Pojď na mé srdce

a už tam zůstaň (dodávám já).

Konečně nastal den, kdy jsme se vypravili, rodina a přátelé naší divadelní hvězdy, členky divadelní společnosti “Počátek”, na premiéru hry “Pojď na mé srdce” od Ferdinanda Olivy. Premiéra se odehrávala v kapesním divadélku D21 na Vinohradech, tedy v té lepší čtvrti, co jsme si mohli přát lepšího. Hlediště bylo narvané k prasknutí, no jasně, každý herec má rodinu a přátele. My jsme měli od naší divadelní divy zabranou část první řady a vzhledem k drobným zmatkům jsme museli čelit zvolání – “Kam až sahají Hujerovi”, ačkoliv, to dá rozum, se tak vůbec nejmenujeme. Konečně jsme se všichni usadili, zklidnili a zvědavě prohlíželi jeviště s jednoduchým, ale útulným vybavením. Mé kontrolní oko hned uvidělo zradu, která by mohla vyústit v nechtěný pád s eventuálním praskáním kostí, či krvavému znehodnocení divadelních kostýmů. Naše “Jiřinka” při vstupu na gumový, špatně spojený koberec, ustála. První, kdo se na zrádném přehybu spoje zapotácel (nebo zaškobrtnul?) byl tatínek Jiřinky. Po kratší době si herci už zvykli a spoj překračovali opatrně. Někomu to způsobilo i výpadek textu, jak se na tu spáru soustředil, ale vše se včas zachránilo, no bóže, tak to za něj řekl někdo, kdo byl nejblíž a jelo se dál.

Představení bylo báječné, lehounké, milé, herci se snažili o co nejlepší výkony. Odpustila jsem i padající kalhoty detektiva, vč. jeho malé košile, která nám divákům dala nahlédnout na detektivův  holý pupík, ale herec svoji roli hrál bezvadně. Další zrada spočívala v tom, že jsem netušila, že text, který svěle deklamovala tetička – (přibližně takto znějící) – “Ten pán kouřil v kupé, což mému Flíčkovi (tetičky pejsek) vadí, tak jsem jej požádala, aby to cigáro zahodil, odmítl, tak jsem jej vytrhla z jeho úst a vyhodila z okna –  že bude pro mě osudný, že si to cigáro užiju (doutník)  jako Flíček, protože po přestávce vstoupil na scénu onen pán a to cigáro si zapálil. V tak malém a nevětraném prostoru šly na mě mrákoty a žaludek se mi svíral. Ani jsem necekla, protože údajně ten pán na oplátku za vyhozené cigáro, vyhodil prý Flíčka tímtéž oknem, takže jsem nechtěla riskovat, že bych ho namíchla. Přežila jsem.

Premiéra se bezvadně vydařila, potlesk nebral konce, už dlouho jsem neměla tak bezvadnou náladu jako ten večer, svým úsměvem jsem objímala celý svět, jen jsem si po představení neměla na rautu sedat vedle buráků, je to droga…

Komu se líbí film či divadlo typu “Hostinec u kamenného stolu”, ten se bude bavit. Hra “Pojď na mé srdce” je z období dvacátých-třicátých let, žádné drogy, žádná mravní narušená mládež, žádná avantgarda, či satira a politika už vůbec ne. Představení mělo vtip, spád, pohodu, zkrátka to, čeho máme v současné době poskrovnu.

Až někde uvidíte  plakát amatérské divadelní společnosti “Počátek”, kterým se zve p.t. obecenstvo na divadelní představení, neváhejte a zajděte. Prožijete moc příjemný večer, možná lepší než v některém profidivadle.

divadlo110407699_10202906847025456_3214116383062872713_n

Psáno pro IDnes

Reklamy

Kdy už to dopíšu?

Ukázka z toho, co chystám Veselý obličej

Ž i v o t  H a n y  P o d o l s k é – n a h o ř e  i  d o l e

Fakta, Fikce, Mýty

N a ď a  D u b c o v á

Prolog

Kdy jsem se potkala s Hanou Podolskou a nejen o tom

V šedesátých letech jsem byla ve věku, kdy se asi slečny a paní zajímají o módu ze všeho nejvíce. Je pravda, že jsem oblékacími záchvaty trpěla už od dětství, bez náležité úpravy jsem nešla do dvora vynést odpadkový koš, takže jsem se asi se zálibou být dobře a vkusně oblečená, narodila. Ode vždy si potrpím na sportovní eleganci, krajky a volány jedině na prádle, ozdoby pouze solitérní, vypadající jednoduše a draze, ačkoliv jejich pořízení nevyprázdní peněženku.

