Jak jsme bydleli
Vezmu to tak od dvacátých let minulého století, ač jsem v té době ještě na světě nepobývala. Nebude to žádné historické a odborné pojednání, jde mi spíše o to srovnat co lidé tehdy upřednostňovali.
Jistěže záleželo na tom v jaké společenské skupině se nacházeli a od toho se odvíjely jejich možnosti.
Tak chudáci měli základní nejjednodušší vybavení, ale třeba koupelnu neměli ve svém domku ani malinko movitější, nebo i v bytě v činžáku třeba na pavlačí na Žižkově.
Měli buď jen plechové umyvadlo na kovovém stojánku, pod nímž stala konvice s vodou, nebo k tomu měli někde v komoře plechovou vanu či necky a v sobotu do ní v kuchyni nanosil ohřátou vodu z kamen a jeden po druhém se v ní vykoupali.
Bohatí pak koupelnu samozřejmě měli, ale s tím koupáním ve vestavěné vaně to nepřeháněli.
Tenkrát byl být bohatější rodiny koncipován jako velká kuchyně, špajz, komora, jídelna, obývací pokoj, pokoj pro služku, ložnici, někde dvě, pracovna a dětský pokoj.
V jídelně byl mohutný příborník, jídelní stůl, židle, nějaká ta komoda a servírovací stolek.
V obývacím pokoji byly prosklené skříně s parádním sklem a porcelánem, ozdobnými soškami a vázami. Konferenční, někdy karetní či šachový stolek a další stůl s židlemi. Pokoji vévodilo klavírní křídlo, ci alespoň piáno a hostili se zde hosté. Samozřejmostí byly všude koberce, dečky a závěsy a také obrazy.
Jestliže někdo vlastnil nějaké knihy, pak tyto byly v parádní prosklené skříni v pracovně.
Chudší žili převážně v kuchyni a když měli i obývací pokoj, pak v něm pobývali jen o svátcích či při zvláštních příležitostech.
Gró zařízení spočívalo v různých skříních, skříňkách, komodách, stolech, stolcích, židlích, křeslech a také v kanapíčkách s polštářkem s vyšívaným nápisem jen čtvrthodinku.
To se v drobných proměnách přetáhlo až do čtyřicátých let.
Revoluce začala v polovině let padesátých, kdy se usoudilo, že žena chodí do práce, jídlo se vaří v závodních jídelnách a tak se kuchyně v novostavbách smrskla do velikosti komory a byla oddělena od veškerého rodinného dění. Dřívější srdce domu, kuchyně byla nahrazena obyvákem.
Přístavba k starším rodinným domkům v podobě koupelen zažívala boom, každý ji chtěl a nutně potřeboval. Samozřejmě, že koupelna byla součástí nové výstavby.
K nově koncipované výstavbě bylo nutné změnit i nábytek. Místnosti byly o hodně menší. A tak se nábytek celkově odlehčil, zmenšil a to už začaly šedesátky a obývací stěny od podlahy až ke stropu. Ve stěně bylo uloženo všechno co se dříve nacházelo ve skříňkách a ještě přibyly úložné prostory na ledasco a také…
Ano tady to začíná, knížky, šedesátky jsou ve znamení knížek a tak se v obývákách objevují knihovny. Sklo, porcelán ani ozdobné sošky nezmizely, stále jsou dávány na odiv, hlavně cibulák a růžový porcelán, taky novoborské a broušené sklo. Přibyly obří číše a těžké lité sklo.
Z nové výstavby vymizely v bytech komory, špajzy, pokoje pro služku. Cimerky malinké, ale přibyly balkony, lodžie a místo špajzy potravinové skříně a samozřejmě ledničky.
Rodinné domky se hnaly do pater, velká móda král stavebnic, Šumperák. Ale i v domcích začaly v obývákách vládnout knihovny a obývací stěny. V nich pak prostor na televizi, magnetofon a ještě později video.
