Jiná dimenze, či co?

Není to náhoda, že když jsem se dnes vydala na procházku na nábřeží, abych si vyfotila kvetoucí bránu, že se mi šlo jakoby nic, tedy nic mě nebolelo, nožky šly jak za mlada Veselý obličej. No prosím a to už se mi stalo podruhé. To znamená, že nábřeží je v jiné dimenzi, nebo to dělá působení řeky Vltavy. Kdo ví?

 

P11706155

 

P11706233

P11706277

P1170620

P11706300

P1170628

 

 

P11706355

P11706488

P11706644

P11706666

P11706622

P11706533

Smíšený obchod

Smíšený obchod měl smíšené zboží. Mé psaní sice není ani obchod ani zboží, ale smíšené je.

Tak začnu ránem. Koukala jsem na sebe do zrcadla a říkala si, zase nový list, zatím čistý, nepopsaný, v knize života. Udělám to co každý den, už je to úplná automatika, přesně stejné pohyby a úkony, ať vstávám v kteroukoliv hodinu. Někdy snídani obědvám, někdy snídani snídám, to souvisí s tou vstávací hodinou.

V mailu mi řekli, že si mám dojet pro objednanou kabelku. Těším se a říkám si, dneska se to hodí bezvadně. Vyrobím si itinerář, protože je to až na Žižkově, tedy spoje, mapu…

Plním si své představy o tom, že budu absolvovat výletní jízdy MHD, které jsem měla v plánu, když jsem si hledala místo pro své obydlí. Jedu vyhlídkovou jízdu po nábřeží až k Právnické fakultě a přesedám na autobus, který mě veze na místo výdeje na Žižkov. Kochám se pohledem, který mi nikdy nezevšední, Praha je prostě nádherná, nejhezčí pohled je z nábřeží, domy na smíchovské straně jsou jako malované kulisy, přemýšlím nad dobou kdy vznikaly, jaký to byl asi stavební boom, Hradčany, Karlův most, milionkrát nafocený, milionkrát obdivovaný, cizinci navštěvovaný a já to všechno mám zdarma a kdy chci. Tak takhle jsem si to představovala.

Na Žižkově musím ještě zmáknout bankomat, protože výdejna karty nebere (pitomá) a než si paní a pán přede mnou vyberou své obolusy, dívám se jak je fasáda Spořitelny špinavá, no to je hrůza, můj bankovní dům a nedbá o sebe, není hoden toho, abych mu svěřovala své peníze, jenže teď to nezměním. Jak tak jdu, všímám si, že i další domy (fasády s obklady), chodníky jsou špinavé stoletou špínou, tady by se uživila firma ve které je můj zeť a má ta tryskací zařízení. Že se to Žižkovákům líbí, opravdu by stačila voda a tu špínu otryskat…

Jedu nazpět, po milovaném nábřeží. Všimla jsem si, jak do tramvaje nastoupila dívenka tak 10 let, v ruce knížku, sedla si a jala se číst. Vzpomněla jsem si na ty nářky na blogách, kde někteří autoři hořekují jak ty děti nečtou a uvědomila si, že je to blbost. Ne proto, že jsem viděla dívenku s knížkou, ale proto, že jsem si uvědomila, že ani za mého dětství a mládí všechny děti nečetly, že těch čtenářů bylo asi víc než teď, ale rozhodně lamentace není na místě.

V tramvaji mě našla dcera na mobilu a já s mobilem u ucha jsem se rozhlížela, jestli jeden pán z Facebooku s monogramem V.H. mě nefotí, anžto je to jeho záliba Fotí telefonující lidi v MHD  a pak je pranýřuje na FB, aniž by o tom ti jistí věděli.  Neobjevila jsem ho, buď se dobře maskoval, nebo jsem měla štěstí, že zrovna necestoval, ačkoliv je to asi jeho rajón.

Vezu si domů novou kabelku, která byla drahá a je předurčena k tomu, že mi vydrží až do smrti. Některé věci to tak mají, jsou nadčasové, odolné a věrné. Tahle má na to skvělé předpoklady.

