Koupila jsem si postel

super postel, polstrovanou s vysokým čelem, v barvě světle zelené, s polohovacím lamelovým roštem a úschovným prostorem. Je to zakládající členka mé budoucí ložnice. K ní zakoupím noční stolek, skříň, komodu a psací stolek, vše v bílé barvě. Nojo, ale jak vymalovat? Bíle by bylo moc bílé barvy, zeleně by bylo fádní. A pak jsem si vzpomněla na babiččin pokoj, který byl vymalován bíle s růžovými kytičkami, pořízenými kytičkovaným válečkem. Pod stropem se skvěla linka jako když střelí, pamatuji, jak ji malíř dělal. Upevnil na obou koncích zdi tenký, napjatý provázek, namočený v barvě a pak už jen vzal uprostřed zdi ten napjatý provázek a brnknul s ním o zeď. Paráda.

Když jsem tak nostalgicky zavzpomínala, hned jsem věděla jak bude moje ložnice vymalovaná. Samozřejmě bíle s drobnými, světlilince zelenými kytičkami, pořízenými válečkem. Jen mám starost, jestli dnešní malíři vůbec nějaké válečky mají a jestli to s nimi umí. Na lince pod stropem bych už netrvala…

b28327518

1563404

Ilustrační obrázky z internetu

Reklamy

Rok před maturitou

Bylo to rok před maturitou, kdy jsem dostala pozvání od svého rozvedeného a znovu ženatého otce, na měsíc prázdnin, na Kubu do Havany.

Toho roku se chystala na prázdniny do USA moje spolužačka se svojí matkou. Psal se rok 1964. Roberta, jak se spolužačka jmenovala, byla dítě amerického vojáka a české paní. Roberta měla vůbec poprvé poznat svého otce. Já jsem naopak měla poprvé poznat ženu mého otce, o což jsem ale zvláště ani moc nestála.

Obě (Roberta se svojí matkou) bydlely nedaleko nás, na Pankráci a jako malé holčičky jsme se znaly. Osud nás znovu svedl do společné průmyslové školy, v Praze do Dušní ulice. Kdo mě trochu zná, má z toho teď hokej, vždyť jsem psala, že jsem chodila na průmku do Vysokého Mýta. Ano, tak jest, ale abych tu školu vůbec dokončila (nějak na studium v Mejtě nebyl čas a pak ten vliv „špatných kamarádů“…), byla jsem ve třeťáku k dokončení školy nalifrovaná domů, do Prahy.

Do Havany jsem přiletěla po 24 hodinách od vzletu z Prahy. Byla to cesta náročná, se dvěma přistáními (Shanon a Gander). Na cestu jsem byla vybavena celými 3, slovy třemi, dolary. V letadle jsem vyfasovala sousedku, která často používala blinkací pytlík, což byl zážitek. Při posledním přistání jsem jí poradila, aby snědla pomeranč, pak že blinkat určitě nebude. A taky jo, blinkání se nekonalo, ona sugesce je fakt výborná metoda.

V Havaně jsme bydleli v hotelu Habana libre, ve 23. patře. Dodnes si pamatuji, jak jsem hlásila liftboyovi při nástupu do výtahu – veintitrés, veintiocho (č. patra i pokoje). Jednou jsem takto jela výtahem, který se brzy zastavil a přistoupil Ernesto Che Guevara se svým doprovodem. Hezky pozdravil, usmíval se a na moji adresu řekl – „krásné, velké, světlé oči“, či tak nějak. Musím říct, že jsem se nezmohla na slovo, věřím, že ženský z něj byly per plex a padaly před ním na kolena, byl děsně charismatický… Později se mi podařilo, zásluhou pana Luďka Pachmana, který tam byl na šachovém turnaji Capablanca Memorial získat Guevarův podpis, i když by mi nikdo nevěřil, že je to opravdu jeho podpis, protože se podepsal modrým inkoustem jen – „Che“ 🙂

Hotel Habana libre, ve druhém patře piscina, tam jsem se chodila koupat

Začátek školního, maturitního, roku jsem zmeškala o pět dnů, protože letadla kvůli nějakému cyklonu nelétala. Hned první den při jízdě do školy spadla na nábřeží trolejbusu kladka a přijela jsem pozdě do hodiny. Postarala jsem se o přerušení výuky až do přestávky. Všichni se strašně divili, že jsem se vrátila, protože Roberta už se nevrátila nejen toho roku, ale ani nikdy. Mysleli si, že jsem taky zůstala někde v Kanadě, či v Anglii, při mezipřistání.

Jak bych mohla? Doma na mě čekala Praha a můj budoucí muž. Nikdy jsem nezalitovala.

 

javhavane

Slečna Naďa v Havaně, hledí z hotelu Habana Libre z 23. patra.

Psáno pro blog Kavárna