník ako dôchodca, sorry dedo Bréťa), a vyhlási, že som zlá alebo strašne hlúpa a vy mu to odsúhlasíte? Preboha prečo??? Uznávam, nechápem, avšak nič mi vysvetlené nebolo, som len zlá alebo hlúpa podľa Vás a Bréťu……. ale to je fuk, lebo ja som budúca generácia, ja tvorím budúcnosť. To nie je výsmech vašej starobe, to je prostá pravda. Výmena generácií. A Vy môžete umrieť „spokojne“, že nejaký bratislav či bretislav, či čo, vám odsúhlasil, že som zlá lebo hlupaňa. Vy musíte mať strašne jednoduchý život s týmto jednoduchým myslením – to vám zavidím. Však načo argumenty, stačí toho čo nesuhlasí s Vaším postojom uraziť a nazvať hlupákom alebo zloduchom. Dúfam, že ako žena ste spokojná. Zavďačili ste sa Bratisl…Bretislavo…a to je jedno…proste chlapovi. Zavďačili ste sa mužovi a to zrejme generácií starších žien ako vy prináša pokojný spánok. Je mi z toho smutno, ale aspoň že nebudete žiť naveky. Neželám Vám osobne zlé, myslím to ako generačnú vec, nie Vás osobne. Lebo hoci Vy ste tomu Bréťovi s úsmevom odsúhlasili, že som jedovatá ako zmija, ja si o vás nič jedovaté nemyslím. Nezabudnite, hovorí sa „podľa seba, súdim teba“. A ak ženská emancipácia je jedovatosť, tak na Vás nemám slov. Už aby Vaša generácia bola minulosťou. Lebo ak Vaše vysvetlenie je „nechápete, nevadí, prídite zasa“, tak to už aby sme Vám kopali hroby. Metaforicky! Nie Vám osobne! Ale pomyselnej generácií žien ako Vy. Ale môžete sa tešiť, lebo Bréťa-chlap je spokojný, Skyler-žena sa už nevráti, lebo si z Vás práve ublinkla do pusy a všetci sú spokojní. Až na milióny žien čo sú generálom a krkom, ale vždy je tu tá mužská „hlava“ a“ nad-generál“…. To je tá rovnosť pohlaví, chápem….

        • Milá Skyler,
          my staří máme tu výhodu, že si klidně můžeme zemřít i bez blinkání z Vás mladých. Kdežto Vy si budete ještě hodně dlouho muset žít v tom, co vytváříte.
          Přečtěte si Dědovu mísu. Vřele doporučuji.

        • Já jsem střední generace, ale musím se Naďi zastat. Zrovna včera jsem navíc četla na jednom blogu pojednání o tom, jak to dnes chodí na školách (s čímž mám jako občasná učitelka také své zkušenosti)… a nějak mi došlo (snad), proč nemůžete pochopit, že Vás Břetislav nazývá zlou. Ten způsob Vašeho vyjadřování („už se z toho nevykecáte…, ublinknout si do pusy z něčeho…., inak si hádam dokážete utvoriť vlastný názor) je totiž něco, co by v diskuzi s cizím člověkem ani ta starší, ani ta moje generace nepovažovala za vhodné. Přijít a urážet (a všimněte si té slušné reakce!) nevhodně zvolenými výrazy je běžně považováno za znak zlého člověka. To, že ta Vaše generace běžně používá (a slyším to, když vedu malou do školy) výrazy, které já nepoužiju ani v největším vzteku, je problém minimálně v tom, že když se pak vyjadřujete podobně někde jinde, kde to není považováno za standard (a kdo mluví jinak, je divnej), nedivte se, že to není zcela přijato.
          Já bych si z takového obrazného vyjádření (generál, nad generály) nedokázala dovozovat tak dalokosáhlé závěry o podobě vztahu mezi onou babičkou a dědečkem. Pravda, zcela jistě nebyla babička tak emancipovaná, jako jste Vy (nebo i jak jsem já). Jenže partnerský vztah není o tom předhánět se v tom, kdo je větší generál a bojování o to, zda jsem už dostatečně rovná tomu partnerovi, nebo ne. Partnerský vztah (a mám za sebou téměř 10 let šťastného manželství) je hlavně o rovnoprávnosti Z OBOU STRAN. O toleranci Z OBOU STRAN. Jednou jsem generál já, jednou je generál partner, jak kdy a jak v čem. Takže je najednou generál nad generály (v mém chápání). Není nutné v tom hned hledat doslovnost a mocenské spory. Ale většinou jde o kompromis (a šťastná partnerství VŽDY dělala kompromisy (ze vzájemné úcty), pokud se babička s dědečkem milovali a byli šťastní, museli je dělat. Jinak to totiž nefunguje. To, kdo čím kroutí nakonec řešili vždy vztahy, které byli v nějakém směru nefunkční, ať už byly ženy uťápnuté, nebo přespříliš emancipované. Vztah je o vzájemném respektu, vždycky, ne o tom, kdo je výš a kdo je míň. A to těžko můžete hodnotit z jednoho vyjádření.

