Lavičkové rozjímání

Nemám balkon, ale mám park. Když se vracím z nákupu, či procházky a je hezky, posedím na lavičce, nebo jen tak do parku posedět vyběhnu, místo na balkon.

Dnešní důchodci sice v parku stále sedávají, ale krmit ptáčky jsem nikoho neviděla. Nejsou ptáčci? Nejsou zbytky chleba, či rohlíků? Nevím, ale co vím, že ptáčci jsou určitě přecpaní semínky z  prodávaných koulí,  z krmítek a okenních parapetů. A tak se důchodci přizpůsobili jednadvacátému století. Cvičí na nářadí, které park poskytuje, druží se na lavičkách v debatních kroužcích, francky opřené o opěradla, civí do tabletů jako jejich děti a vnuci, plkají do mobilů, nebo jen tak zírají a nastavují tvář slunci.

V mém parku je hodně laviček, takže se uspokojí i duše individualistů, kteří vyhledávají samotu bez debat, jako já, jsem totiž plachá osoba. Dnes proti mně, na druhé straně parku, sedí další individualista a  luští křížovku, tradiční to zábava důchodců, kteří chtějí bystřit mozek. Mě to dávno přestalo bavit, protože jsou tam buď slova notoricky se opakující, nebo tak stupidní, aby  jeden pohledal. Pána to ale baví.

Má na hlavě kšiltovku, kosťatou košili a kalhoty něco mezi pláťákama a džínama. Chodí do parku pravidelně a pravidelně luští, je to vlk samotář. Jeho postava vyzařuje vyrovnanost s osudem, který mu vzal milovanou ženu a jinou už nechce. Vstal, schoval křížovky do taštičky, hodil si ji přes rameno, do druhé vzal ruksáček a odebíral se k domovu. Šel přes neposekaný trávník s odkvetlými pampeliškami. Koukám co to sbírá ze země, chvíli mi trvá, než se můj mizerný zrak soustředí a rozezná, že trhá ty pampelišky a fouká do jejich ochmýřených hlaviček, dívá se jak pampeliškové padáčky letí, a znovu a znovu. Stal se z něj kluk, opuštěný kluk, možná, kdyby se nestyděl, začal by brečet nahlas, jak to malé děti umí, když se jim ztratí maminka z dohledu.

Ne, tak to už přeháním. Ale co, no, ráda si vymýšlím…

p1040633

Nejsem jako oni?

JAKO KDO?

Strašně jsem nesnášela užvaněné penzisty, kteří v čekárně u doktora, ve frontě na cokoliv, v parku na lavičce, či při nahlížení do kočárku s miminkem, mleli pantem. Prchala jsem před nimi, v čekárně, kde nebylo kam prchat jsem mrmlala hmmm a otáčela hlavu jinam, byla jsem vděčná, když se někdo chopil konverzace místo mě a já se mohla pohroužit ve vlastní myšlenky.

A ejhle. V krámku, který mám kousek od domu kde bydlím, se konverzaci vůbec nebráním, v domě na chodbě ráda odpovídám na otázku jak se mi líbí nové bydlení, s přihozením informace o počasí,  Tuhle, když bylo tak krásné počasí jsem se v parku dala do řeči s  paní s psíky a dvěma důchodci na lavičce, dozvěděla jsem se, že ten roztomilý bílý je jezevčík (pán z lavičky dodal, že křížený s krávou), dokonce jsem jim svěřila, že já hledám pejska spíše líného a mazla. Bylo jim to evidentně jedno, ale usmívali se na mě.  Dovolila jsem si taky otázku na jednoho pána s krásným psem, zda to není Leonbereger, čímž jsem ho naštvala, protože mi docela vztekle a aniž by se zastavil, odsekl, že je to Kavkazan (no byl tmavý, ale čistokrevný asi ne, s Leonem měl jistě něco společného, ale zaštěkání to určitě nebylo).

Pak jsem pokračovala v chůzi a proti mně se podél kraje chodníku šourala plačící osoba, slzy jak hráchy jí kapaly na zem, chovala si ruku na žaludku, i když jsem viděla, že chce být neviditelná, nevydržela jsem a zeptala se jí, jestli jí něco je a jestli jí můžu nějak pomoc. Pokračovala v pláči a chůzi, jen zavrtěla hlavou a řekla – děkuji, ne. Vzpomněla jsem si jak jsem taky kdysi dávno pochodovala plačící přes půl Prahy a doufala jsem, že budu neviditelná, aby mě někdo nechtěl těšit. Slzy mi tekly tak hustě, jako by spustil stavidla a já je nechávala kanout na zem. Takto jsem šla z Hybernské až na Letnou a brečet jsem nepřestala ani doma, dokonce několik dnů.  Nikdo mě nemohl utěšit, to až čas. Tenkrát mě nikdo nezastavil a já jsem byla ráda. No nevím, jak s tou osobou, co jsem potkala, nějak jsem o ničem nerozmýšlela a reagovala jsem spontánně.

