Můj pelíškový den

Přicházela jsem pomalu k vědomí, na několik pokusů jsem otevřela oči a viděla oknem SNÍH. Sníh, je tady sníh, taková zvláštnost v zimě. Nojo, proto jsem nemohla usnout, jak mě bolely nohy, ani ibalginu se moc nevedlo ty nohy zklidnit, ale nakonec jsem přeci jen upadla do říše snů. Tentokrát se v mém snu nedělo nic, což bylo skvělé, jindy mám ty sny tak bizarní, že by to člověk nevymyslel.

Vyhrabala jsem se z kopretin, a odvolala jsem účast v místě, kde jsem se měla odpoledne nacházet, protože jen sebevrah by šel do toho nadělení s franckou. Noční košilku jsem opustila k polednímu a do vpoledne mi trvalo, než jsem se nasnídala a hygienicky dovedla do stavu civilizovaného člověka. Jsem připravena přijímat návštěvy. Kdo dnes dojde, kdo je hlášen je příslušný pracovník GLS, který mi přiveze balíček od OTTO. Ještěže jsou dnes ty vymoženosti, protože jinak mi balíček nikdo nepošle jak je rok dlouhý. Začala jsem uvažovat, že si začnu sama kupovat kytky, ale blíží se mé narozeniny a tak ještě počkám, možná do září, ale to mám zase svátek…

Tak co dnes s tím pelíškovým dnem. Nebude kompletní a tudíž ideální. Den v pelíšku (u mě na gauči zahřívaná ovečkou, která se převtělila do deky) postrádá čokoládové bonbony, lahvinku dobrého suchého bílého,  novou knížku, a samozřejmě nějakou dobrou ňamku. Ještěže mám dostatek kafe, dokonce několik druhů, v ledničce jednu konzervu tuňáku,  jednu mozzarelu, jeden kečup, pár vajíček a 2 jogurty, pak už se tam jen krčí džemy zavařené od dcerky. Měla bych učinit nákup, nejlépe v koloniálu, ale na dovoz potravin dnes, to nevypadá. Ještě mám k dispozici 3 kousky pečiva, stejný počet brambor, těstoviny, rýži a instantní pohankovou kaši.

Jenže, kdo by se s tím vařil. Usilovně se mi tlačí do hlavy myšlenka na to, že bych si mohla objednat pizzu, ale probůh, co by tomu řekla moje dieta?

A tak si dnes budu lebedit v pelíšku s wifinou, televizí a sny o jaru, o tom jarním výbuchu přírody, kdy se svět zahalí do brčálově zelené, nalije se pupeny, ty pupeny se rychlostí blesku promění v květy a já se nebudu muset obírat myšlenkou, že bych si je měla kupovat. Ptáčkové mi budou zpívat nebeské písně a ožralkové z blízké hospůdky mi budou roztomile narušovat noční klid. Už aby to bylo.

poldolzima

Dost pozdě, ale přece

Objevila jsem svět grilu. Na stará kolena. Ale od začátku. Zabydlovala jsem se v novém bytě a tak jsem byla nucena, no nucena, moc mě to těšilo, nakupovat, dnes řečeno šopovat. V těch nákupech byly samozřejmě i elektrické spotřebiče, hlavně pračka, která mně udělala velkou radost, protože je opravdu chytrá, možná chytřejší než já. Můj bankovní dům má takový systém, že při koupi v určitém obchodě, tedy určité značky, se načítají tak zvané ibody. Já tento obchod docela miluju, protože umí své služby dovést k dokonalosti. Přiveze, vynese, osadí, vyzkouší, odveze obaly. Tak jsem si u tohoto obchodu našušlala ibody, jak se moje bankokarta otáčela, ani jsem o tom neměla potuchy, v jaké výši. Koncem roku mi tu sumu můj bankovní dům sdělil a já byla ráda, protože na peníze to byly celé dva tisíce korun českých. Ale nastal problém, co za to? Vydávala jsem se na virtuální průzkumy do toho přívětivého obchodu (fakt na něj nedám dopustit), nechtěla jsem ty ibody jen tak vyhodit za nějaký werk, který mi bude na nic. Chvíli jsem uvažovala o sluchátkách, pak o sušičce prádla, čajovaru, ale nakonec jsem zvolila gril.