Nevím jak to mají dnes lidi s knihovnama, zda vládnou v jejich obývacích pokojích, ale vzhledem k tomu, že se se stále byty zmenšují a největší poptávka je po 2 plus kk, nebo 1 plus kk, myslím, že nejen knihovny, ale i to sklo porcelán vystavené ve skříňkách, skříních či v obývacích stěnách už místnostem nevévodí. Sklo porcelán po babičkách už nikdo moc nechce, ani ve starožitnictvích nejdou moc na odbyt…
Tak to byla jen drobná výprava do bydlení lidí, kdy jsem přemýšlela co tak kdy lidi měli ve svém bytě rádi, co bylo módní, kdyby to mělo být podrobnější, byla by to bichle, ne jen takový jeden list papíru…
A tak jsem zvítězila nad hmotou
Nevím jestli se dá mluvit o vítězství nad elektronikou jako nad hmotou, ale mám radost, konečně. Nikdy by se tak nestalo kdybych úporně trvala na vítězství pouze s chytrým mobilem v ruce. V tomto případě se ukázalo, že zas tak chytrý není a já se zbytečně trápila několik dní, no musím přiznat, že z leže se hledá náprava zapomětlivého mozku lépe než ze sedě, ale nakonec jsem tedy překonala lenost a tu přívětivou polohu změnila na méně přívětivou a zasedla k psacímu stolu s mobilem k notebooku. Tedy já razím jednu zásadu, že pro člověka je přirozená poloha vleže, nebo chůze, sezení a stání naší páteři nesvědčí. Můj poznatek 🙂
Tak jak to bylo s tím vítězstvím, no jakmile jsem použila k vzájemné spolupráci mobil s notebookem, přes ještě drobné překážky jsem získala zpět vstup na registrovaný mail pro svůj soukromý blog, tedy zapomenuté heslo a hned poté i zapomenuté heslo pro vstup sem, což názorně vidíte.
A tak jsem zase tady, po dlouhé čtyřleté přestávce. Můj akční rádius se od té doby značně zůžil a tak mám obavu zda se dostaví nějaká inspirace k občasnému plkání. Zjistila jsem, že to tady mám ráda, tedy, že administrativní prostředí je pro mě pořád vlídné, že zde netápu, tak uvidím. Zůstalo to zde tak jak jsem to před těmi čtyřmi lety opustila, žádné inovace od správce a to mně už začíná vyhovovat. Jak jsem dříve vítala různé novoty, tak ted čím dál víc vítám vše při starém.
Dnes je vedro, psa by nevyhnal natož mě, inu je léto, tak to má tak být.
Zvu vás na kus řeči, někdy příště…
Tyršova veřejná plovárna ve Vysokém Mýtě, kdysi…
Vlakem a pěšky na Soumarák
Jdeme na nádraží. Od bytu mého čilého osmdesátiletého průvodce je to poměrně daleko, na druhé straně městečka. Jdeme v pohodě, až jsme zjistili, že nám jdou špatně hodinky, a k vlaku tím pádem dojdeme pozdě. No co, posadíme se na lavičku a pak zase půjdeme zpět.
Měli jsme štěstí, vlak ještě stál ve stanici, společně s vlakem, se kterým se kříží, neboť trať je jednokolejná. Pan výpravčí u vlaku, který jede směrem kterým chceme, a v poslední minutě, když málem zdvihl plácačku, nás zbliknul a s tou plácačkou počkal. Ze druhého vlaku, opačného směru, volá průvodčí: “Jakým směrem jedete?” My děkujeme, že jejím směrem ne. Jsou zde starostliví a hodní. Vysoukáme se do správného vlaku, pan výpravčí zvedne plácačku a jedeme. Kupujeme jízdenky a můj společník loví drobné. Nabízím své drobné, ale paní průvodčí hlásí, že mladý pán drobné má. Všichni se smějeme a já vychutnávám jízdu. Vůbec si nevzpomenu, kdy jsem vlakem jela naposledy, je to skvělý… Jsem nervózní jak teta z Makotřas, protože máme zastávku na znamení a svítí na nás nápis, že máme kliknout na jeden svítící čudlík. Nejraději bych vyběhla stisknout! Klid, nabádá mě vůdce výpravy, času dost. Naštěstí tiskne jeden mladík, takže už jen nervy při vystupování…
A jsme tu. Vůdce výpravy mávne rukou kterým směrem půjdeme a řeknu vám, ještě jsem dobrodružnější cestou zde na Šumavě nešla… Po kolejích, pak po pohyblivém a místy hodně nacucaném terénu. Před očima se mi promítá film Král Šumavy, jak rašelina vcucává Jiřinu Švorcovou a taky film Byl jednou jeden král, jak pan Werich naříká, že z něj bude hnědý uhlí. To všechno mi zde hrozí, protože zásadně neposlouchám svého vůdce výpravy, který jde podle mě špatným směrem. Když jsem opravdu začala mít boty plné vody, uznala jsem, že asi špatným směrem nejde a s děsem v očích jsem hledala pevnou zem. Uf, jak jsem byla ráda, když jsem ho uviděla… Velkou odměnou té krásné, ale strastiplné cesty byla naleziště lišek, které já miluju.