Jen v té čekárně u lékaře, ani v dopravních prostředcích nemluvím a stále jsem ráda. když nikdo nemluví na mě. Ale jinak jsem jako oni, nějak to samo s věkem přichází a tak my důchodci musíme žvanit za každou cenu.       

Fotografie0260     

Tady paní cvičí, berlu opřenou o cvičební nářadí. Tyto parky pro důchodce, kde cvičí staří, mladí, tlustí, tencí, bezdomovci, jsou bezvadným nápadem. Já se na ně zatím jen dívám.         

Rok 2015, rok generálních oprav

S generální opravou jsem začala v lednu tohoto roku a to opravou skeletu, Stačilo dodat pár šroubů a matic a bylo, ale… jen tak ta oprava neskončila, ještě je na řadě rehabilitace a lázně, takže generálka skeletu stále probíhá.  Dnes jsem byla na očním a ejhle, dioptrie mi vystoupaly ze třetího patra do patra pátého. Jak se u toho zadejchaly, tak se při tom zvýšil tlak. Oko se zahalilo do šeda, zakalilo se, tedy ne jako ocel,  nezocelilo se, ale zakalilo se šedě. Taky dobrý, hlavně, že to není v barvě zelené.  Vyšetření probíhalo v duchu jednadvacátého století, a tak jsem si marnivě pořídila perimetr za pouhých 600,-Kč. Ještě ke všemu jsem jim tam za ten perimetr zůstala dlužná, přeci jen k nim tak úplně jednadvacáté století nedorazilo a tak jsem nemohla uplatnit bankokartu.

Vypadám velmi důvěryhodně, to jsem už kdysi kdesi psala, že když jsme se po velké listopadové revoluci přeškolovali v rámci pracáku na účetní, že mi jedna frekventantka tajně při kouření důvěrně sdělila, že jsem tam jediná, které by svěřila své peníze. A asi proto, že stále dobře vypadám, tedy jak jsem řekla, důvěryhodně,  bylo mi dovoleno ten obolus donést za týden až přijdu na kontrolu. Dostala jsem kapky, ale no tak, né vynadáno, ale kapky oční s tím, že se mám těšit na operaci – na přimontování čočky. Čočku mám ráda na kyselo s párkem a cibulkou, ale při pomyšlení na tu oční mi šly oči v sloup. Takže tato generálka je ve fázi plánování.

Další, co mám v plánu je, navštívit ušní. Tady jen doufám pouze v nějaké ty kapky a pouhé vyšůrování uší. Doufám, že k francce a brýlím neobdržím ještě naslouchátko. Ovšem, bude-li to časem nutné, co mi bude zbývat? Nechci se podobat své moc hodné, nahluchlé tetě, která odmítala naslouchadlo a při srdečné rozpravě téměř po každém slově které putovalo směrem k ní hulákala – COŽE? CO JSI ŘÍKALA? Rozmluva připomínala halekačky, kdy na sebe volaly pasačky přes kopce. To nemůžu svým drahým udělat.

Smířila jsem se s tím, že procházím generální opravou, už bylo na čase, nevím co se ještě vyvrbí, ale doufám, že do roku 2016 vkročím jako nová a nějaký čas mi to vydrží. Nejlíp by bylo, kdyby až do smrti.

smich 

smích léčí, keep smiling

Jede paní z Frýdlantu

Jede paní z Frýdlantu
dýja dýja dá

Co si přeje paní z Frýdlantu
dýja dýja dá

Přeje si dceru
dýja dýja dá

Která to má býti?
dýja dýja dá

Má to býti Růžena
dýja dýja dá

A my vám ji nedáme
dýja dýja dá

A my si ji vezmeme
dýja dýja dá

 

