Rok 2015, rok generálních oprav

S generální opravou jsem začala v lednu tohoto roku a to opravou skeletu, Stačilo dodat pár šroubů a matic a bylo, ale… jen tak ta oprava neskončila, ještě je na řadě rehabilitace a lázně, takže generálka skeletu stále probíhá.  Dnes jsem byla na očním a ejhle, dioptrie mi vystoupaly ze třetího patra do patra pátého. Jak se u toho zadejchaly, tak se při tom zvýšil tlak. Oko se zahalilo do šeda, zakalilo se, tedy ne jako ocel,  nezocelilo se, ale zakalilo se šedě. Taky dobrý, hlavně, že to není v barvě zelené.  Vyšetření probíhalo v duchu jednadvacátého století, a tak jsem si marnivě pořídila perimetr za pouhých 600,-Kč. Ještě ke všemu jsem jim tam za ten perimetr zůstala dlužná, přeci jen k nim tak úplně jednadvacáté století nedorazilo a tak jsem nemohla uplatnit bankokartu.

Vypadám velmi důvěryhodně, to jsem už kdysi kdesi psala, že když jsme se po velké listopadové revoluci přeškolovali v rámci pracáku na účetní, že mi jedna frekventantka tajně při kouření důvěrně sdělila, že jsem tam jediná, které by svěřila své peníze. A asi proto, že stále dobře vypadám, tedy jak jsem řekla, důvěryhodně,  bylo mi dovoleno ten obolus donést za týden až přijdu na kontrolu. Dostala jsem kapky, ale no tak, né vynadáno, ale kapky oční s tím, že se mám těšit na operaci – na přimontování čočky. Čočku mám ráda na kyselo s párkem a cibulkou, ale při pomyšlení na tu oční mi šly oči v sloup. Takže tato generálka je ve fázi plánování.

Další, co mám v plánu je, navštívit ušní. Tady jen doufám pouze v nějaké ty kapky a pouhé vyšůrování uší. Doufám, že k francce a brýlím neobdržím ještě naslouchátko. Ovšem, bude-li to časem nutné, co mi bude zbývat? Nechci se podobat své moc hodné, nahluchlé tetě, která odmítala naslouchadlo a při srdečné rozpravě téměř po každém slově které putovalo směrem k ní hulákala – COŽE? CO JSI ŘÍKALA? Rozmluva připomínala halekačky, kdy na sebe volaly pasačky přes kopce. To nemůžu svým drahým udělat.

Smířila jsem se s tím, že procházím generální opravou, už bylo na čase, nevím co se ještě vyvrbí, ale doufám, že do roku 2016 vkročím jako nová a nějaký čas mi to vydrží. Nejlíp by bylo, kdyby až do smrti.

smich 

smích léčí, keep smiling

Jede paní z Frýdlantu

Jede paní z Frýdlantu
dýja dýja dá

Co si přeje paní z Frýdlantu
dýja dýja dá

Přeje si dceru
dýja dýja dá

Která to má býti?
dýja dýja dá

Má to býti Růžena
dýja dýja dá

A my vám ji nedáme
dýja dýja dá

A my si ji vezmeme
dýja dýja dá

 

obr_2142

Vařím, nevařím

Recepty Ládi Hrušky jsem nikdy nesledovala, možná jednou, nebo dvakrát. Navařila jsem se za celý život dost a dost a dokonce jsem měla i období, kdy mě to bavilo, ale častěji jsem vařila jen s láskou. Víkendové pečení, obzvláště když bylo venku deštivo a nevlídno, provonělo byt a v tu ránu bylo útulno. Vlastnila jsem hafo kuchařek, z nichž královnou byla Sandtnerka. Sbírala jsem a taky podle toho i vařila a pekla spousty receptů, byla jsem dychtivá novinek. Přesto jsem vlastnila i hodně receptů od mých předků (vlastně předkyň), osvědčené, některé přímo vynikající, ale ty dobové jsem ani nevyzkoušela, byl to dort z jednoho vejce, výrobu bonbónů, anglické keksy, které měly s Anglií společný jen ten ten název. Naopak jsem vyzkoušela válečné, hrachové karbanátky, které jsem ale poté musela zařadit do skupiny – bylo to dobrý, ale už to nevař, kterou vytvořil můj muž. Vyzkoušela jsem i smažené býčí koule, ale ty se pro změnu zapsaly do skupiny – ble už nikdy více. Někteří tvrdí, že je to výborné jídlo a tak chyba byla jistě u mě.

Některá jídla se moc nepovedla, ale vždycky to nějak dopadlo, aby se to nějak snědlo. Jen jednou v životě jsem hotový tovar vyhodila komplet do popelnice a to bábovku z kyselého mléka. Silně připomínala bábovky gumovou atrapu a taky přesně jako guma chutnala.