Mašinka nás spolehlivě dovezla do městečka a domů jsme dolezli s poposedacíma přestávkama polomrtví…
Nádražní budova na Soumaráku, krásné hrázděné přístřeší, ten čurbes na zemi jsem nefotila…
Šumava, no…
Dtto, neoříznuté…
Ano ten terén není pevný…
Něco kytinek…
Však to příroda spolkne…
Naše jednokolejka
Pohled z mostku
Na kolejích čeká vrah, co to plácám, na kolejích čeká vůdce výpravy 
A tady to bylo dále kritický…, opravdu jsem měla strach…
Na Šumavě je všechno, drsné i něžné…
Sedím na pařezu a koukám…
Lištičky…
Fešák…
Dobrota to byla, jenom pro mě…
Praha je přívětivá pro každého, ale ne všude
Tak zrovna si myslím, že na nábřeží všude, ale konkrétně v Podolí je nejpřívětivější. Na doskok mám přírodní posilovnu, tenisové hřiště, Sokolovnu, restauraci, ALE hlavně, celé dlouhé nábřeží z jednoho konce Prahy na druhý. Stačí přejít přes koleje a jsem na cestě. Na sportovní cestě. Kola, jogging, treking, inline solo, či s vozidlem, tedy matky s kočárky a dokonce v helmách (říkala jsem si, jestlipak mají helmy i miminka…), koloběžkáři, na Vltavě vodáci, a já.
Dnes ráno na trase podél pravého břehu Vltavy, po proudu… Je nádherné ráno, jako vymalované, vzduch je příjemný, čistý, krásně se dýchá, auta jsou už z jednadvacátého století tudíž nečudí, kolem mě svět kolotá a s klidnou duší cítím, jak si na má ramena jen tak mírnix týrnix sedá šťastná pohoda, klid a mír. Svírám své trekingové hole, pochoduji hezky levá noha, pravá hůl a s pravou nohou levá hůl, jsem součástí sportovního dění, nikam se nikdo nezapsal, nikdo nemusíme platit žádné příspěvky, nevyžadujeme žádné stadiony, hřiště, stačí jen vyjít, či vyjet…
Tak ještě něco málo fotografií 
Tady to krásně voní
a vida, vodopády na Vltavě
Co je to za kytky? Vypadají jako housenky
a co nám to vykvetlo nad bránou?
a další vůně
odpočinek na Náplavce, lavička jen pro mě, těsně u vody, a ty boty, ty jsou snad nejlepší boty mého života…
Tedy Vltavo, ty špindíro, ty že jsi stříbropěnná?
Kačerovi to nevadí…
Nemám pro něj nic k jídlu, tak se ani nezastaví a pluje dál…
Vodácký trénink a člun policejní hlídky… já vím trochu mrňavé, ale když já měla jen mobil a ještě jsem nepřišla na to kde to má zoom …
Jen tak pohled z lavičky vlevo
Jedno malebné pachole
Ano, dětem loutky, světu mír , a hajdy domů
Nojo Pražáci, musí si naškubat květenu domů za každou cenu, ale já jen malinko
* Ze života české babičky * 