        • Nemůžu si pomoct, ale máte v tom pěkný zmatek. Něco mi říká, že moc šťastná nejste, ale je to samozřejmě jen můj dojem. Je pravda, že každá generace má své problémy, svůj život, módu apod., ale když nestaví na té předešlé, tak v tom cosi nehraje a sama se ochuzuje tím, že se nejen nepoučuje z jejich chyb, ale že ani nestaví na tom dobrém.. Já osobně Vás poučovat nechci a ani byste se nedala, jen tolik vám řeknu, když je člověku do ouvej, jak rád se vrací do dětství, kdy měl jen starosti sám se sebou, kdy žil v péči a lásce u svých drahých, kteří jej chránili od života zlého. Pro malou představu zde něco málo textu:

          Slepice kdákají, mouchy a včely bzučí, příroda hlasitě dýchá, od sousedního pekaře voní chleba. Tento budík má takovou schopnost, že mě budí až když ho moje mysl sama nenásilně přijme. Tělo a příroda jsou synchronní. Slunce již udělalo kus cesty na nebeské pláni, ale mě je to jedno. Ještě neznám ustavičný pocit musismu, kombinovaný se starostí a spěchem, jsem jenom já se svými krááásnými starostmi, co bude k obědu a kam si dnes půjdeme hrát.

          Ještě nevím, že jednou, až přijdou děti, se já změní na my a starost o ně mě již do konce života neopustí. Už nikdy nebudu mít klid v duši, jako když jsem dítě. Babička již naplno topí v kamnech, ačkoliv je léto a teplo. Kde by také jinak pekla vdolky ? Dnes bude zapražená polévka a vdolky s ovocnou omáčkou. To já moc ráda. Ke snídani dostávám culifindu s mlékem a chleba s máslem. Kafe sice nemůžu ani cítit, ale podle babičky je zdravé a abych ho tedy vypila, dostávám ten nejkrásnější hrneček. Babička neví co by vymyslela za metody, aby do mě nějaké zdravé (podle ní) jídlo dostala. S masem je to ještě horší a tvaroh, ten já můžu jedině v buchtách. Vajíčka, ty já miluju, jsou rovnou od slepiček. Každý večer máme takový rituál, že babička umíchá syrový žloutek s cukrem a jako medicínku, šup do bříška. Po každých prázdninách jsem jako kulička, ale ještě v normě. V Praze se při nemocech kila rozplynou jak mlha nad lesy.