Měla jsem štěstí, protože v době, kdy se stály fronty na hadérky, kosmetiku, vlastně na cokoliv z dovozu, jsem měla sestřenici mého muže, která byla zaměstnaná v účtárně v salonu EVA, což byla znárodněná firma Hany Podolské. Občas jsem sestřenici navštívila, a když bylo příznivé finanční období, zakoupila jsem sobě nevídanou látku, tu na šaty, tu na kostýmek, která jen tak hned nebyla nikde k mání, možná ani v Tuzexu.

Zůstaly mi v hlavě krásné minišaty z bleděmodrého krimplenu, ušité (už nevím kým, ale v salonu určitě ne, to bych se nedoplatila) podle mého návrhu, inspirovaného v několika módních časopisech, které byly v salonu k mání. Také kostýmek – sukně kostkovaná, kabátek jednobarevný, tón v základním tónu kostky, z materiálu velmi příjemného, podobného shetlandu. Model jako víno.

I na přehlídky, konané pro dámosoudružky z vyšších kruhů, herečky, zpěvačky atd., jsem se mohla přišubelit, protože nejvyšší návrhářka a střihačka v salonu EVA, Ina Arnautová, byla spolužačka mé sestry a bydlela ve vedlejší ulici, kde jsme bydleli my. Svět je malej. Ina vydržela na místě jedné z prvních dam v módě do devadesátých let, kdy předčasně zemřela.

Tehdy jsem se seznámila s pojmem „Podolská“. Jen málokdo říkal, že šije v salonu EVA, ale že šije u Podolské, ačkoliv té paní její módní impérium, které vybudovala od základů, již nepatřilo.

U Podolské šili jen ti, co na to měli, nejen před znárodněním, ale i po znárodnění. U Podolské šil Barrandov i Kavčí Hory (Beseda), určitě i některá divadla, která na to měla.

Myslím si, že u Podolské se nikdy nešily pro ženy montérky, které byly v padesátých letech v kurzu, že si salon ponechal svoji výjimečnost nejen kvalitou látek, byť už ne tak kvalitními jako dříve, ale i zpracováním.

V té době jsem věděla o Haně Podolské jen základní pojem, že to byla bývalá majitelka salonu. Teprve asi před rokem jsem začala pátrat po jejím životním osudu, Při pátrání o faktech z jejího života, se mi Hana stala osobou tak blízkou, jako bych ji znala od mala.

podol

Na lavičce, aneb Co nás nakonec usmířilo

osoby a obsazení:

Já ……… Já

Paní…….Paní

Já: Dobrý den, můžu přisednout?

Paní: Jen se posaďte, lavička ledva uschla, ženou se mraky, asi nás zase vyžene déšť.

Já: Já jen na chvíli, těžko se mi chodí, jen si odpočinu, to víte artróza kyčlí, to je mrcha.

Paní: To mi povídejte, kolena mám jako konve, večer bolestí neusnu, mažu to Francovkou, já nevím čím vším, ale nepomáhá mi to.

Já: Zkusila jste tu novou mast Ibalgin? Tu mi doporučila lékárnice.

Paní: Neznám, pomohla Vám?

Já: Tak na chvilku ano, ale na léčbu to není.

Paní: Ach jo, jojo, to stáří, to je potvora a ještě k tomu to počasí, to člověku nepřidá.

Já: Tak tak, co už se dá dělat, doktorka na mě – zhubněte, pani, ale co pořád, za chvilku zaklepu bačkorama a nemoct si ještě dopřát kus toho dobrýho žvance…

Paní: Máte recht, už jste ochutnala ty tvarohové rohlíčky co mají u pekaře? Křehounké, je vidět, že na másle nešetřili…

Já: Ale ano, můžu se po nich utlouct, ale musím se chtěj nechtěj brzdit, tak jeden ke kafíčku, to víte (hluboký povzdech).

Paní: Tak tak, ani to žrádlo si nemůžeme dopřát…

Já: A co jinak? 

Paní: Inu, to víte, nákup, vaření a ještěže je ta televize, alespoň je na co koukat a ten den a večer nějak uteče.

Já: Co říkáte tomu, že už v televizi člověk neslyší velké taneční orchestry? Myslíte, že na to nejsou peníze? Ani v rádiu moc nejsou, tedy skoro vůbec nejsou, akorát ten Kumžák, ale kam se hrabe na Vlacha.

Paní: Žejo, no říká se, že za všechno můžou Beatles, ty sem zatáhli ty kytary a od té doby to šlo s velkýma orchestrama cu grunt.

Já: No paní, to nemyslíte vážně, nesahejte mi na Beatles, na nich jsem vyrostla a nic lepšího mimo swing, jazz a rock and roll už neexistuje, akorát na starý kolena, propadajíc nostalgii se mi stýská po velkých orchestrech, tak nějak jsem se zklidnila.

