Emilka opravář

babka Domácím kutilem snadno a rychle (autorka Emilka Aberlová)

Když moje dcera vidí, že beru do ruky své oblíbené jemné montážní nástroje, tak ví, že je zle, že něco nejde tak, jak by mělo, že mi něco vzdoruje a jede si vlastní lajnou. Nevím, jestli vy to znáte, ale mně se občas stává, že mi věci dělají naschvály. Horní dvířka, která normálně nejdou otevřít bez použití přiměřené hrubé síly, se bezzvučně a dokořán otevřou právě ve chvíli, kdy pod nimi vstávám z podřepu. Boční díl smontovávané skříňky, ač jsem ho už 20x otočila zleva doprava, zprava doleva, nahoru a dolů a pro jistotu přetřela bleděmodrou barvou, stále nechce pasovat tam, kam podle plánu má.

Nu, a v takové chvíli vypjatých citů nastupuje moje právě zemřevší trpělivost – a kladivo!

Jéje, to si někdy nechte vyprávět, co já s ním už dokázala o(d)pravit!! V tomhle jsem trochu hodně po tátovi, který byl přesvědčen, že není problémové opravy, kterou by nevyřešil deseticentimetrový ocelový hřebík!

Naposledy jsem bojovala s tekoucím splachovátkem; muselo se s ním zacházet s určitým fíglem, jinak voda zurčela jak Niagara. Když asi před měsícem vyvěsila paní domácí na domovní nástěnce oznámení, že byty bude obcházet parta údržbářů a na požádání opraví takovéhle věci, zajásala jsem, a jejich služby ihned použila. Ale jásot vydržel jen do druhého dne – nádržka opět protékala! Nejdřív jsem se ji snažila přemlouvat, pak ignorovat a nakonec jsem si řekla – když to mistři dokázali takhle zvorat, já už na tom nic nezkazím! Vzala jsem si k ruce svou sadu nářadí – kladivo, kleště, majzlík – a vrhla se do nádržky. Byla to naprostá prkotina a hotovo za 10 minut, a to včetně vyčištění usazenin. Do budoucna alespoň vím, kam a na co se podívat.

Ještě bych se mohla pokusit zjistit, cože je to s tou zářivkou nad pracovní linkou?! Trubici jsem koupila novou, v přesně stejné velikosti, ale ne a nefunguje. Avšak protože se elektriky trochu bojím a navíc tam prostě není vidět (když to světlo nesvítí), tak budu muset asi kladivo raději odložit. Zkusím to se šroubovákem.

naradi-pro-zeny

opravarka_w1

 

Fotografie vypůjčené z internetu.

Na Vaše komentáře bude odpovídat autorka tohoto článku, tedy sama Emilka Aberlová

Reklamy

Emilka v divadle

O smíchu

babka Jedovatý smích, poťouchlé pochichtávání, nevkusný sarkasmus nebo ječivý falešný smích – to jsou všechno způsoby a možnosti, jak otrávit život sobě, ale hlavně lidem v okolí, vydaným napospas těmto a podobným projevům. Nikdy bych ale nevěřila, že i upřímný smích jako reakce na dobrou a slušnou zábavu nás může přivést do velkých nesnází.

Před několika lety vystupovalo divadlo Velkého Mistra několikrát v Semaforu. Syn mé kamarádky měl dva lístky, jeho matinka zájem neměla, a tak jsem s Péťou vyrazila na Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem – příhodně radostně natěšená na dobrou zábavu.

Což – bavila jsem se dobře, ale již záhy, snad po čtvrtině hry jsem na všechny strany a vší silou vysílala neverbální signály, že jsem v divadle úplně sama; že osobu, která shodou nepříjemných okolností sedí vedle mě, vůbec neznám, nikdy jsem neznala a znát nechci.

Peťulka se totiž nesměje – on hýká, a k rozpoutání pobavení u něj stačí než náznak. Ostatně tu hru znal dobře předem, takže věděl, kdy a na co se může začít těšit.

Začínalo to vždycky stejně, s ještě zavřenými ústy se jakoby snažil přemoci záchvat smíchu a vycházelo z něj jakési protahované kvokání. Pak už nemohl vydržet a vypukla pravá oslí serenáda s hlasitým hýýýý   hýýýýýý   úúúúch uch hýýýýý   hýýýýý.  Když se však hra dostala k některé ze špičkových scén, propadl amoku. Dokořán otevřená ústa, ze kterých vychází hlasitý hýkavý řehot, záda pevně zapřená v opěradle a hlava zvrácená téměř na ňadra dámy v řadě za námi. Následovalo – žel, dočasné – zklidnění, utírání slz a také slin, kterými se vždycky poprskal. Dodnes nevím, jestli v určitých chvílích nerozesmál publikum více, než herci. Ostatně jsem si téměř jistá, že ve chvíli, kdy pan Svěrák přecházel jeviště na forbínu, aby přečetl něco poznámek ze zápisníčku výpravy, velmi upřeně hleděl na sedadlo vedle mého – protože přeslechnout Petrovo řádění nebylo lze ani hercům. Jen tak šel, s mírným úsměvem, s mírným pokyvováním hlavou, já řešila – utéct – neutéct – a Peťánek opět „nabíral“, protože věděl, že ho čekají zápisky o návštěvě Petrohradské Ermitáže.

