Vařím, nevařím

Recepty Ládi Hrušky jsem nikdy nesledovala, možná jednou, nebo dvakrát. Navařila jsem se za celý život dost a dost a dokonce jsem měla i období, kdy mě to bavilo, ale častěji jsem vařila jen s láskou. Víkendové pečení, obzvláště když bylo venku deštivo a nevlídno, provonělo byt a v tu ránu bylo útulno. Vlastnila jsem hafo kuchařek, z nichž královnou byla Sandtnerka. Sbírala jsem a taky podle toho i vařila a pekla spousty receptů, byla jsem dychtivá novinek. Přesto jsem vlastnila i hodně receptů od mých předků (vlastně předkyň), osvědčené, některé přímo vynikající, ale ty dobové jsem ani nevyzkoušela, byl to dort z jednoho vejce, výrobu bonbónů, anglické keksy, které měly s Anglií společný jen ten ten název. Naopak jsem vyzkoušela válečné, hrachové karbanátky, které jsem ale poté musela zařadit do skupiny – bylo to dobrý, ale už to nevař, kterou vytvořil můj muž. Vyzkoušela jsem i smažené býčí koule, ale ty se pro změnu zapsaly do skupiny – ble už nikdy více. Někteří tvrdí, že je to výborné jídlo a tak chyba byla jistě u mě.

Některá jídla se moc nepovedla, ale vždycky to nějak dopadlo, aby se to nějak snědlo. Jen jednou v životě jsem hotový tovar vyhodila komplet do popelnice a to bábovku z kyselého mléka. Silně připomínala bábovky gumovou atrapu a taky přesně jako guma chutnala.

Všichni jistě znáte recepty, které se předávají z generace na generaci,  i takové jsme měli a máme, jeden takový skvost se ale nedochoval, to když jedna jistá hospodyňka, které jsme ho zapůjčily myslela, že je tak ukecaný (flekatý a promaštěný), že ho vyhodila. Netušila, že právě takové jsou nejlepší, s tou letitou patinou. Milovala jsem ve zděděných kuchařkách připsané zkušenosti, jako třeba – velmi dobré, nebo moc mastné, či vařit jen 2 minuty, 5 je moc, apod.

Jsem teď sama sobě hospodyní a  abych nezhynula hlady, tak si taky něco musím uvařit, když nechci jíst jen párky s chlebem, nebo chleba se salámem a sýrem. Zapojuji svoji fantazii do té míry, že byste nevěřili, co jsem schopná zkombinovat, ale to psát nebudu, raději to, co je osvědčené, chutné. Od Ládíka jsem převzala tento spešl recept: Vezmu konzervovaný hrášek ve slaném nálevu, scedím, vysypu do misky, která snese točení v mikrovlnce, přidám trochu oleje (másla, sádla), koření (pepř, sůl, drcený česnek), přidám nakrájený junior či párek a hlavně usmaženou cibulku dovezenou z Bavorska. To vše smíchám a šoupnu do mikrovlnky. Je to mňamka. Ládík není tak líný jako já, takže to čmudí v kastrolku na plotně a před tím v tom kastrolku smaží nakrájený špek.

Dnes jsem měla k obědu vařené brambory ve šlupce, poté horké, oloupané jsem smíchala s tím samým jako viz výše s hrachem, mimo toho juniora. Vzala jsem protlačovačku na brkaši a vše jsem upěchovala bez mléka. Výborný. Co obzvláště miluju je hlíva ústřičná pokrájená na pórku, což se dá hodit na špagety do rýže i s bramborem, ale to je už opravdové vaření. Taky mám v jídelníčku zařazený polévkový den, někdy naftovou polévku, ale když jsem v dobrém rozmaru, vezmu mraženou zeleninu, hodím ji na máslo, přidám trochu mouky, pěkně opeču, zaliju vodou, povařím a doplním kupovanými kuličkami do polévky nebo zakloktám vajíčko s moukou a lžičkou po kouscích naházím do vařící se polévky. Nudle s mákem na sladko jsou rychlé a miluju je.