Všichni jistě znáte recepty, které se předávají z generace na generaci,  i takové jsme měli a máme, jeden takový skvost se ale nedochoval, to když jedna jistá hospodyňka, které jsme ho zapůjčily myslela, že je tak ukecaný (flekatý a promaštěný), že ho vyhodila. Netušila, že právě takové jsou nejlepší, s tou letitou patinou. Milovala jsem ve zděděných kuchařkách připsané zkušenosti, jako třeba – velmi dobré, nebo moc mastné, či vařit jen 2 minuty, 5 je moc, apod.

Jsem teď sama sobě hospodyní a  abych nezhynula hlady, tak si taky něco musím uvařit, když nechci jíst jen párky s chlebem, nebo chleba se salámem a sýrem. Zapojuji svoji fantazii do té míry, že byste nevěřili, co jsem schopná zkombinovat, ale to psát nebudu, raději to, co je osvědčené, chutné. Od Ládíka jsem převzala tento spešl recept: Vezmu konzervovaný hrášek ve slaném nálevu, scedím, vysypu do misky, která snese točení v mikrovlnce, přidám trochu oleje (másla, sádla), koření (pepř, sůl, drcený česnek), přidám nakrájený junior či párek a hlavně usmaženou cibulku dovezenou z Bavorska. To vše smíchám a šoupnu do mikrovlnky. Je to mňamka. Ládík není tak líný jako já, takže to čmudí v kastrolku na plotně a před tím v tom kastrolku smaží nakrájený špek.

Dnes jsem měla k obědu vařené brambory ve šlupce, poté horké, oloupané jsem smíchala s tím samým jako viz výše s hrachem, mimo toho juniora. Vzala jsem protlačovačku na brkaši a vše jsem upěchovala bez mléka. Výborný. Co obzvláště miluju je hlíva ústřičná pokrájená na pórku, což se dá hodit na špagety do rýže i s bramborem, ale to je už opravdové vaření. Taky mám v jídelníčku zařazený polévkový den, někdy naftovou polévku, ale když jsem v dobrém rozmaru, vezmu mraženou zeleninu, hodím ji na máslo, přidám trochu mouky, pěkně opeču, zaliju vodou, povařím a doplním kupovanými kuličkami do polévky nebo zakloktám vajíčko s moukou a lžičkou po kouscích naházím do vařící se polévky. Nudle s mákem na sladko jsou rychlé a miluju je.

Vyzkoušela jsem i firmu, která vozí jídlo domů, poprvé jsem se oblizovala, ale zdála se mi malá porce. To samé jídlo jsem tedy objednala od jiné firmy, bylo toho hodně, ale moc dobré to nebylo, člověk nemá být “nenažraný”.

No, řekněte, vydržel by některý mužský takové zacházení? Určitě by prchl k té, která umí vařit a taky je vaří – knedlíky a maso dělá samozřejmě denně… A to já, tak já, už tedy ne.

kreative

Hezké, že? Ale to musí být děsná piplačka, ovšem pro děti, které zlobí s jídlem… obrázek ze stránky – zde klik

odtl

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

doplněno: od TlusŤjocha

Silvestr 2014

Možná jsem za celý život neshlédla tolik pohádek, jako o letošních vánocích. Defilé princů, princezen, trhanů, zlosynů, dobrotivých víl, stařečků, kmotřiček, králů, královen, sudiček, rádců, kuchtíků, kuchtiček..

Některé pohádky v sobě obsahovaly kokteil pohádek z dřívějších dob, některé se zoufale snažily o originalitu za každou cenu. Na pohádku „Kdyby byly ryby“ jsem třeštila zrak a poctivě se snažila objevit tu neotřelou originalitu, sakriš, ještě přeci nejsem zapšklá baba, abych se nedokázala na takovou avantgardu podívat mladýma očima. Nešlo, nešlo mi to.

Přemýšlela jsem pro jaké publikum to bylo natočeno a zda se to dá zařadit do kategorie pohádek. Ocenila jsem mého oblíbeného herce Marka Taclíka, že dokázal přežít natáční s umělým chrupem a rybím ocasem, což vyžadovalo mimořádnou tělesnou námahu, za což snad měl i mimořádný příplatek.

A tak jsem si smlsla  na klasice dávno natočené i na několika nových, které se zařadily mezi stálice.

Bylo to fajn, ponořit se do pohádkového světa provázeného buráky, cukrovím, kafíčkem a večer vínečkem.

Pomalu se blíží půlnoc, poslední den v roce 2014.

Co mě v roce 2015 čeká, co mě nemine, po čem si budu šlapat, o čem nevím…, to se všechno dozvím 31. 12. 2015

P1160260