A jsem doma, dávám si kafíčko, den se pomaličku chýlí, nastává zase doba, kdy bude ten dnešní list dopsán. Podobně jako každý den, šupito do mé úžasné postele, kde se mlátím různě dlouho, než se mi podaří usnout.

Zítra mě čeká plánovaná akce na Tyláku, a možná i návštěva synka s vnučkou, ale to vše až odpoledne, dopoledne musí proběhnout ta automatika…

Karluv_most_po_povodni_1890

Můj pelíškový den

Přicházela jsem pomalu k vědomí, na několik pokusů jsem otevřela oči a viděla oknem SNÍH. Sníh, je tady sníh, taková zvláštnost v zimě. Nojo, proto jsem nemohla usnout, jak mě bolely nohy, ani ibalginu se moc nevedlo ty nohy zklidnit, ale nakonec jsem přeci jen upadla do říše snů. Tentokrát se v mém snu nedělo nic, což bylo skvělé, jindy mám ty sny tak bizarní, že by to člověk nevymyslel.

Vyhrabala jsem se z kopretin, a odvolala jsem účast v místě, kde jsem se měla odpoledne nacházet, protože jen sebevrah by šel do toho nadělení s franckou. Noční košilku jsem opustila k polednímu a do vpoledne mi trvalo, než jsem se nasnídala a hygienicky dovedla do stavu civilizovaného člověka. Jsem připravena přijímat návštěvy. Kdo dnes dojde, kdo je hlášen je příslušný pracovník GLS, který mi přiveze balíček od OTTO. Ještěže jsou dnes ty vymoženosti, protože jinak mi balíček nikdo nepošle jak je rok dlouhý. Začala jsem uvažovat, že si začnu sama kupovat kytky, ale blíží se mé narozeniny a tak ještě počkám, možná do září, ale to mám zase svátek…

Tak co dnes s tím pelíškovým dnem. Nebude kompletní a tudíž ideální. Den v pelíšku (u mě na gauči zahřívaná ovečkou, která se převtělila do deky) postrádá čokoládové bonbony, lahvinku dobrého suchého bílého,  novou knížku, a samozřejmě nějakou dobrou ňamku. Ještěže mám dostatek kafe, dokonce několik druhů, v ledničce jednu konzervu tuňáku,  jednu mozzarelu, jeden kečup, pár vajíček a 2 jogurty, pak už se tam jen krčí džemy zavařené od dcerky. Měla bych učinit nákup, nejlépe v koloniálu, ale na dovoz potravin dnes, to nevypadá. Ještě mám k dispozici 3 kousky pečiva, stejný počet brambor, těstoviny, rýži a instantní pohankovou kaši.

Jenže, kdo by se s tím vařil. Usilovně se mi tlačí do hlavy myšlenka na to, že bych si mohla objednat pizzu, ale probůh, co by tomu řekla moje dieta?

A tak si dnes budu lebedit v pelíšku s wifinou, televizí a sny o jaru, o tom jarním výbuchu přírody, kdy se svět zahalí do brčálově zelené, nalije se pupeny, ty pupeny se rychlostí blesku promění v květy a já se nebudu muset obírat myšlenkou, že bych si je měla kupovat. Ptáčkové mi budou zpívat nebeské písně a ožralkové z blízké hospůdky mi budou roztomile narušovat noční klid. Už aby to bylo.