Mám ráda lidi, kteří se umí zdravě, dobře, na správných místech a správným věcem od srdce zasmát, jsem tolerantní člověk; ale nezbývá mi než uplatnit zásadu dospělého člověka: Být tolerantní i v této situaci znamená říct Sbohem a ustoupit ještě o ten poslední krok – do Macochy. A proto: S Péťou – do divadla – na komedii – už nikdy více.

Autor:  Emilka Aberlová

Po holé zadnici ledovým korytem sypaným štěrkem

Emilka letos naposledy:
Často přemýšlím o tom, co jsme už tolikrát v životě slyšeli a tak dlouho jsme to přeslýchali, až nám v tom život oráchal čumák. „Umývej si ruce!“, jsme dokázali ignorovat do první infekční žloutenky. „V devět ať jsi doma!“, jsme nechápali, dokud nám nedorostla dcera do puberty. „Nic se nejí tak horký, jak se to uvaří!“, jsme pochopili, když nám vychladla hlava po první velké hádce. A stejně tak později, ale snad ne úplně pozdě, jsme pochopili, že pravda je i v tomto: „Všechno zlé je k něčemu dobré!“

Jsem si jista, že se ozvou hlasy křičící: „Co je dobrého na rakovině, která v bolestech pomalu zabíjela mého milovaného!!?“ Vím, že snažit se poukázat na to, že jim to třeba ukázalo, že život jde dál i přes to, že jim je ze sebe samých na zvracení, protože oni ještě žijí; že se naučili nepodlehnout strašné ztrátě a bolesti; že zjistili, co je, bylo a bude pro ně v životě to nejdůležitější – tedy tohle všechno a ještě mnohem víc může znít jenom jako útěšné (a blbé) fráze, i když je to pravda. Proto bych raději tu větu změnila na: „Všechno nedobré je k něčemu dobré.“

Kdyby nebylo mého zcela nevydařeného a naštěstí nedlouhého manželství, na které mám opravdu nepěkné vzpomínky, neměla bych dceru, od které se mi dostalo té největší poklony a radosti, jaké může rodič zažít. Když jí bylo šestnáct, řekla mi: „Mamko, všechny kamarádky mi závidí, jakou já mám mámu.“ A mám taky díky ní skvělého zetě, za kterého dám obě ruce do ohně, že nikdy neopustí svou ženu a svoje děti. A dvě prima vnoučata, v každém z nich vidím kousek ze sebe a doufám, že jim to bude k užitku. Nikdo a nic mi nemůže zaručit, že kdybych byla dodnes šťastně provdaná za někoho jiného, měla bych totéž.

Když jsem před dvaceti lety přijela z práce ve stejnou hodinu jako každý jiný pracovní den a jako pokaždé vkročila do ložnice, abych se převlékla, a našla tam svého partnera, ve své posteli, ve svých peřinách a ve svém ložním prádle s úplně cizí slečnou, všechno se ve zlomku vteřiny změnilo. Taky jsem o sobě zjistila, že nejsem na scény a ani žárlivá, ale že jsem v tomto ohledu nekompromisní. Totiž v tom jediném okamžiku to všechno skončilo a nebylo co vysvětlovat, urovnávat nebo obnovovat. Bylo to pryč. Do té chudery slečny (když se oblékla) jsem musela nakonec lít vlastní slivovičku, protože nebyla schopná chodit, a od přítele jsem se v krátké době odstěhovala 150 km daleko. Získala jsem do budoucích vztahů jistotu, že se nikdy nesnížím k doprošování, výhružkám nebo slzavým scénám. Ale vždy jsem měla doma lahvici nějaké dobré kořalky.

Nic si nesmíme namlouvat, nejen dnešní život – život vždycky byl někde na stupnici obtížný – strašný až k nepřežití. A jestli ho chceme prožít, nejen přežívat, musíme se držet i toho, co na první i druhý pohled vypadá jenom jako fráze, klišé. Všechno nedobré je pro něco dobré.

Jakkoli je těžké si to při jízdě po holé zadnici ledovým korytem sypaným štěrkem, kterou náš život občas připomíná, uvědomit.

Foto vygůglobváno ze stránek naturismu.

Emilka, Vánoce a Tonda

babkaTento víkend jsme s trpaslíčkama uklízeli a přerovnávali skříň s nádobím a zásuvky s příbory a vším možným (i nemožným) v kuchyňské lince, a já  jsem i žehlila – vše v pořádku (kdysi Emilčin žehlící dobrý skutek, který byl po zásluze potrestán)! Protože ty moje děti finišují s pečením objednaných 430 kg vánočního cukroví, což mají navíc k výrobě pro běžný provoz cukrárny,  a na domácnost jim zbývá jen tolik času, kolik spotřebuje sprcha, pád do postele a hluboký osmihodinový spánek.