obr_2142

Vařím, nevařím

Recepty Ládi Hrušky jsem nikdy nesledovala, možná jednou, nebo dvakrát. Navařila jsem se za celý život dost a dost a dokonce jsem měla i období, kdy mě to bavilo, ale častěji jsem vařila jen s láskou. Víkendové pečení, obzvláště když bylo venku deštivo a nevlídno, provonělo byt a v tu ránu bylo útulno. Vlastnila jsem hafo kuchařek, z nichž královnou byla Sandtnerka. Sbírala jsem a taky podle toho i vařila a pekla spousty receptů, byla jsem dychtivá novinek. Přesto jsem vlastnila i hodně receptů od mých předků (vlastně předkyň), osvědčené, některé přímo vynikající, ale ty dobové jsem ani nevyzkoušela, byl to dort z jednoho vejce, výrobu bonbónů, anglické keksy, které měly s Anglií společný jen ten ten název. Naopak jsem vyzkoušela válečné, hrachové karbanátky, které jsem ale poté musela zařadit do skupiny – bylo to dobrý, ale už to nevař, kterou vytvořil můj muž. Vyzkoušela jsem i smažené býčí koule, ale ty se pro změnu zapsaly do skupiny – ble už nikdy více. Někteří tvrdí, že je to výborné jídlo a tak chyba byla jistě u mě.

Některá jídla se moc nepovedla, ale vždycky to nějak dopadlo, aby se to nějak snědlo. Jen jednou v životě jsem hotový tovar vyhodila komplet do popelnice a to bábovku z kyselého mléka. Silně připomínala bábovky gumovou atrapu a taky přesně jako guma chutnala.

Všichni jistě znáte recepty, které se předávají z generace na generaci,  i takové jsme měli a máme, jeden takový skvost se ale nedochoval, to když jedna jistá hospodyňka, které jsme ho zapůjčily myslela, že je tak ukecaný (flekatý a promaštěný), že ho vyhodila. Netušila, že právě takové jsou nejlepší, s tou letitou patinou. Milovala jsem ve zděděných kuchařkách připsané zkušenosti, jako třeba – velmi dobré, nebo moc mastné, či vařit jen 2 minuty, 5 je moc, apod.

Jsem teď sama sobě hospodyní a  abych nezhynula hlady, tak si taky něco musím uvařit, když nechci jíst jen párky s chlebem, nebo chleba se salámem a sýrem. Zapojuji svoji fantazii do té míry, že byste nevěřili, co jsem schopná zkombinovat, ale to psát nebudu, raději to, co je osvědčené, chutné. Od Ládíka jsem převzala tento spešl recept: Vezmu konzervovaný hrášek ve slaném nálevu, scedím, vysypu do misky, která snese točení v mikrovlnce, přidám trochu oleje (másla, sádla), koření (pepř, sůl, drcený česnek), přidám nakrájený junior či párek a hlavně usmaženou cibulku dovezenou z Bavorska. To vše smíchám a šoupnu do mikrovlnky. Je to mňamka. Ládík není tak líný jako já, takže to čmudí v kastrolku na plotně a před tím v tom kastrolku smaží nakrájený špek.

Dnes jsem měla k obědu vařené brambory ve šlupce, poté horké, oloupané jsem smíchala s tím samým jako viz výše s hrachem, mimo toho juniora. Vzala jsem protlačovačku na brkaši a vše jsem upěchovala bez mléka. Výborný. Co obzvláště miluju je hlíva ústřičná pokrájená na pórku, což se dá hodit na špagety do rýže i s bramborem, ale to je už opravdové vaření. Taky mám v jídelníčku zařazený polévkový den, někdy naftovou polévku, ale když jsem v dobrém rozmaru, vezmu mraženou zeleninu, hodím ji na máslo, přidám trochu mouky, pěkně opeču, zaliju vodou, povařím a doplním kupovanými kuličkami do polévky nebo zakloktám vajíčko s moukou a lžičkou po kouscích naházím do vařící se polévky. Nudle s mákem na sladko jsou rychlé a miluju je.

Vyzkoušela jsem i firmu, která vozí jídlo domů, poprvé jsem se oblizovala, ale zdála se mi malá porce. To samé jídlo jsem tedy objednala od jiné firmy, bylo toho hodně, ale moc dobré to nebylo, člověk nemá být “nenažraný”.

No, řekněte, vydržel by některý mužský takové zacházení? Určitě by prchl k té, která umí vařit a taky je vaří – knedlíky a maso dělá samozřejmě denně… A to já, tak já, už tedy ne.

kreative

Hezké, že? Ale to musí být děsná piplačka, ovšem pro děti, které zlobí s jídlem… obrázek ze stránky – zde klik

odtl

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

doplněno: od TlusŤjocha