poldolzima

Dost pozdě, ale přece

Objevila jsem svět grilu. Na stará kolena. Ale od začátku. Zabydlovala jsem se v novém bytě a tak jsem byla nucena, no nucena, moc mě to těšilo, nakupovat, dnes řečeno šopovat. V těch nákupech byly samozřejmě i elektrické spotřebiče, hlavně pračka, která mně udělala velkou radost, protože je opravdu chytrá, možná chytřejší než já. Můj bankovní dům má takový systém, že při koupi v určitém obchodě, tedy určité značky, se načítají tak zvané ibody. Já tento obchod docela miluju, protože umí své služby dovést k dokonalosti. Přiveze, vynese, osadí, vyzkouší, odveze obaly. Tak jsem si u tohoto obchodu našušlala ibody, jak se moje bankokarta otáčela, ani jsem o tom neměla potuchy, v jaké výši. Koncem roku mi tu sumu můj bankovní dům sdělil a já byla ráda, protože na peníze to byly celé dva tisíce korun českých. Ale nastal problém, co za to? Vydávala jsem se na virtuální průzkumy do toho přívětivého obchodu (fakt na něj nedám dopustit), nechtěla jsem ty ibody jen tak vyhodit za nějaký werk, který mi bude na nic. Chvíli jsem uvažovala o sluchátkách, pak o sušičce prádla, čajovaru, ale nakonec jsem zvolila gril.

A dobře jsem udělala. Dobrá a dietní jídla moc potřebuju, protože musím shodit nějaké kilo, abych přestala zatěžovat svůj přetížený skelet, tolik sužovaný a operovaný. Dnes jsem si ugrilovala vykostěná kuřecí stehýnka tzv. světničková, k tomu lilek, vše naloženo v olivovém oleji s pepřem solí, feferonem a hlavně s česnekem. Řeknu vám, mana nebeská. Krásný pohled je na to, jak mrsknu naložené maso na gril a ono nejenže  zasyčí, ale ještě se smrští jak guma u trenek.

No, a tak vidíte, co stačí  jednomu postaršímu děvčeti ke štěstí. A další štěstí mě čeká, no, snad na jaře vyrazím do ulic o něco lehčí, nutně bych to potřebovala, do kolečkového křesla se mi nechce.

P1100067

Lavičkové rozjímání

Nemám balkon, ale mám park. Když se vracím z nákupu, či procházky a je hezky, posedím na lavičce, nebo jen tak do parku posedět vyběhnu, místo na balkon.

Dnešní důchodci sice v parku stále sedávají, ale krmit ptáčky jsem nikoho neviděla. Nejsou ptáčci? Nejsou zbytky chleba, či rohlíků? Nevím, ale co vím, že ptáčci jsou určitě přecpaní semínky z  prodávaných koulí,  z krmítek a okenních parapetů. A tak se důchodci přizpůsobili jednadvacátému století. Cvičí na nářadí, které park poskytuje, druží se na lavičkách v debatních kroužcích, francky opřené o opěradla, civí do tabletů jako jejich děti a vnuci, plkají do mobilů, nebo jen tak zírají a nastavují tvář slunci.

V mém parku je hodně laviček, takže se uspokojí i duše individualistů, kteří vyhledávají samotu bez debat, jako já, jsem totiž plachá osoba. Dnes proti mně, na druhé straně parku, sedí další individualista a  luští křížovku, tradiční to zábava důchodců, kteří chtějí bystřit mozek. Mě to dávno přestalo bavit, protože jsou tam buď slova notoricky se opakující, nebo tak stupidní, aby  jeden pohledal. Pána to ale baví.

Má na hlavě kšiltovku, kosťatou košili a kalhoty něco mezi pláťákama a džínama. Chodí do parku pravidelně a pravidelně luští, je to vlk samotář. Jeho postava vyzařuje vyrovnanost s osudem, který mu vzal milovanou ženu a jinou už nechce. Vstal, schoval křížovky do taštičky, hodil si ji přes rameno, do druhé vzal ruksáček a odebíral se k domovu. Šel přes neposekaný trávník s odkvetlými pampeliškami. Koukám co to sbírá ze země, chvíli mi trvá, než se můj mizerný zrak soustředí a rozezná, že trhá ty pampelišky a fouká do jejich ochmýřených hlaviček, dívá se jak pampeliškové padáčky letí, a znovu a znovu. Stal se z něj kluk, opuštěný kluk, možná, kdyby se nestyděl, začal by brečet nahlas, jak to malé děti umí, když se jim ztratí maminka z dohledu.

Ne, tak to už přeháním. Ale co, no, ráda si vymýšlím…

p1040633