Jejich Toníček – původně kotě, nyní již kocour lovecký, našel v neděli ráno svazek pírek z divoké kachny, který si schovala malá Terezka z výhry v tombole. Tonda si jasně pamatoval, že takhle nějak voněl i ten kousek křídla, který mu Honza z kachny dal, a zuřivě věřil, že když se prokouše tím pitomým peřím, někde tam, do paďous, ta kača přece musí být!! Ze strachu o jeho žaludek jsem se mu pokusila tu péřovou kytičku vzít, ale vrhl se na mě s ještě větší zuřivostí, než na imaginární kachnu; všechny zuby a drápy zaťal, kam jen na mě dosáhl, strašlivě vrčel, fousiska zježená.

No, nakonec jsem vyhrála – to peří nesežral, ale krev mi z rukou přímo crčela a já byla celá šťastná, že se nerozhodl skočit mi do obličeje. Přídavné jméno „zdrápaná“ by mě neminulo. Taky už naprosto dokonale zvládl základní přesunovací postup – následuje mě přede mnou. Zvlášť zdařile mi ovíjí kotníky, když nesu v rukou tác s nádobím nebo nádobou plné horké tekutiny nebo podnos se skleničkami. Vždycky jsme měli doma kočku, ale nikdy to nebyla kočka domácí, vždycky venkovní, a navíc já nejsem „kočková“, ale život mě nutí alespoň se seznámit se všemi úskoky, které Tonda vymyslí. A být na ně připravená – tedy, dokud ho nenapadne něco zbrusu nového.


Kocour knihomol

Obrázky vygůglovány.

Emilka nastupuje

babka Kdo je Emilka Aberlová?  Emilku jsem už představila na svém blogu “brut”, zdehle – klik . Nejnovější informace, kterou jsem o ní zjistila je, že jí vnoučata říkají – “Stará hrošice” –  Stará hrošice jsem pro svoje vnoučata od té doby, kdy jsem jim předvedla, jaké vlny dovedu udělat, když skočím do bazénu na zahradě.

Mno, nevím, vlny jsem neviděla, ale neshledávám s hrošicí žádnou podobnost, ovšem známe dětskou fantazii.

Vzhledem k tomu, že Emilka píše nadstandardně a odolává škemrání, aby si otevřela svůj blog, rozhodla jsem se, že si ji s jejím svolením, nastěhuji jako hosta do svého deníku a založím jí rubriku – “Z notýsku Emilky Aberlové”.

Dnes, jako první v Deníku české babičky, její postřeh –

Rozdílný pohled

Určitě ho někde ve svém okolí máte a znáte – nadšeného modeláře, který vytváří dokonalé, plně funkční a obdiv i závist vzbuzující modely vlaků a celých nádraží, malých letadel s dálkovým ovládáním nebo jiných strojů a zařízení. Jenom výběru komponentů a samotnému nákupu věnuje, kromě značné částky peněz, i spoustu času, a když radostně roztetelen přinese úlovek domů, nic ho od něj neodtrhne. Ostatně, něco podobného jsem viděla na vlastní oči i já, když můj vnouček dostal loňského roku pod stromeček opravdu velikou LEGO stavebnici – jeřáb, který byl, když ho zeť za tři dny dokončil, vysoký snad 40 centimetrů.

Nedávno mě pán, který vytrvale dvě hodiny na hřišti na kraji města testoval vlastnosti svých modelových letadel a jak dlouho to trvá, než mu úplně zmrznou nohy, dovedl k zamyšlení, v čem ještě jsme tak rozdílní – my, muži a ženy.

Představila jsem si totiž takovou, no, řekněme statnou čtyřicátnici, která se takhle v sobotu ve tři odpoledne sebere i s celou výbavou, usadí se na dětském hřišti a dá se do toho.

Z kočárku vytáhne větší a menší panenku (chodičku a tu celuloidovou), oběma třikrát převleče šatičky a přečeše vlásky, jinak uspořádá vnitřek kočárku, aby mohla z plastového nádobíčka „jako“ servírovat čaj a bábovky čerstvě upečené z písku a bláta. Potom je dá spát a pustí se do doplňování garderoby. Ze zbytků a odstřižků střihne na nové šatky a za pomoci rafinovaného stahovacího stehu vyrobí nařasené sukně. Po svačině jede, ohnutá do hlubokého předklonu, s kočárkem domů.

Jsem přesvědčena o tom, že hlas veřejnosti by byl jednohlasný: pán má ušlechtilého koníčka, vážené hobby či tak nějak podobně; ale ta ženská, to je prostě magor.

Co k tomu dodat? Je tak!

kocarek

Ilustrační obrázky z internetu