Už jsem skoro celá podolská

Ještě pár krůčků, ale popořadě.

Den D nastal. Zrovna v ten den mi nebylo nejlépe, ale co už, však mám armádu pomocníků. Rozebraná kuchyň okupovala pokoj a na to, že je malá, vykazovala spoustu zabraného prostoru. Krabice spolu s igelitovými pytli byly umělecky rozprostřené všude, oko chaotika by se spokojeně kochalo, zvláště pak nad nad balíčky malých igelitek a dokonce i větších dárkových tašek, které jsem ze zoufalství naplnila, věcmi s visačkou – co s tím?. Nad tím synek spráskl ruce a všechny takové balíčky nacpal do jednoho pytle. Na poslední chvíli se z balení úplně vytratil jakýkoliv systém, takže např. příbory čerstvě umyté v myčce jsem popadla a jen tak volně jsem je pohodila do nejbližší, ještě nezalepené krabice.

Na dohodnutou hodinu vpadla do domu armáda pomocníků, kterým jsem rozdala úkoly. Později se ukázalo, že jsem jako velitel akce bídně zklamala, protože jsem byla zaslepena důvěrou v mé skvělé vnučky a zadané úkoly jsem nezkontrolovala. Jak jsem jen mohla zapomenout že Kristýna je bohém, s hlavou v oblacích? Nejmenší Natálku jsem ustanovila strážkyní tašky s léky, Karolínu strážkyní batohu s notebookem, čehož se zhostily zodpovědně. Velkou chybou bylo, že jsem neustanovila nikoho koordinátorem. Každý si myslel, že jsem to já a podle toho to tak dopadlo. Na stěhování nás bylo asi 9, vč. malého synka řidiče vozu. Ne každý, ale stěhoval Veselý obličej

Armáda rotovala mezi autem a novým bytem, takže brzy bylo vše přemístěno. Moje postel se přemístila jen třikrát, než jsem byla spokojená. “Máš metr”,  zeptala se mě dcera, já: “nemám”. Stejná otázka i odpověď se šířila mezi účastníky akce jako tichá pošta. Nikdo neměl metr a za to jsem mohla já. Taky za to, že nemám hadr na podlahu, že jsme tam zapomněli ledničku a dvě krabice, zkrátka, jako koordinátor akce jsem se vůbec neosvědčila. Ani jsem se nesnažila nějak hájit, slyšela bych jen, bylo ti to zapotřebí? Mohlas bydlet s námi, nebo s námi.  No, mohla, ale já jsem si nakonec postavila hlavu, že budu bydlet sama.  

Jak se později dále ukázalo, zapomnělo se toho víc, samozřejmě toho důležitějšího než se přivezlo. Např. krabice s parádním sklem a porcelánem je na místě, ale  krabice s nočními košilemi, jídlo, krabice s nádobím sedí na Jižňáku.

Při dnešním hledání čehokoliv jsem šťastně nalezla alespoň jeden hrneček, přidaný do krabice na poslední chvíli, zrovna tak i lžičku kterou jsem společně s příbory jen tak do krabice pohodila, takže jsem si mohla uvařit kafe. Při hledání kafe (rozpustného) jsem našla dózu s kafem mletým. No jasně, jak jsem jí vzala do ruky, samozřejmě víkem dolů, nedovřené víko vypadlo a všechna mletá káva spočinula v obsahu krabice, čítám tak 150 g… No, pořád lepší, než kdyby to byl olej.

První dojmy.

Musím si zvykat na zvuky domu, zatím násobené, poloprázdným bytem. V noci mě překvapilo, že není tma. Nejen kvůli tomu, že před domem je lucerna, prostě město svítí, takže na obzoru – pološero. Za oknem to dělá hezkou kulisu, obarvené stromy podzimem jsou nasvětlené jako na divadle. Zamykám se na záchodě, ačkoliv jsem v bytě sama Veselý obličej Nic se mi nezdálo, což je dobře, nemám ráda pověry – co se ti bude zdát první noc v novém bytě, to se splní.  Mám promáčený strop v koupelně, copak se nade mnou asi děje…

Sedím v posteli, na klíně notebook, na kterém vám podávám zprávu o stavu dobytí Podolské, dožužlala jsem pomeranč, též vhozený kamsi na poslední chvíli, vypila jsem kafe, což mě dobře naladilo a čekám na Tesco. Od včerejšího oběda jsem snědla večer pár rajčat a dnes ten pomeranč, protože mimo pár zavařenin už tu nic jiného k jídlu není. Moc se na dovoz objednaných potravin těším, v břiše mi kručí hlady na celý dům.

Jo, Břetislave, jaký lustr?  Ten po tchýňových bude v ložnici. 

trolvysehrad_tunel

Tak trolejbus už pod Vyšehradem neuvidím, ale tramvají tudy jezdit budu.

Reklamy