Virtuální love story po česku

Píši to s dovolením od své čtenářky, která se mi svěřila se svým příběhem.

Hned jak uviděla jeho fotografii na Facebooku a přečetla si jeho žádost o zařazení mezi přátele, zmocnil se jí pocit, že je to ten pravý. To foto na ni zapůsobilo tak, že si připadala jako omámená. To ještě nevěděla, co toto přátelství přinese. Začal jí psát, psal vtipně, pozvolna se pouštěl do různých vyznání, popisoval jí to, co by s ní dělal, kdyby bylo možné se sejít, byly to popisy něžné a intimní, neurážely ji, bylo tomu naopak. Pomalu se v ní rozhoříval malý plamínek citu k němu, i když byla opatrná a zpočátku jeho citové výlevy neopětovala, protože jim nevěřila. Těšila se na každý jeho mail, protože nebyl nudný, byli schopni si povídat o různých situacích, které se kolem nich udály, nebo jen tak nezávazně a s humorem laškovali, či přímo filozofovali.

Po nějaké době, nabyla přesvědčení, že on vše myslí upřímně a stalo se to, co se stát nemělo. Zamilovala se do něj a toužila po něm. začali si vyměňovat zamilované maily a taky se domlouvali, že by se mohli sejít. Točila se jí hlava při představě, jak a kde se sejdou, představy byly barevné, příjemné a krásné, dokonce si malovala společnou budoucnost. Když už se blížil termín jejich setkání dostala jednoho dne studenou sprchu. Přišel od něj mail, že je mu líto, ale že se nesejdou, že žije se ženou, kterou miluje, ale že ta korespondence, kterou spolu vedli nebyla jen tak, že i ji opravdu také miluje, ale že nemůže nic dělat, nic měnit nechce.

Popisovat to, co cítila poté, tu zradu, ponížení, zklamání, zlobu sama na sebe, že se nechala vmanévrovat do tak silného citu, kterému se říká zamilovanost, nemá cenu. Trvalo jí to dost dlouho, než se sama se sebou srovnala.  Uvědomila si sílu slova, jak snadno člověk podlehne milým a vábivým slovíčkům…

pribeh

Při čtení jejího mailu jsem si vzpomněla na životopisnou knížku Stelly Májové, která se v ní vyznává ze smutku po odchodu jejího manžela a jak řešila samotu, ve které poté žila. Přemýšlela nad novým partnerem, ale nakonec si řekla, že je lepší pes. Pořídila si psa a taky bezpečnostní zařízení s připojením na pult policie. Žila tato šťastně až do své smrti.

A tak jsem to té mé čtenářce doporučila jako řešení a lék na úplně všechno. Ano, na stará kolena je nejlepší přítel pes, nebo kočka a využití techniky. Ne, nevěřte mi, na Šumavě nám to docela funguje, i když bych k tomu vztahu psa chtěla, ale co už, člověk nemůže mít všechno.

pes

Slunce hřeje

Slunce hřeje, pálí až do morku kostí a na moji palici, stále ještě nenosím pokrývku hlavy, ale být na slunci déle, už bych po nějakém slušivém slamáčku sáhla. Ploužím se pomalu, táhnu za sebou rachotící tašku na kolečkách, v ní vezu kedlubny, nové brambory a jahody, panečku, to se budeme mít. Brambory s máslem, tvarohem a šnytlíkem z truhlíku, z balkónu, pak jahody se zmrzlinkou a šlehačkou a navečer kedlubny…

Přes cestu mi peláší malý pavouček, ty tam jsou doby kdy jsem hystericky vřískala a prchala, teď v klidu počkám, až pavouček dopeláší do trávy. Potkávám jezevčíka, který plazí jazyk až na zem, páníčka nikde nevidím, asi se jezevec venčí sám. Metelí přes silnici, mává ocáskem jako praporkem, až mi zmizí za rohem. Kolem zelená tráva protkaná spoustou sedmikrásek, je to stokrát hezčí, než přísně střižený zelený trávník bez jediné kytičky. Do pomalého kroku – krok sun krok mi hraje a zní nejen do uší, ale i do duše zvonkohra z kostela, na obzoru se tyčí hory, pole, les, no, pole, les, spíše pastviny. Je parno, ale větřík mírně povlává tak, abychom se neuškvařili laskavými paprsky slunce a já, abych vůbec dolezla domů.

