Smíšený obchod

Smíšený obchod měl smíšené zboží. Mé psaní sice není ani obchod ani zboží, ale smíšené je.

Tak začnu ránem. Koukala jsem na sebe do zrcadla a říkala si, zase nový list, zatím čistý, nepopsaný, v knize života. Udělám to co každý den, už je to úplná automatika, přesně stejné pohyby a úkony, ať vstávám v kteroukoliv hodinu. Někdy snídani obědvám, někdy snídani snídám, to souvisí s tou vstávací hodinou.

V mailu mi řekli, že si mám dojet pro objednanou kabelku. Těším se a říkám si, dneska se to hodí bezvadně. Vyrobím si itinerář, protože je to až na Žižkově, tedy spoje, mapu…

Plním si své představy o tom, že budu absolvovat výletní jízdy MHD, které jsem měla v plánu, když jsem si hledala místo pro své obydlí. Jedu vyhlídkovou jízdu po nábřeží až k Právnické fakultě a přesedám na autobus, který mě veze na místo výdeje na Žižkov. Kochám se pohledem, který mi nikdy nezevšední, Praha je prostě nádherná, nejhezčí pohled je z nábřeží, domy na smíchovské straně jsou jako malované kulisy, přemýšlím nad dobou kdy vznikaly, jaký to byl asi stavební boom, Hradčany, Karlův most, milionkrát nafocený, milionkrát obdivovaný, cizinci navštěvovaný a já to všechno mám zdarma a kdy chci. Tak takhle jsem si to představovala.

Na Žižkově musím ještě zmáknout bankomat, protože výdejna karty nebere (pitomá) a než si paní a pán přede mnou vyberou své obolusy, dívám se jak je fasáda Spořitelny špinavá, no to je hrůza, můj bankovní dům a nedbá o sebe, není hoden toho, abych mu svěřovala své peníze, jenže teď to nezměním. Jak tak jdu, všímám si, že i další domy (fasády s obklady), chodníky jsou špinavé stoletou špínou, tady by se uživila firma ve které je můj zeť a má ta tryskací zařízení. Že se to Žižkovákům líbí, opravdu by stačila voda a tu špínu otryskat…

Jedu nazpět, po milovaném nábřeží. Všimla jsem si, jak do tramvaje nastoupila dívenka tak 10 let, v ruce knížku, sedla si a jala se číst. Vzpomněla jsem si na ty nářky na blogách, kde někteří autoři hořekují jak ty děti nečtou a uvědomila si, že je to blbost. Ne proto, že jsem viděla dívenku s knížkou, ale proto, že jsem si uvědomila, že ani za mého dětství a mládí všechny děti nečetly, že těch čtenářů bylo asi víc než teď, ale rozhodně lamentace není na místě.

V tramvaji mě našla dcera na mobilu a já s mobilem u ucha jsem se rozhlížela, jestli jeden pán z Facebooku s monogramem V.H. mě nefotí, anžto je to jeho záliba Fotí telefonující lidi v MHD  a pak je pranýřuje na FB, aniž by o tom ti jistí věděli.  Neobjevila jsem ho, buď se dobře maskoval, nebo jsem měla štěstí, že zrovna necestoval, ačkoliv je to asi jeho rajón.

Vezu si domů novou kabelku, která byla drahá a je předurčena k tomu, že mi vydrží až do smrti. Některé věci to tak mají, jsou nadčasové, odolné a věrné. Tahle má na to skvělé předpoklady.

A jsem doma, dávám si kafíčko, den se pomaličku chýlí, nastává zase doba, kdy bude ten dnešní list dopsán. Podobně jako každý den, šupito do mé úžasné postele, kde se mlátím různě dlouho, než se mi podaří usnout.

Zítra mě čeká plánovaná akce na Tyláku, a možná i návštěva synka s vnučkou, ale to vše až odpoledne, dopoledne musí proběhnout ta automatika…

Karluv_most_po_povodni_1890

Reklamy