A dobře jsem udělala. Dobrá a dietní jídla moc potřebuju, protože musím shodit nějaké kilo, abych přestala zatěžovat svůj přetížený skelet, tolik sužovaný a operovaný. Dnes jsem si ugrilovala vykostěná kuřecí stehýnka tzv. světničková, k tomu lilek, vše naloženo v olivovém oleji s pepřem solí, feferonem a hlavně s česnekem. Řeknu vám, mana nebeská. Krásný pohled je na to, jak mrsknu naložené maso na gril a ono nejenže  zasyčí, ale ještě se smrští jak guma u trenek.

No, a tak vidíte, co stačí  jednomu postaršímu děvčeti ke štěstí. A další štěstí mě čeká, no, snad na jaře vyrazím do ulic o něco lehčí, nutně bych to potřebovala, do kolečkového křesla se mi nechce.

P1100067

Lavičkové rozjímání

Nemám balkon, ale mám park. Když se vracím z nákupu, či procházky a je hezky, posedím na lavičce, nebo jen tak do parku posedět vyběhnu, místo na balkon.

Dnešní důchodci sice v parku stále sedávají, ale krmit ptáčky jsem nikoho neviděla. Nejsou ptáčci? Nejsou zbytky chleba, či rohlíků? Nevím, ale co vím, že ptáčci jsou určitě přecpaní semínky z  prodávaných koulí,  z krmítek a okenních parapetů. A tak se důchodci přizpůsobili jednadvacátému století. Cvičí na nářadí, které park poskytuje, druží se na lavičkách v debatních kroužcích, francky opřené o opěradla, civí do tabletů jako jejich děti a vnuci, plkají do mobilů, nebo jen tak zírají a nastavují tvář slunci.

V mém parku je hodně laviček, takže se uspokojí i duše individualistů, kteří vyhledávají samotu bez debat, jako já, jsem totiž plachá osoba. Dnes proti mně, na druhé straně parku, sedí další individualista a  luští křížovku, tradiční to zábava důchodců, kteří chtějí bystřit mozek. Mě to dávno přestalo bavit, protože jsou tam buď slova notoricky se opakující, nebo tak stupidní, aby  jeden pohledal. Pána to ale baví.

Má na hlavě kšiltovku, kosťatou košili a kalhoty něco mezi pláťákama a džínama. Chodí do parku pravidelně a pravidelně luští, je to vlk samotář. Jeho postava vyzařuje vyrovnanost s osudem, který mu vzal milovanou ženu a jinou už nechce. Vstal, schoval křížovky do taštičky, hodil si ji přes rameno, do druhé vzal ruksáček a odebíral se k domovu. Šel přes neposekaný trávník s odkvetlými pampeliškami. Koukám co to sbírá ze země, chvíli mi trvá, než se můj mizerný zrak soustředí a rozezná, že trhá ty pampelišky a fouká do jejich ochmýřených hlaviček, dívá se jak pampeliškové padáčky letí, a znovu a znovu. Stal se z něj kluk, opuštěný kluk, možná, kdyby se nestyděl, začal by brečet nahlas, jak to malé děti umí, když se jim ztratí maminka z dohledu.

Ne, tak to už přeháním. Ale co, no, ráda si vymýšlím…

p1040633

Nejsem jako oni?

JAKO KDO?

Strašně jsem nesnášela užvaněné penzisty, kteří v čekárně u doktora, ve frontě na cokoliv, v parku na lavičce, či při nahlížení do kočárku s miminkem, mleli pantem. Prchala jsem před nimi, v čekárně, kde nebylo kam prchat jsem mrmlala hmmm a otáčela hlavu jinam, byla jsem vděčná, když se někdo chopil konverzace místo mě a já se mohla pohroužit ve vlastní myšlenky.

A ejhle. V krámku, který mám kousek od domu kde bydlím, se konverzaci vůbec nebráním, v domě na chodbě ráda odpovídám na otázku jak se mi líbí nové bydlení, s přihozením informace o počasí,  Tuhle, když bylo tak krásné počasí jsem se v parku dala do řeči s  paní s psíky a dvěma důchodci na lavičce, dozvěděla jsem se, že ten roztomilý bílý je jezevčík (pán z lavičky dodal, že křížený s krávou), dokonce jsem jim svěřila, že já hledám pejska spíše líného a mazla. Bylo jim to evidentně jedno, ale usmívali se na mě.  Dovolila jsem si taky otázku na jednoho pána s krásným psem, zda to není Leonbereger, čímž jsem ho naštvala, protože mi docela vztekle a aniž by se zastavil, odsekl, že je to Kavkazan (no byl tmavý, ale čistokrevný asi ne, s Leonem měl jistě něco společného, ale zaštěkání to určitě nebylo).

