Už jsem napůl podolská

Nájem mám zaplacený, byt  převzatý, objednanou  montáž UPC, nakročeno k převodu elektriky a k samotnému stěhování, snad tuto sobotu. Jako první jsem nastěhovala rámeček s naší fotkou za mlada (muž a já), sedí na  okenním parapetu a krásně se tam vyjímá.

Moc se do nového bytu těším. Záclony jsou zakoupené a šijou se, nábytek z IKEA do ložnice objednám až co mi řeknou v Motole, kdy mě objednají do ambulance. Doufám, že vše klapne, abych pak po případné operaci mohla rovnou do Podolí. Taky mé bydlení záleží na kapacitě mistra synka truhláře, na jeho příšerných dodacích lhůtách  (montáž objednaného nábytku  + montáž  přestěhované kuchyně). Musím ho nějak hodně namotivovat.

Než jsem zvolila Prahu, byly ve hře – ve vážné hře, Prachatice s třípokojovým bytem s výtahem a balkonem, s krásným výhledem na hory, lesy, ale blízkost blízké rodiny, která mi pomáhá a tak daleko by jen těžko mohla, zvítězila a tak jsem musela vidinu Prachatic opustit.

Pro Prahu jsem měla jasný plán, nejlépe Prahu 4, ideálně Pankrác, nebo Prahu 2, kolem Vltavy a Vyšehradu. Dvoupokojový byt s KK v činžáku, od majitele celého domu, s výtahem, balkonem, ideálně 2. patro, s hezkým výhledem, v bytě i domě po rekonstrukci, blízko obchodu s potravinami a na MHD. Jo a to podstatný, s cenou nájmu do 11.000,- Kč, včetně služeb. Na Prahu tedy dost náročné podmínky.

Nabídky byly všelijaké, které se tvářily, ale při bližším ohledání to nebylo ono, byly takové nepřesvědčivé už na fotkách, nebo mi něco vadilo v okolí. Až jednou, stránku s bytem v Podolí jsem otevřela a oněměla. Už na obrázcích jsem viděla, že ten byt chci, zapůsobil na mě hned. Při fyzické prohlídce mi byt definitivně řekl ano a moje duše si v něm hověla. Co jsem mu odpustila: To vyšší patro – je v 1. patře, balkon, nemá balkon, Pankrác, je v Podolí, ale pak mi to přišlo jako daleko lepší.

Co mě zejména nadchlo: Parkety – původní, zbroušené, nalakované, mistrná práce, některé původní součástky z 30. let – kličky, klíče dveře, jmenovka na dveřích s číslem, vše opravené, byt zrekonstruovaný, jemné barvy kachliček a dlažby, skvělý výhled, a na dosah u Vltavy. Můj akční rádius po rovině (i když se vše povede, možná ten skútr bude nutný) – po nábřeží je na obě strany  – do Bráníka i k Národnímu divadlu a dále, také blízko na Vyšehrad, na MHD malinký kousek, takže výlety i tramvají, přesto není byt u hlavní silnice. Už si maluju, jak pojedu na žlutý lázně, posedím u Vltavy, dám kafíčko…

Tak už abych tam byla, dobře si žila a milé návštěvy vítala.

23450_1371403040461_1523246_n

Reklamy

Život v posteli

 

Život v posteli má svá nepsaná pravidla. Ze všeho nejdůležitější je mít postel širokou, což já mám, aby se tam vešly věci, které jsou pro člověka, jako jsem já, životně důležité. Tedy 2 velké polštáře, 3 polštářky malé, přikrývka, několikery brýle, hodinky, mobil, note book se sluchátky a myší (na tu integrovanou myš jsem si nezvykla) a ovladač na TV, která je umístěna poblíž noh postele. Je to velice zábavné, protože stále něco z těch věcí usilovně hledáte a nacházíte buď spadlé na zem, nebo zamotané v dece. Jednou jsem hledala hodinky a už jsem si myslela, že zmizely na vždy, když mi má malá vnučka poradila, že se mám podívat mezi matraci a opěradlo postele, no, byly tam. Občas se najdou drobečky a semínka od zdravého pečiva, které se dá jednorázově smést rukou na zem (tam se toho vejde), však to nějaká dobrá duše vysaje.