Paní: Vy že jste se zklidnila? No potěš pánbu, jak jste musela vypadat dřív, vždyť teď vyvádíte kvůli Beatles jako utržená z řetězu, nikdo Vám je nebere, co jsem slyšela, to jsem slyšela, tak povídám. Já vám taky nevnucuju svojí zamilovanou dechovku.

Já: No dobře, ale řekněte, orchestr Karla Vlacha, Simonka, Chladil, Kavka, Hála, Salačová, Zemánková…, to byly hlasy…

Paní: Tak tak, pani, tak na tom se shodnem, jó to byly melodie a písničky, kdepak dneska s těma rapama.

Já: No vidíte a já to tenkrát vůbec neocenila, až teď, až když jsem sentimentální…

Hubička

Já vím, hubičku už dostatečně zmedializovali Bedřich Smetana a seriál “Chalupáři”, kde je omyl s hubičkou v hlavní roli. Obsah netřeba připomínat, protože kdo neviděl Chalupáře, není Čech a dokonce snad ani Slovák. Tak co to tu vyvádím já? Inu, čeština je jazyk bohatý a vzhledem k tak malému národu musí jednotlivá slova znamenat i více významů, o čemž zde bude řeč. Ale nejdříve k naivní a dnes neuvěřitelné zápletce opery “Hubička”. V podstatě jde o toto (Wikipedie):

Záhy  propukne spor o hubičku, kterou Lukáš na Vendulce žádá, ale již mu Vendulka nechce dát, dokud nebudou svoji, aby tak nepohněvala nebožku. Když oba osamí, strhne se prudká hádka. Lukáš nakonec opustí dům a Vendulka zůstane s jeho děckem. Kolébá je a zpívá mu ukolébavky. Dnes žádat na obou mladých pohlavích hubičku, tak by nevěděli co se to vlastně po nich žádá, bóže, bóže něco  tak archaického… To Toník Dvořák v Rusalce byl už modernější, v závěrečné árii – Líbej mě líbej, mír mi přej – je jasné o co jde, co ta nebohá Rusalka chce. Ovšem dnes o hubičkování, či líbání jde jen pubertálnímu děcku a to ještě kdo ví, jestli. Přeskakuje se období držení za ruku, toužení, veršování, objímání i to líbání a jde se hnedlinko do naha. Jak to vím? Předkládá mi to film, televize a média vůbec.

Ale nebojte se, není to prudérní výlev starší důchodkyně,  jde mi o docela jinou hubičku, o hubičku konvičky na čaj (na kávu to bude v bleděmodrém). Ovšem úvod to chtělo, takový vtipný, že? Veselý obličej

Tak tedy konvičky, potažmo jejich hubičky. Snídáme z keramiky, která je skvělá, z hrnečků se bezvadně pije, z konvičky se bezvadně nalévá, z hubičky neukápne ani malinká kapička. Čert mně napískal, že mi vadí, že keramika je hnědá a tudíž není vidět barva čaje, že mi to vlastně kazí ranní požitek ze stolování. Ano, stolování u snídaně upřednostňuji před jakýmkoliv jiným stolováním, je to takový  můj rozmar, prostě ráda vcházím do nového dne v pohodě. Ke svým zimním narozeninám jsem si proto přála novou, porcelánovou, čajovou soupravu. No jasně:

Přej si co chceš, zlatý důl, nebo věž,
Sladkou sůl, smutný ráj, suchý déšť.
Ber – tady máš – mořskou pláň, nebo pláž,
Hudbu sfér, jenom ber, se mnou též, jé-jé

Soupravu jsem si vybrala, byla to značková porcelánka, cena byla mírná, radost veliká, ale jen do první snídaně. Lej jak lej, konvice vždycky ne, že by jen ukápla, ale rovnou uronila. Hubičku konvice dělal především návrhář, ale i řemeslník, oběma jistě záleželo jen na hubičkách z pusy do pusy. Už nevím, ve kterém filmu jsem viděla mistra, jak vysvětluje učedníkovi jak má udělat tvar hubičky konvice, aby se poslední kapka vrátila do konvice. Byla to nádherná ukázka lidské řemeslné dovednosti, která se dělá s láskou a že se to zaplať pánbu ještě umí, dokazuje naše keramická konvice i hrnečky. Řeknete si, taková blbost, taková maličkost, v dnešní době, kdy lidi nemají co jíst, bojí se o život a vůbec. Ale co by, přeci radost i potěšení se občas skládá i z maličkostí, které si rádi dopřejeme, no ne?  Stále je mi líto, že řemeslo upadá na všech frontách…

A tak i nadále snídáme z hnědé, keramické soupravy a ta vznešená, porcelánová potvora, sedí za sklem ve skleňáku.

cajsouprava

Ano, to je ona, co se na ni jen díváme, Thun, s tradicí 200 let, že je hezká? Veselý obličej