Hubička

Já vím, hubičku už dostatečně zmedializovali Bedřich Smetana a seriál “Chalupáři”, kde je omyl s hubičkou v hlavní roli. Obsah netřeba připomínat, protože kdo neviděl Chalupáře, není Čech a dokonce snad ani Slovák. Tak co to tu vyvádím já? Inu, čeština je jazyk bohatý a vzhledem k tak malému národu musí jednotlivá slova znamenat i více významů, o čemž zde bude řeč. Ale nejdříve k naivní a dnes neuvěřitelné zápletce opery “Hubička”. V podstatě jde o toto (Wikipedie):

Záhy  propukne spor o hubičku, kterou Lukáš na Vendulce žádá, ale již mu Vendulka nechce dát, dokud nebudou svoji, aby tak nepohněvala nebožku. Když oba osamí, strhne se prudká hádka. Lukáš nakonec opustí dům a Vendulka zůstane s jeho děckem. Kolébá je a zpívá mu ukolébavky. Dnes žádat na obou mladých pohlavích hubičku, tak by nevěděli co se to vlastně po nich žádá, bóže, bóže něco  tak archaického… To Toník Dvořák v Rusalce byl už modernější, v závěrečné árii – Líbej mě líbej, mír mi přej – je jasné o co jde, co ta nebohá Rusalka chce. Ovšem dnes o hubičkování, či líbání jde jen pubertálnímu děcku a to ještě kdo ví, jestli. Přeskakuje se období držení za ruku, toužení, veršování, objímání i to líbání a jde se hnedlinko do naha. Jak to vím? Předkládá mi to film, televize a média vůbec.

Ale nebojte se, není to prudérní výlev starší důchodkyně,  jde mi o docela jinou hubičku, o hubičku konvičky na čaj (na kávu to bude v bleděmodrém). Ovšem úvod to chtělo, takový vtipný, že? Veselý obličej

Tak tedy konvičky, potažmo jejich hubičky. Snídáme z keramiky, která je skvělá, z hrnečků se bezvadně pije, z konvičky se bezvadně nalévá, z hubičky neukápne ani malinká kapička. Čert mně napískal, že mi vadí, že keramika je hnědá a tudíž není vidět barva čaje, že mi to vlastně kazí ranní požitek ze stolování. Ano, stolování u snídaně upřednostňuji před jakýmkoliv jiným stolováním, je to takový  můj rozmar, prostě ráda vcházím do nového dne v pohodě. Ke svým zimním narozeninám jsem si proto přála novou, porcelánovou, čajovou soupravu. No jasně:

Přej si co chceš, zlatý důl, nebo věž,
Sladkou sůl, smutný ráj, suchý déšť.
Ber – tady máš – mořskou pláň, nebo pláž,
Hudbu sfér, jenom ber, se mnou též, jé-jé

Soupravu jsem si vybrala, byla to značková porcelánka, cena byla mírná, radost veliká, ale jen do první snídaně. Lej jak lej, konvice vždycky ne, že by jen ukápla, ale rovnou uronila. Hubičku konvice dělal především návrhář, ale i řemeslník, oběma jistě záleželo jen na hubičkách z pusy do pusy. Už nevím, ve kterém filmu jsem viděla mistra, jak vysvětluje učedníkovi jak má udělat tvar hubičky konvice, aby se poslední kapka vrátila do konvice. Byla to nádherná ukázka lidské řemeslné dovednosti, která se dělá s láskou a že se to zaplať pánbu ještě umí, dokazuje naše keramická konvice i hrnečky. Řeknete si, taková blbost, taková maličkost, v dnešní době, kdy lidi nemají co jíst, bojí se o život a vůbec. Ale co by, přeci radost i potěšení se občas skládá i z maličkostí, které si rádi dopřejeme, no ne?  Stále je mi líto, že řemeslo upadá na všech frontách…

A tak i nadále snídáme z hnědé, keramické soupravy a ta vznešená, porcelánová potvora, sedí za sklem ve skleňáku.

cajsouprava

Ano, to je ona, co se na ni jen díváme, Thun, s tradicí 200 let, že je hezká? Veselý obličej

Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.

9 thoughts on “Hubička

  1. Ano, žena muži odmítla jeho nestydatou žádost o hubičku a na protest od něj odešla i s jejich sedmi dětmi!🙂 Moc hezká souprava pro oko. A za hubičku!🙂

  2. Přiznávám se. Miluji čaj.
    Přiznávám se podruhé. Mám několik čajových konvic.
    Přiznávám se potřetí. Čaj pytlíkový do hrnku a čaj sypaný do konvice. Zalévám současně. Usrkávám z hrnku a těším se na čaj v konvici. Béři konvici do ruky, chci nalít do vypitého hrnku, v poslední chvíli si uvědomuji následky – a piji uličnicky z hubičky do hubičky.
    Budiž mi omluvou – stoluji sama. A nemám jednu jedinou nebryndající konvici. Ať ze servisu a nebo sólo kupovanou. Měla jsem. Z náhlém pominutí smyslů jsem ji věnovala dceři.

  3. To je zvláštní, u této konvičky se mi zdá, že nemá hubičku, ale přímo hubici, a ono to z ní neteče? Reklamace by byla na místě…
    Aha, už jsem si všimla. Ani výrobce neraguje. Zmetek. Možná by to chtělo, místo článku, napsat jednoduchou stížnost na nefunkčnost nádobí. Škoda, je to jinak pěkná soupravička…
    A moc se mi líbilo i předchozí povídání o hubičkách a prvních láskách. Mám podobný názor, taky mi připadá, že dnešní mladí přeskakují to období namlouvání, těšení se a snění, kdy se z první pusy točí hlava a o další se dlouze sní, od dotyku rukou přes pohlazení, a konečný sex až nakonec, jako když závodník na dlouhé trati plní úkoly a pak dojde do cíle, to vypadá srandovně, když to takhle píšu, ale v podstatě je to tak.
    Jenže, dnes, to je hup na kozu a je z toho tele. Vidí se na diskotéce a hned jdou na to. Nechápu…

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s