Po ruce, mimo postel, ale na dosah, je dobré míti –

kabelku, prášky – vlastně léky, krabici s čistými kapesníčky, krabici od čistých kapesníčků na ty špinavé, krém na ruce a nohy, láhev s vodou, sklenici na vodu – malinko otlapkanou, knížky, župan, pantofle, utěrku pod talíř a na pusu, sůl a kečup na dochucování jídel, to když vám někdo uvaří, sušené brusinky (jsou dobré na močové cesty), čokoládu jako doping (pozor – jen tu hořkou, vysokoprocentní), špinavé nádobí od snídaně (oběda, večeře), ovšem dočasně, než musíte na záchod, abyste to odnesli jedním vrzem, a taky lampičku, to dá rozum, jak bych četla, několik propisek a papírů.

Neodpustím si jednu radu, ač radím nerada, ale musím. Dejte si pozor na drobečky z čokolády, moc dobře se na žlutém froté prostěradle nevyjímají a kdo to má po vás ksakru pořád prát…

Tak to je asi tak všechno. Dalo by se to shrnout do jedné věty – útulné zátiší s ibalginem, ale znáte to, jsou tací, kteří by to shrnuli do úplně jiné věty – no to je pěknej čurbes. Ach jo, a měli by pravdu Veselý obličej

romanticka-loznice-s-nebesy-4

no toto, to by mi tak ještě scházelo…

Proč mají lidi povinnost rozdávat radost?

Tak takovou otázku jsem obdržela, abych se zamyslela.

Tak za prvé, nemyslím si,  že lidé přicházejí na svět proto, aby plnili nějakou povinnost mimo jediné: Aby se dále rozmnožovali, ovšem proč, to tedy nevím. Nevím proč vůbec lidi existují, natož, že přichází na svět, aby plnili tuto povinnost, protože rozmnožování není všem dáno, někdo se nerozmnoží a nerozmnoží, kdyby se na hlavu stavěl nahý a v průvanu.. Není známo, kdo a jaké povinnosti má určovat. Komu se lidi z plnění jakýchsi povinností budou zodpovídat? 

Já si myslím že spojení slov povinnost a rozdávání radosti si odporuje. Jestliže někdo něco dělá z povinnosti a zdarma, pak to moc radosti nepřinese, jedině když to dělá za peníze, což bude jiný případ, než v jaké souvislosti jsem obdržela dotaz. Jde totiž o rozdávání radostí nezištně, ale pak to nemůže být povinně. Je to jen básnický (nebo filozofický?) obrat.

Příroda nás vybavila mnoha schopnostmi, ale zároveň ponechala na člověku, jak je zúročí, žádnou povinnost, jak s nimi nakládat lidstvu nepředepsala. Zrovna tak, jako ostatním živočichům i rostlinám. Proč tu vůbec jsme, já nevím, množíme se v rámci milujte se a množte se, ale více konáme podle – žerte se a perte se… (Stvoření světa)

Tak a už ten kec, mec, lívanec (Werich) ukončím, možná tím někomu udělám radost.

525402_3899121336343_483375494_n

Babi, dědo, šup do školky!

Jednou  roztomilá batolata zestárnou a co teď? Děti makají, mají své děti a i když své rodiče milují, mnohdy je to opravdu o zbláznění, všechno stihnout. I když existují automatické pračky, friťáky, myčky, papiňáky atd., je jiná doba, je hektická.  Haha, kdy nebyla? Ale teď je hektičtější.  Důchodci se pletou těm spěchajícím pod nohy, jsou oškliví, někteří smrdí, kulhají, lezou s franckama do MHD, ach jo… Důchodci sami se cítí osamělí, neříkám, že všichni, ale je jich dost. Kolem nich zběsile pádí čas, a oni se sunou k posledním dveřím, systémem jak kdo. Jak jim pomoct zkvalitnit život?

Pamatuji se, jak se kdysi říkalo, že domovy důchodců jsou trest za mateřské školky. Ne, o tomhle řeč nebude, je to trochu jiná kapitola, ale o školce řeč bude.

Proč nezakládat školky pro staré rodiče? Přes den by o ně bylo postaráno, dostali by svačinky i obědy, k obědu i jedno pivínko a k svačince kávičku, dortík, či koláček, večer by si je dcera, či syn vyzvedli domů, kde by měli svoji postýlku, ve svém prostředí. Svozová služba by pro ně mohla další den kolem 9. hodiny raní dojet a dopravit do školky. Neřešilo by to asi ty, kteří jsou úplně nepohybliví. Myslím si, že by se ulevilo dětem a rodiče by nezůstali bez kontaktů s rodinou, jako v domovech důchodců. Na víkendy by byli staříci samozřejmě doma.

Myslím si, že by se to líbilo jak milujícím dětem, tak i jejich milujícím rodičům. Je to jen jedna z možností, ale nemyslím si, že úplně blbá…

Dnes se takovým školkám říká stacionáře, ale je jich žalostně málo, malinko, malinkato.

lodka-na-mori