Nejsem jako oni?

JAKO KDO?

Strašně jsem nesnášela užvaněné penzisty, kteří v čekárně u doktora, ve frontě na cokoliv, v parku na lavičce, či při nahlížení do kočárku s miminkem, mleli pantem. Prchala jsem před nimi, v čekárně, kde nebylo kam prchat jsem mrmlala hmmm a otáčela hlavu jinam, byla jsem vděčná, když se někdo chopil konverzace místo mě a já se mohla pohroužit ve vlastní myšlenky.

A ejhle. V krámku, který mám kousek od domu kde bydlím, se konverzaci vůbec nebráním, v domě na chodbě ráda odpovídám na otázku jak se mi líbí nové bydlení, s přihozením informace o počasí,  Tuhle, když bylo tak krásné počasí jsem se v parku dala do řeči s  paní s psíky a dvěma důchodci na lavičce, dozvěděla jsem se, že ten roztomilý bílý je jezevčík (pán z lavičky dodal, že křížený s krávou), dokonce jsem jim svěřila, že já hledám pejska spíše líného a mazla. Bylo jim to evidentně jedno, ale usmívali se na mě.  Dovolila jsem si taky otázku na jednoho pána s krásným psem, zda to není Leonbereger, čímž jsem ho naštvala, protože mi docela vztekle a aniž by se zastavil, odsekl, že je to Kavkazan (no byl tmavý, ale čistokrevný asi ne, s Leonem měl jistě něco společného, ale zaštěkání to určitě nebylo).

Pak jsem pokračovala v chůzi a proti mně se podél kraje chodníku šourala plačící osoba, slzy jak hráchy jí kapaly na zem, chovala si ruku na žaludku, i když jsem viděla, že chce být neviditelná, nevydržela jsem a zeptala se jí, jestli jí něco je a jestli jí můžu nějak pomoc. Pokračovala v pláči a chůzi, jen zavrtěla hlavou a řekla – děkuji, ne. Vzpomněla jsem si jak jsem taky kdysi dávno pochodovala plačící přes půl Prahy a doufala jsem, že budu neviditelná, aby mě někdo nechtěl těšit. Slzy mi tekly tak hustě, jako by spustil stavidla a já je nechávala kanout na zem. Takto jsem šla z Hybernské až na Letnou a brečet jsem nepřestala ani doma, dokonce několik dnů.  Nikdo mě nemohl utěšit, to až čas. Tenkrát mě nikdo nezastavil a já jsem byla ráda. No nevím, jak s tou osobou, co jsem potkala, nějak jsem o ničem nerozmýšlela a reagovala jsem spontánně.

Jen v té čekárně u lékaře, ani v dopravních prostředcích nemluvím a stále jsem ráda. když nikdo nemluví na mě. Ale jinak jsem jako oni, nějak to samo s věkem přichází a tak my důchodci musíme žvanit za každou cenu.       

Fotografie0260     

Tady paní cvičí, berlu opřenou o cvičební nářadí. Tyto parky pro důchodce, kde cvičí staří, mladí, tlustí, tencí, bezdomovci, jsou bezvadným nápadem. Já se na ně zatím jen dívám.         

Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.

5 thoughts on “Nejsem jako oni?

  1. Bavit se s cizími lidmi občas neuškodí. Nejsme ostrovy, i když se tak mnohdy tváříme. A někdy pravé slovo v pravý čas může přijít jako zázrak z nebe. Ta plačící osoba sice pomoc nechtěla (někdy se člověk prostě musí vybrečet), ale tvoje zastavení a otázku, jestli nepotřebuje pomoc, určitě nezapomněla.
    Já taky občas něco někomu pochválím, tudlevá jsem pochválila jednho pejsana, který ukázněně ležel u koše (uvázaný) a dokonce to byl pitbull, tedy pes obecně uznávaný za zlého. (Podle mého názoru, záleží nejvíc na páníčkovi a výchově). Pochválila jsem toho pejsana jeho páníčkovi, který zrovna vyšel ze spořky. Očividně byl rád, pochvala vždycky potěší (a zvlášť když je oprávněná).

  2. Kdysi dávno jsem se před cestou z Florence k nám stavila ve Student Agency na kafe. A to jsem teda měla oči oteklý, červený, nos také,…Pak se se mnou dal do řeči jakýsi človíček, který sledoval golf v TV a řekl, že by aspoň jednou chtěl vyhrát nějaký turnaj v golfu. A tu mi to nedalo a že má ještě možnost vyhrát, že je mlád,… on prý ne,…atd. až jsem se zeptala :“A proč ne?“ Odpověděl: „Já neumím hrát golf“.
    Takže si představte, jak jsem asi mohla vypadat, když mi nezadržitelně tekly slzy jako hráchy a do toho začaly téct i slzy od smíchu,….

  3. Je to tak, já také většinou ráda popovídám, pochválím … Ne dlouhé výlevy; ale dobré slovo prostě potěší.
    P.S. Omlouvám se, píšu stručně, mám pohmožděné prsty na pravé ruce, už se to lepší.

  4. Take si rad s lidmi popovidam, take rad lidem chvalim jejich atributy – pejska, vnouce, tasku na koleckach… Moje pani to nerada vidi. Jeji zivotni postoj k okoli zalezi na dusledne pravdomluvnosti. Zivot je tak slozity a leckdy nemilosrdny… Porad si myslim, ze rozdavat radost je povinnost. Uznavam predem, ze jen spokojeny a zdrave sebevedomy dovede plnit takovou povinnost. Dekuji za podnetny blog.🙂

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s