Pak jsem pokračovala v chůzi a proti mně se podél kraje chodníku šourala plačící osoba, slzy jak hráchy jí kapaly na zem, chovala si ruku na žaludku, i když jsem viděla, že chce být neviditelná, nevydržela jsem a zeptala se jí, jestli jí něco je a jestli jí můžu nějak pomoc. Pokračovala v pláči a chůzi, jen zavrtěla hlavou a řekla – děkuji, ne. Vzpomněla jsem si jak jsem taky kdysi dávno pochodovala plačící přes půl Prahy a doufala jsem, že budu neviditelná, aby mě někdo nechtěl těšit. Slzy mi tekly tak hustě, jako by spustil stavidla a já je nechávala kanout na zem. Takto jsem šla z Hybernské až na Letnou a brečet jsem nepřestala ani doma, dokonce několik dnů.  Nikdo mě nemohl utěšit, to až čas. Tenkrát mě nikdo nezastavil a já jsem byla ráda. No nevím, jak s tou osobou, co jsem potkala, nějak jsem o ničem nerozmýšlela a reagovala jsem spontánně.

Jen v té čekárně u lékaře, ani v dopravních prostředcích nemluvím a stále jsem ráda. když nikdo nemluví na mě. Ale jinak jsem jako oni, nějak to samo s věkem přichází a tak my důchodci musíme žvanit za každou cenu.       

Fotografie0260     

Tady paní cvičí, berlu opřenou o cvičební nářadí. Tyto parky pro důchodce, kde cvičí staří, mladí, tlustí, tencí, bezdomovci, jsou bezvadným nápadem. Já se na ně zatím jen dívám.         

Rok 2015, rok generálních oprav

S generální opravou jsem začala v lednu tohoto roku a to opravou skeletu, Stačilo dodat pár šroubů a matic a bylo, ale… jen tak ta oprava neskončila, ještě je na řadě rehabilitace a lázně, takže generálka skeletu stále probíhá.  Dnes jsem byla na očním a ejhle, dioptrie mi vystoupaly ze třetího patra do patra pátého. Jak se u toho zadejchaly, tak se při tom zvýšil tlak. Oko se zahalilo do šeda, zakalilo se, tedy ne jako ocel,  nezocelilo se, ale zakalilo se šedě. Taky dobrý, hlavně, že to není v barvě zelené.  Vyšetření probíhalo v duchu jednadvacátého století, a tak jsem si marnivě pořídila perimetr za pouhých 600,-Kč. Ještě ke všemu jsem jim tam za ten perimetr zůstala dlužná, přeci jen k nim tak úplně jednadvacáté století nedorazilo a tak jsem nemohla uplatnit bankokartu.

Vypadám velmi důvěryhodně, to jsem už kdysi kdesi psala, že když jsme se po velké listopadové revoluci přeškolovali v rámci pracáku na účetní, že mi jedna frekventantka tajně při kouření důvěrně sdělila, že jsem tam jediná, které by svěřila své peníze. A asi proto, že stále dobře vypadám, tedy jak jsem řekla, důvěryhodně,  bylo mi dovoleno ten obolus donést za týden až přijdu na kontrolu. Dostala jsem kapky, ale no tak, né vynadáno, ale kapky oční s tím, že se mám těšit na operaci – na přimontování čočky. Čočku mám ráda na kyselo s párkem a cibulkou, ale při pomyšlení na tu oční mi šly oči v sloup. Takže tato generálka je ve fázi plánování.

Další, co mám v plánu je, navštívit ušní. Tady jen doufám pouze v nějaké ty kapky a pouhé vyšůrování uší. Doufám, že k francce a brýlím neobdržím ještě naslouchátko. Ovšem, bude-li to časem nutné, co mi bude zbývat? Nechci se podobat své moc hodné, nahluchlé tetě, která odmítala naslouchadlo a při srdečné rozpravě téměř po každém slově které putovalo směrem k ní hulákala – COŽE? CO JSI ŘÍKALA? Rozmluva připomínala halekačky, kdy na sebe volaly pasačky přes kopce. To nemůžu svým drahým udělat.

Smířila jsem se s tím, že procházím generální opravou, už bylo na čase, nevím co se ještě vyvrbí, ale doufám, že do roku 2016 vkročím jako nová a nějaký čas mi to vydrží. Nejlíp by bylo, kdyby až do smrti.

smich 

smích léčí, keep smiling