          Babička zastele duchnami manželské postele, které jsou široké jak bitevní loď a v pohodě tam spáváme všichni tři i s dědečkem. Přes ustlané postele přehodí babička krajkovaný přehoz a jako lodní stěžeň umístí do čela lodi parádní, vyšívaný polštářek. Je uklizeno. Babička s dědečkem bydlí v jedné místnosti, kde se vaří, jí, spí, v sobotu se v neckách koupe a když prší, tak se hrají různé hry. Mě to samozřejmě připadá úžasně útulné, ale pro ně je to asi náročnější. Kadibudka je na dvorku a když je v noci nutnost, tak se svíčkou či baterkou je to štrapáce. Já se mám dobře, mám bílý plechový nočník s modrým okrajem, moc ho nevyužívám, spím jak dub, ale prý neklidně. Dokážu se po posteli točit a prý i někdy dědečka lechtám na patě. Než usneme, učí mě babička zpívat písničky, většinou táhlé a tklivé, jako – už mě koně vyvádějí, nebo darovalo mě děvčátko prstýnek zlacený a já jí za to růži dal na důkaz lásky svý…..

          Opláchnu se na lavóru, přejedu parkrát kartáčkem zuby, hrábnu do vlasů hřebenem, ani copánky nezapletu a uháním ven. Čeká na mě Berta, moje věrná, snědá kamarádka. Zajdeme pro pekařovic Jiřinku, ta je jako já, taky se budí, až se vzbudí. Rozložíme panenky, kočárky a všechny panenkovské propriety a zcela se ponoříme do hry, svět lidí pro nás neexistuje. Berta toho sice moc nemá, protože se svojí širokou rodinou vandruje z místa na místo, ale to nevadí, její panenka se vozí v našich kočárcích. Vaříme z písku a trávy jídlo pro panenky i pro nás a děláme jakože jíme. Hra na jako, je stará známá, dětmi osvědčená hra s fantasií.

          Dnes je také den, kdy pojedu s dědečkem za město, na skládku s velkými odpadky. Pojedu…, na zpáteční cestě mě dědeček poveze ve vozíku, žebřiňáku. Sice mi drkotají zuby po dlažbě, ale připadám si náramně.

          Když je neděle, chodíme s babičkou do parku, kde dědeček hraje v místním orchestru na fagot a korzujeme kolem dokola a stále někoho zdravíme. Mám nedělní šaty, bílé ponožky, mašle v copech, zkrátka žijeme společenským životem.

          Náruč mojí babičky a dědeček je pro mě bezpečná a nedobytná pevnost, kterou zdolá jenom ubíhající čas.

          Čím je člověk starší, tím více na něj dotírají vzpomínky, hlavně ty krásné, ty nepříjemné se nějak samy vyfiltrují…. Ty krásné vzpomínky jsou záchytným bodem, když je člověku nejhůř, když je nemá, jeho život je chudší. O tom by mohla vyprávět většina dětí z dětských domovů.

          Pokud přijdou děti, už nikdy nebudete mít starosti sama se sebou a váš život už nebude jen procházka růžovým sadem, budete žít životem svých dětí a to až do smrti…

          Ohledně mužů, nevím, která generace mohla být více emancipovaná, než ta naše, poválečná, jsem ráda, že jsem žila ve vyrovnaném vztahu a s tou emancipací to nepřeháněla. avespasseri to docela hezky popsala.

          Já vím, že asi nenajdeme společný jazyk a nijak se na vás nezlobím, jsem cizí popsaný list a vy máte před sebou listy k popsání. Tak ať se daří.

          Jinak, tento blog si píši já a já také rozhoduji, kdo bude v komentářích vidět, ještě jsem nikoho, mimo spam nesmazala, asi ani vás,.. .

  10. Vzpomínání pěkné, ale ne každý takové má. Já jsem své prarodiče téměř nepoznala, jen jednu babičku, ke které jsem jezdila v létě (resp. o prázdninách v létě, zároveň za sestřenkou a dalšími příbuznými) maximálně na týden. Takže to, co píšeš, doopravdy neznám. O to víc se sama snažím být dobrou babičkou a myslím, že se mi to daří; vnoučata moc stojí o pobyt u mě. Ale píšu hlavně proto, že v roce 1951 byl můj táta na vojně – ve Vysokém Mýtě!!! Představ si, vyčetla jsem to z dopisů´, které mi po našich zbyly. Takže jsi ho tam někdy mohla i potkat …

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s