Ten nádherný klid, rušený jen bzučením much a “pištěním” ptáků mi asociuje vzpomínky z dětství, protože mám tehdejší dny zafixované hlavně plné slunce, kdy jsem se v takovém hicu těšila na plovku, kdy byl den prohřátý pohodou, vůní polévky s celerovou natí, bramborami s máslem, s cibulkou a kyselým mlékem, lesními jahodami v ušlehaném sněhu z bílků, kdepak šlehačka… prohřátý babiččinou a dědečkovou vlídností.

Tak tohle se mi táhne hlavou za zvuku té klinkavé zvonkohry, toho nádherného, sluncem pozlaceného, červnového dne, toho roku 2014…

A pak, že se nemají důchodci jako selata v žitě, mno… někteří se mají, JÁ!

mejto1

mejto

Vysoké Mýto má velkou hasičskou tradici, však se zde vyráběly slavné hasičské stříkačky, v továrně Stratílek zde klik

Bledá závist a fňukání o penězích

Já se vcelku ani nedivím, že lidi často fňukají, že nemají peníze. Ti, co je opravdu nemají, ti fňukat už přestali, protož zjistili, že jim to nepomůže a že, až na výjimky hlavně v televizi, kdy se prezentují dojemné příběhy, jim stejně nikdo nic nedá. Ti, co ty peníze mají, tak ti fňukají hlavně proto, aby po nich někdo nějaké nechtěl. Naprostí fňukalové profesionálové, kteří míří každý rokem k moři, či dostavují štok na chalupě, či se rok co rok musí nechat rozmazlit v lázních, aby přežili další zimní období, nebo pořizují bazén, nezapomenou při náhodném setkání fňukat, jaká je strašná drahota, že rohlíky podražili o 50 haléřů (ačkoliv takovou minci nemáme), mlíko vo 5 Kč a že oni tedy rozhodně nemají na rozhazování, takže… no prostě musí na čemsi ušetřit.

Já nevím, já po nikom nežádám, aby mi sděloval ekonomickou situaci u nich doma, ani to, jak se vyvíjí náš hrubý domácí produkt, já nevím, proč si fňukalové myslí, že to ausgerecht zajímá právě vás, že je to společenské téma na vyšší úrovni.  Tak proč se tedy nedivím, že fňukají, kdybych se vlastně divit měla?

No, řekněte někomu, že nevíte kam byste už ty prachy nacpali a do čeho, jak se máte dobře, že jste zrovna nechali namontovat zlaté vodovodní baterie a v hale benátská zrcadla a v tu ránu nemáte před sebou milou usměvavou tvář, ale zelenou a zkřivenou úsměvem, který není úsměv, ale škleb…

Tuhle mi jedna pani povídala – všimla jste si, že ta kosmetička, ke které chodíme, si pořídila novej auťák? Takovej velkej… už  k ní chodit nebudu, aby si z mejch peněz kupovala auta, a co já? Ale pani, povídám já, vy zas máte za ty peníze tvářičku jak dětskou prdelku, vrásky vyhlazené, obočí vyškubané, peníze prostě kolují a někde se zdrží dýl, takže se rozmnoží a z přebytů se koupí zas něco, často i to, co nepotřebujeme, čímž uděláme radost obchodníkovi i výrobci. To máte např. jako já. Sluchátka k mobilu mám, ale koupila jsem si ještě jedny, neptejte se proč, to už není důležité…

Pani, povídá ta pani, vy jste nějaká chytrá, víte co, já si radši budu dělat kosmetiku samo domo, než abych někomu šetřila na auto.

Jak myslíte, pani, povídám já, ale že je dneska hezky, co?

Auto-historie7