Mám pocit

Mám pocit, že jsem už psala úplně o všem. Na jednu stranu je to dobře, z mnoha věcí jsem se vypsala, mnoho názorů zastala, vyprázdnila mozkové závity pro nové zážitky, ale nevím, zda se nějak ty závity nezcvrkly, či co, moc nového v hlavě neudrží. Asi je to jako s hardwarem, i když mažu nepotřebné soubory, stejně tam zůstávají zbytky, které HW zahlcují.

V poslední době ztrácím chuť cosi komentovat, k něčemu se vyjadřovat, vidím to jako zbytečnost, která nikoho nezajímá, lidi se vyjadřují jako rovnoběžky, jejich názory se nikdy neprotnou, jen tlačí své pravdy a nejsou ochotni ze svého názoru ustoupit, nakonec možná i já. Diskuse znamená vyměňovat si názory, uznat i názor toho druhého, když mě přesvědčí svými argumenty.

Taky, koho to zajímá, co si myslím? Za hodinu, nebo i za kratší čas mě převálcují jiné komentáře, jiné názory, má to vůbec cenu něco někam psát? A pak si odpovím, nemá. Má to cenu psát nějaké články? A pak si odpovím, nemá.

Možná moje pocity vyplývají i z toho, že se cítím jako vypsaná fixa, nebo vymačkaný citron, prostě prázdná jako prázdný demižon. Vypsáno, vymačkáno, vypito, Finito.

14261

Reklamy

Oko do duše okno

možná na tom něco je. Krásně se to dá vysledovat na panu Menšíkovi, je to přímo učebnicový příklad. Když porovnáme jeho jiskrné, bystré a usměvavé oči nejen z estrád či filmů, ale i na civilních fotografiích a jeho pohled z jeho posledního filmu “Dobří holubi se vracejí”, kde měl pohled vyhaslý, apatický, všemu odevzdaný, bylo každému jasné, že na nás již hledí z prahu posledních dveří.

Náš pohled na svět se mění, tak jak rosteme a nabýváme zkušeností, ale to hlavní, naše povaha, v něm zůstává tak dlouho, pokud nás nehubí nemoc, nebo odcházení. Proč já s tím začínám?  V poslední době se více zaměřuji pohledu do lidských očí, pravda, většinou těch v televizi, nebo na fotografiích na internetu, což až tak vypovídající není, ale i z těchto pohledů se dá vyčíst docela dost, jen si nemůžu své dojmy z té osoby ověřit.  Co když jsem předem zaujatá nějakým směrem a pak v těch očích vidím to, co si o té osobě myslím já? (viz můj dojem záporný – Petr Kramný, nebo jeho opak, – kladný – třeba Halina Pawlowská). Někdo se dokáže tvářit tak neutrálně, že dojem z něj na první pohled veškerý žádný. Ale co potom s tím oknem do duše?

Dostávám se k osobě, v poslední době značně ventilované, a to k osobě prezidenta. Nemůžu si pomoct, ale jeho oči vyzařují počínající nemoc, buď Alzheimerovu, nebo její odnož, stařeckou demenci. Lidi to vidí jako alkoholové opojení, ale já si to nemyslím. Jeho pohled je neúčastný, bloumající, bez zájmu, apatický,  i když naslouchá řeči, o kterou by měl jevit zájem, nebo i když mluví sám. I jeho činy tomu napovídají.

A jak to vidím u sebe? Hrůza, tuhle, když jsem se snesla do postele, a než mně naskočil tablet, viděla jsem se v odlesku jeho černého kabátku jako v zrcadle, ale hodně zblízka. Ačkoliv jsem už dávno a dávno nebrečela, můj výraz byl ubrečený, pohled tragéda. Zkusila jsem se usmát a představte si, vůbec nic se nezměnilo Veselý obličej A to si myslím, že jsem vcelku v pohodě. Okno do duše? Možná by potřebovalo umýt.

vlk

Už jsem skoro celá podolská

Ještě pár krůčků, ale popořadě.

