Vlakem a pěšky na Soumarák

Jdeme na nádraží. Od bytu mého čilého osmdesátiletého průvodce je to poměrně daleko, na druhé straně městečka. Jdeme v pohodě, až jsme zjistili, že nám jdou špatně hodinky, a k vlaku tím pádem dojdeme pozdě. No co, posadíme se na lavičku a pak zase půjdeme zpět.

Měli jsme štěstí, vlak ještě stál ve stanici, společně s vlakem, se kterým se kříží, neboť trať je jednokolejná. Pan výpravčí u vlaku, který jede směrem kterým chceme, a v poslední minutě, když málem zdvihl plácačku, nás zbliknul a s tou plácačkou počkal. Ze druhého vlaku, opačného směru, volá průvodčí: “Jakým směrem jedete?” My děkujeme, že jejím směrem ne. Jsou zde starostliví a hodní. Vysoukáme se do správného vlaku, pan výpravčí zvedne plácačku a jedeme.  Kupujeme jízdenky a můj společník loví drobné. Nabízím své drobné, ale paní průvodčí hlásí, že mladý pán drobné má. Všichni se smějeme a já vychutnávám jízdu. Vůbec si nevzpomenu, kdy jsem vlakem jela naposledy, je to skvělý… Jsem nervózní jak teta z Makotřas, protože máme zastávku na znamení a svítí na nás nápis, že máme kliknout na jeden svítící čudlík. Nejraději bych vyběhla stisknout! Klid, nabádá mě vůdce výpravy, času dost. Naštěstí tiskne jeden mladík, takže už jen nervy při vystupování…

A jsme tu. Vůdce výpravy mávne rukou kterým směrem půjdeme a řeknu vám, ještě jsem dobrodružnější cestou zde na Šumavě nešla… Po kolejích, pak po pohyblivém a místy hodně nacucaném terénu. Před očima se mi promítá film Král Šumavy, jak rašelina vcucává Jiřinu Švorcovou a taky film Byl jednou jeden král, jak pan Werich naříká, že z  něj bude hnědý uhlí. To všechno mi zde hrozí, protože zásadně neposlouchám svého vůdce výpravy, který jde podle mě špatným směrem. Když jsem opravdu začala mít boty plné vody, uznala jsem, že asi špatným směrem nejde a s děsem v očích jsem hledala pevnou zem. Uf, jak jsem byla ráda, když jsem ho uviděla… Velkou odměnou té krásné, ale strastiplné cesty byla naleziště lišek, které já miluju.

Mašinka nás spolehlivě dovezla do městečka a domů jsme dolezli s poposedacíma přestávkama polomrtví…

P1170860

Nádražní budova na Soumaráku, krásné hrázděné přístřeší, ten čurbes na zemi jsem nefotila…

P1170861

Šumava, no…

P1170862

Dtto, neoříznuté…

P1170871

Ano ten terén není pevný…

P1170867

Něco kytinek…

P1170872

Však to příroda spolkne…

P1170875

Naše jednokolejka

P1170882

Pohled z mostku

P1170885

Na kolejích čeká vrah, co to plácám, na kolejích čeká vůdce výpravy Veselý obličej

P1170906

A tady to bylo dále kritický…, opravdu jsem měla strach…

P1170899 (2)

Na Šumavě je všechno, drsné i něžné…

P1170904

Sedím na pařezu a koukám…

P1170898

Lištičky…

P1170893

Fešák…

P1170908

Dobrota to byla, jenom pro mě…

Praha je přívětivá pro každého, ale ne všude

Tak zrovna si myslím, že na nábřeží všude, ale konkrétně v Podolí je nejpřívětivější. Na doskok mám přírodní posilovnu, tenisové hřiště, Sokolovnu, restauraci, ALE hlavně, celé dlouhé nábřeží z jednoho konce Prahy na druhý. Stačí přejít přes koleje a jsem na cestě. Na sportovní cestě. Kola, jogging, treking, inline solo, či s vozidlem, tedy matky s kočárky a dokonce v helmách (říkala jsem si, jestlipak mají helmy i miminka…), koloběžkáři, na Vltavě vodáci, a já.

Dnes ráno na trase podél pravého břehu Vltavy, po proudu… Je nádherné ráno, jako vymalované, vzduch je příjemný, čistý, krásně se dýchá, auta jsou už z jednadvacátého století tudíž nečudí, kolem mě svět kolotá a s klidnou duší cítím, jak si na má ramena jen tak mírnix týrnix sedá šťastná pohoda, klid a mír. Svírám své trekingové hole, pochoduji hezky levá noha, pravá hůl a s pravou nohou levá hůl, jsem součástí sportovního dění, nikam se nikdo nezapsal, nikdo nemusíme platit žádné příspěvky, nevyžadujeme žádné stadiony, hřiště, stačí jen vyjít, či vyjet…

Tak ještě něco málo fotografií Veselý obličej

1

Tady to krásně voní

2

a vida, vodopády na Vltavě

3

Co je to za kytky? Vypadají jako housenky

4

a co nám to vykvetlo nad bránou?    

P_20160608_091433_1_p

a další vůně

7

odpočinek na Náplavce, lavička jen pro mě, těsně u vody, a ty boty, ty jsou snad nejlepší boty mého života…

11

Tedy Vltavo, ty špindíro, ty že jsi stříbropěnná?

