Nejsem jako oni?

JAKO KDO?

Strašně jsem nesnášela užvaněné penzisty, kteří v čekárně u doktora, ve frontě na cokoliv, v parku na lavičce, či při nahlížení do kočárku s miminkem, mleli pantem. Prchala jsem před nimi, v čekárně, kde nebylo kam prchat jsem mrmlala hmmm a otáčela hlavu jinam, byla jsem vděčná, když se někdo chopil konverzace místo mě a já se mohla pohroužit ve vlastní myšlenky.

A ejhle. V krámku, který mám kousek od domu kde bydlím, se konverzaci vůbec nebráním, v domě na chodbě ráda odpovídám na otázku jak se mi líbí nové bydlení, s přihozením informace o počasí,  Tuhle, když bylo tak krásné počasí jsem se v parku dala do řeči s  paní s psíky a dvěma důchodci na lavičce, dozvěděla jsem se, že ten roztomilý bílý je jezevčík (pán z lavičky dodal, že křížený s krávou), dokonce jsem jim svěřila, že já hledám pejska spíše líného a mazla. Bylo jim to evidentně jedno, ale usmívali se na mě.  Dovolila jsem si taky otázku na jednoho pána s krásným psem, zda to není Leonbereger, čímž jsem ho naštvala, protože mi docela vztekle a aniž by se zastavil, odsekl, že je to Kavkazan (no byl tmavý, ale čistokrevný asi ne, s Leonem měl jistě něco společného, ale zaštěkání to určitě nebylo).

Pak jsem pokračovala v chůzi a proti mně se podél kraje chodníku šourala plačící osoba, slzy jak hráchy jí kapaly na zem, chovala si ruku na žaludku, i když jsem viděla, že chce být neviditelná, nevydržela jsem a zeptala se jí, jestli jí něco je a jestli jí můžu nějak pomoc. Pokračovala v pláči a chůzi, jen zavrtěla hlavou a řekla – děkuji, ne. Vzpomněla jsem si jak jsem taky kdysi dávno pochodovala plačící přes půl Prahy a doufala jsem, že budu neviditelná, aby mě někdo nechtěl těšit. Slzy mi tekly tak hustě, jako by spustil stavidla a já je nechávala kanout na zem. Takto jsem šla z Hybernské až na Letnou a brečet jsem nepřestala ani doma, dokonce několik dnů.  Nikdo mě nemohl utěšit, to až čas. Tenkrát mě nikdo nezastavil a já jsem byla ráda. No nevím, jak s tou osobou, co jsem potkala, nějak jsem o ničem nerozmýšlela a reagovala jsem spontánně.

Jen v té čekárně u lékaře, ani v dopravních prostředcích nemluvím a stále jsem ráda. když nikdo nemluví na mě. Ale jinak jsem jako oni, nějak to samo s věkem přichází a tak my důchodci musíme žvanit za každou cenu.       

Fotografie0260     

Tady paní cvičí, berlu opřenou o cvičební nářadí. Tyto parky pro důchodce, kde cvičí staří, mladí, tlustí, tencí, bezdomovci, jsou bezvadným nápadem. Já se na ně zatím jen dívám.