Den D nastal. Zrovna v ten den mi nebylo nejlépe, ale co už, však mám armádu pomocníků. Rozebraná kuchyň okupovala pokoj a na to, že je malá, vykazovala spoustu zabraného prostoru. Krabice spolu s igelitovými pytli byly umělecky rozprostřené všude, oko chaotika by se spokojeně kochalo, zvláště pak nad nad balíčky malých igelitek a dokonce i větších dárkových tašek, které jsem ze zoufalství naplnila, věcmi s visačkou – co s tím?. Nad tím synek spráskl ruce a všechny takové balíčky nacpal do jednoho pytle. Na poslední chvíli se z balení úplně vytratil jakýkoliv systém, takže např. příbory čerstvě umyté v myčce jsem popadla a jen tak volně jsem je pohodila do nejbližší, ještě nezalepené krabice.

Na dohodnutou hodinu vpadla do domu armáda pomocníků, kterým jsem rozdala úkoly. Později se ukázalo, že jsem jako velitel akce bídně zklamala, protože jsem byla zaslepena důvěrou v mé skvělé vnučky a zadané úkoly jsem nezkontrolovala. Jak jsem jen mohla zapomenout že Kristýna je bohém, s hlavou v oblacích? Nejmenší Natálku jsem ustanovila strážkyní tašky s léky, Karolínu strážkyní batohu s notebookem, čehož se zhostily zodpovědně. Velkou chybou bylo, že jsem neustanovila nikoho koordinátorem. Každý si myslel, že jsem to já a podle toho to tak dopadlo. Na stěhování nás bylo asi 9, vč. malého synka řidiče vozu. Ne každý, ale stěhoval Veselý obličej

Armáda rotovala mezi autem a novým bytem, takže brzy bylo vše přemístěno. Moje postel se přemístila jen třikrát, než jsem byla spokojená. “Máš metr”,  zeptala se mě dcera, já: “nemám”. Stejná otázka i odpověď se šířila mezi účastníky akce jako tichá pošta. Nikdo neměl metr a za to jsem mohla já. Taky za to, že nemám hadr na podlahu, že jsme tam zapomněli ledničku a dvě krabice, zkrátka, jako koordinátor akce jsem se vůbec neosvědčila. Ani jsem se nesnažila nějak hájit, slyšela bych jen, bylo ti to zapotřebí? Mohlas bydlet s námi, nebo s námi.  No, mohla, ale já jsem si nakonec postavila hlavu, že budu bydlet sama.  

Jak se později dále ukázalo, zapomnělo se toho víc, samozřejmě toho důležitějšího než se přivezlo. Např. krabice s parádním sklem a porcelánem je na místě, ale  krabice s nočními košilemi, jídlo, krabice s nádobím sedí na Jižňáku.

Při dnešním hledání čehokoliv jsem šťastně nalezla alespoň jeden hrneček, přidaný do krabice na poslední chvíli, zrovna tak i lžičku kterou jsem společně s příbory jen tak do krabice pohodila, takže jsem si mohla uvařit kafe. Při hledání kafe (rozpustného) jsem našla dózu s kafem mletým. No jasně, jak jsem jí vzala do ruky, samozřejmě víkem dolů, nedovřené víko vypadlo a všechna mletá káva spočinula v obsahu krabice, čítám tak 150 g… No, pořád lepší, než kdyby to byl olej.

První dojmy.

Musím si zvykat na zvuky domu, zatím násobené, poloprázdným bytem. V noci mě překvapilo, že není tma. Nejen kvůli tomu, že před domem je lucerna, prostě město svítí, takže na obzoru – pološero. Za oknem to dělá hezkou kulisu, obarvené stromy podzimem jsou nasvětlené jako na divadle. Zamykám se na záchodě, ačkoliv jsem v bytě sama Veselý obličej Nic se mi nezdálo, což je dobře, nemám ráda pověry – co se ti bude zdát první noc v novém bytě, to se splní.  Mám promáčený strop v koupelně, copak se nade mnou asi děje…

Sedím v posteli, na klíně notebook, na kterém vám podávám zprávu o stavu dobytí Podolské, dožužlala jsem pomeranč, též vhozený kamsi na poslední chvíli, vypila jsem kafe, což mě dobře naladilo a čekám na Tesco. Od včerejšího oběda jsem snědla večer pár rajčat a dnes ten pomeranč, protože mimo pár zavařenin už tu nic jiného k jídlu není. Moc se na dovoz objednaných potravin těším, v břiše mi kručí hlady na celý dům.

Jo, Břetislave, jaký lustr?  Ten po tchýňových bude v ložnici. 

trolvysehrad_tunel

Tak trolejbus už pod Vyšehradem neuvidím, ale tramvají tudy jezdit budu.