9

Kačerovi to nevadí…

8

Nemám pro něj nic k jídlu, tak se ani nezastaví a pluje dál…

12

Vodácký trénink a člun policejní hlídky… já vím trochu mrňavé, ale když já měla jen mobil a ještě jsem nepřišla na to kde to má zoom …

10

Jen tak pohled z lavičky vlevo Veselý obličej

6

Jedno malebné pachole Veselý obličej

5

Ano, dětem loutky, světu mír Veselý obličej, a hajdy domů Veselý obličej

P_20160608_160557_1_p

Nojo Pražáci, musí si naškubat květenu domů za každou cenu, ale já jen malinko Veselý obličej

Jiná dimenze, či co?

Není to náhoda, že když jsem se dnes vydala na procházku na nábřeží, abych si vyfotila kvetoucí bránu, že se mi šlo jakoby nic, tedy nic mě nebolelo, nožky šly jak za mlada Veselý obličej. No prosím a to už se mi stalo podruhé. To znamená, že nábřeží je v jiné dimenzi, nebo to dělá působení řeky Vltavy. Kdo ví?

 

P11706155

 

P11706233

P11706277

P1170620

P11706300

P1170628

 

 

P11706355

P11706488

P11706644

P11706666

P11706622

P11706533

Smíšený obchod

Smíšený obchod měl smíšené zboží. Mé psaní sice není ani obchod ani zboží, ale smíšené je.

Tak začnu ránem. Koukala jsem na sebe do zrcadla a říkala si, zase nový list, zatím čistý, nepopsaný, v knize života. Udělám to co každý den, už je to úplná automatika, přesně stejné pohyby a úkony, ať vstávám v kteroukoliv hodinu. Někdy snídani obědvám, někdy snídani snídám, to souvisí s tou vstávací hodinou.

V mailu mi řekli, že si mám dojet pro objednanou kabelku. Těším se a říkám si, dneska se to hodí bezvadně. Vyrobím si itinerář, protože je to až na Žižkově, tedy spoje, mapu…

Plním si své představy o tom, že budu absolvovat výletní jízdy MHD, které jsem měla v plánu, když jsem si hledala místo pro své obydlí. Jedu vyhlídkovou jízdu po nábřeží až k Právnické fakultě a přesedám na autobus, který mě veze na místo výdeje na Žižkov. Kochám se pohledem, který mi nikdy nezevšední, Praha je prostě nádherná, nejhezčí pohled je z nábřeží, domy na smíchovské straně jsou jako malované kulisy, přemýšlím nad dobou kdy vznikaly, jaký to byl asi stavební boom, Hradčany, Karlův most, milionkrát nafocený, milionkrát obdivovaný, cizinci navštěvovaný a já to všechno mám zdarma a kdy chci. Tak takhle jsem si to představovala.

Na Žižkově musím ještě zmáknout bankomat, protože výdejna karty nebere (pitomá) a než si paní a pán přede mnou vyberou své obolusy, dívám se jak je fasáda Spořitelny špinavá, no to je hrůza, můj bankovní dům a nedbá o sebe, není hoden toho, abych mu svěřovala své peníze, jenže teď to nezměním. Jak tak jdu, všímám si, že i další domy (fasády s obklady), chodníky jsou špinavé stoletou špínou, tady by se uživila firma ve které je můj zeť a má ta tryskací zařízení. Že se to Žižkovákům líbí, opravdu by stačila voda a tu špínu otryskat…

Jedu nazpět, po milovaném nábřeží. Všimla jsem si, jak do tramvaje nastoupila dívenka tak 10 let, v ruce knížku, sedla si a jala se číst. Vzpomněla jsem si na ty nářky na blogách, kde někteří autoři hořekují jak ty děti nečtou a uvědomila si, že je to blbost. Ne proto, že jsem viděla dívenku s knížkou, ale proto, že jsem si uvědomila, že ani za mého dětství a mládí všechny děti nečetly, že těch čtenářů bylo asi víc než teď, ale rozhodně lamentace není na místě.

V tramvaji mě našla dcera na mobilu a já s mobilem u ucha jsem se rozhlížela, jestli jeden pán z Facebooku s monogramem V.H. mě nefotí, anžto je to jeho záliba Fotí telefonující lidi v MHD  a pak je pranýřuje na FB, aniž by o tom ti jistí věděli.  Neobjevila jsem ho, buď se dobře maskoval, nebo jsem měla štěstí, že zrovna necestoval, ačkoliv je to asi jeho rajón.

Vezu si domů novou kabelku, která byla drahá a je předurčena k tomu, že mi vydrží až do smrti. Některé věci to tak mají, jsou nadčasové, odolné a věrné. Tahle má na to skvělé předpoklady.

A jsem doma, dávám si kafíčko, den se pomaličku chýlí, nastává zase doba, kdy bude ten dnešní list dopsán. Podobně jako každý den, šupito do mé úžasné postele, kde se mlátím různě dlouho, než se mi podaří usnout.

Zítra mě čeká plánovaná akce na Tyláku, a možná i návštěva synka s vnučkou, ale to vše až odpoledne, dopoledne musí proběhnout ta automatika…

Karluv_most_po_povodni_1890