Jak a kdo nakupujeme potraviny

1. Většina, vezme tak jednou týdně svoji “plechovku” a vyrazí. Nákup z nákupního košíku nahází do tašek a hup s tím do autokufru. Doma z  auta tašky do kuchyně, v kuchyni třídění. Později se tašky změnily na igelitky, dnes opět tašky a hlavně, módní textilní košíky. 

2. Menšina vláčí nákup v taškách všemožných designů, denně, či obden, cestou z práce, nebo si kupuje igelitku až při nákupu.

3. Zdatní důchodci, nebo mladíci nakupují s ruksaky různých velikostí a rovněž častěji než jednou za týden vyrážejí, někteří i obrážejí obchody (tam kde hltají letáky, kde je co v akci)

4.  Movití – zaneprázdnění, nemocní, či líní lidé si pořizují nákup přes internet s dovozem.

5. Matky s dětmi v kočárcích, které nevlastní své auto (to už málokterá), nakupují rovnou do těch kočárků.

6. Bezdomovci nakupují do kapes, nebo do igelitek, kde mají veškerý svůj majetek. Někteří, kteří jsou zazobaní, nakupují do různých vozíků a dětských kočárků, získaných od popelnic, ve kterých převážejí i svůj majetek.

7. Jiní mají na nákupy nejen auta, ale k těm autům i lidi, takže neví, co je nákup.

8. Důchodci nakupují do nákupních tašek na kolečkách. Tedy ti bez auta, bez dostatku peněz a ti málo zdatní, nebo všechno dohromady.

A už mě jiná metoda nenapadá. Dnes je možné podle způsobu nakupování zjistit jedním pohledem, do které vrstvy kdo patří. To dříve nebylo tak jednoduché, nakupovalo se do tašek, kabelí, do košíků, hodně často do síťovek (však se zase vracejí a dokonce jsou prý ekologické). Nakupovalo se denně a kupující se většinou s prodávajícími znali, také kupující mezi sebou a tak ani nepotřebovali internet. Všechno se člověk než došel domů, dozvěděl.

Prošla jsem si nákupním životem všemi výše uvedenými metodami, mimo toho, že bych někdy měla na nákupy člověka a skončila jsem u nákupní tašky na kolečkách. Ovšem moje nákupní kolečková taška je přepychová, technicky vychytaná a má nejmodernější design Veselý obličej

taska

 

450px-Sitovka

Síťovka je fenomén, stojí za to si o ní počíst ve Wikipedii

Den je príma

Fotografie0084Sluníčko svítí, já se šinu z pošty o berli po chodníku, nastavuju tvář nesmělým, předjarním paprskům a v mé duši se rozlévá klid, zaplavuje mě jako léčivé, lázeňské bahno a já si uvědomuji, že tomuhle se říká mít čas. Mám spoustu času, na poště jsem vystála fontu mezi některými lidmi, kteří podupávali jako koně před startem, vystresovaní, že někde musí být, že už tam být měli, trpělivě jsem se posouvala o krok vpřed, než na mě došla řada u okénka a já si vyřídila, co jsem si vyřídit měla.

Jak se tak šinu k domovu,  vzpomněla jsem si na kolegu blogera, který měl ve statusu (facebookové nářečí) napsáno, že se pohybuje pomocí francouzských holí rychlostí x km (nějaká malá hodnota) v hodině a já, i když jen s jednou holí, dosahuji jemu podobných hodnot. Nevadí mi to, když musím jít někdy na autobus na, nebo ze, Šumavy, vyjdu dostatečně v předstihu a taky stíhám v pohodě.

Vychutnávám si libý pocit, že já nikam nemusím spěchat a tak když potkám pána s dvěma velkými psy, které znám od vidění, když jsme se venčily s Elou,  jsem z toho malinko dojatá a ptám se: “Kolik je jim let?” (připadá mi, že je znám snad od té doby, co jsme se nastěhovali na Jižňák, a to už jsou desítky let)

Pán se zastavil, jeden pes si sednul-lehnul a druhý na vratkých nohách velkého knírače se mi začal dobývat do ruky. Bohužel, obě jsem měla “zadané”, tak jsem alespoň na oba krásné psy mazlivě mluvila. To jim dělalo evidentně dobře, rozuměli mi a jejich pohledy mluvily za vše. Jsme staří, ale máme radost, že svítí slunce, že se ti líbíme, máš příjemný hlas, z igelitky ti voní sekaná-taky by ses mohla s námi podělit… (tedy alespoň já to tak z jejich očí vyčetla). “Jedné je 14 a druhé 10”, řekl pán a rozpovídal se o velkých plemenech, když jsem mu řekla, jak a proč nás Ela opustila navždycky. Mluvil moc hezky, naše duše souzněly láskou k velkým psům, krásně jsme si popovídali, ačkoliv se jinak s neznámými lidmi nezastavuju a hovory nezapřádám.

Šourala jsem se domů, záda i kyčle hnusně bolely, ale já jsem se usmívala, pro tu chvíli smířená s tím, že den bez bolesti už neznám, že než ráno vstanu a rozpohybuju tělo , tak kňučím, míchajíc v to slova nespisovná, ale že jsem za to odměněná tím, že se nikam neřítím, že už nejsem v pracovním procesu a že si můžu po libosti vychutnat předjarní slunečný den, aniž bych něco musela.

Jen jedno je mi záhadou: Když mám tolik času, jak je možné, že než dořeknu – pondělí – je tu pátek…