Vyzkoušela jsem i firmu, která vozí jídlo domů, poprvé jsem se oblizovala, ale zdála se mi malá porce. To samé jídlo jsem tedy objednala od jiné firmy, bylo toho hodně, ale moc dobré to nebylo, člověk nemá být “nenažraný”.

No, řekněte, vydržel by některý mužský takové zacházení? Určitě by prchl k té, která umí vařit a taky je vaří – knedlíky a maso dělá samozřejmě denně… A to já, tak já, už tedy ne.

kreative

Hezké, že? Ale to musí být děsná piplačka, ovšem pro děti, které zlobí s jídlem… obrázek ze stránky – zde klik

odtl

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

doplněno: od TlusŤjocha

Silvestr 2014

Možná jsem za celý život neshlédla tolik pohádek, jako o letošních vánocích. Defilé princů, princezen, trhanů, zlosynů, dobrotivých víl, stařečků, kmotřiček, králů, královen, sudiček, rádců, kuchtíků, kuchtiček..

Některé pohádky v sobě obsahovaly kokteil pohádek z dřívějších dob, některé se zoufale snažily o originalitu za každou cenu. Na pohádku „Kdyby byly ryby“ jsem třeštila zrak a poctivě se snažila objevit tu neotřelou originalitu, sakriš, ještě přeci nejsem zapšklá baba, abych se nedokázala na takovou avantgardu podívat mladýma očima. Nešlo, nešlo mi to.

Přemýšlela jsem pro jaké publikum to bylo natočeno a zda se to dá zařadit do kategorie pohádek. Ocenila jsem mého oblíbeného herce Marka Taclíka, že dokázal přežít natáční s umělým chrupem a rybím ocasem, což vyžadovalo mimořádnou tělesnou námahu, za což snad měl i mimořádný příplatek.

A tak jsem si smlsla  na klasice dávno natočené i na několika nových, které se zařadily mezi stálice.

Bylo to fajn, ponořit se do pohádkového světa provázeného buráky, cukrovím, kafíčkem a večer vínečkem.

Pomalu se blíží půlnoc, poslední den v roce 2014.

Co mě v roce 2015 čeká, co mě nemine, po čem si budu šlapat, o čem nevím…, to se všechno dozvím 31. 12. 2015

P1160260

 

Mám pocit

Mám pocit, že jsem už psala úplně o všem. Na jednu stranu je to dobře, z mnoha věcí jsem se vypsala, mnoho názorů zastala, vyprázdnila mozkové závity pro nové zážitky, ale nevím, zda se nějak ty závity nezcvrkly, či co, moc nového v hlavě neudrží. Asi je to jako s hardwarem, i když mažu nepotřebné soubory, stejně tam zůstávají zbytky, které HW zahlcují.

V poslední době ztrácím chuť cosi komentovat, k něčemu se vyjadřovat, vidím to jako zbytečnost, která nikoho nezajímá, lidi se vyjadřují jako rovnoběžky, jejich názory se nikdy neprotnou, jen tlačí své pravdy a nejsou ochotni ze svého názoru ustoupit, nakonec možná i já. Diskuse znamená vyměňovat si názory, uznat i názor toho druhého, když mě přesvědčí svými argumenty.

Taky, koho to zajímá, co si myslím? Za hodinu, nebo i za kratší čas mě převálcují jiné komentáře, jiné názory, má to vůbec cenu něco někam psát? A pak si odpovím, nemá. Má to cenu psát nějaké články? A pak si odpovím, nemá.

Možná moje pocity vyplývají i z toho, že se cítím jako vypsaná fixa, nebo vymačkaný citron, prostě prázdná jako prázdný demižon. Vypsáno, vymačkáno, vypito, Finito.

14261

Oko do duše okno

možná na tom něco je. Krásně se to dá vysledovat na panu Menšíkovi, je to přímo učebnicový příklad. Když porovnáme jeho jiskrné, bystré a usměvavé oči nejen z estrád či filmů, ale i na civilních fotografiích a jeho pohled z jeho posledního filmu “Dobří holubi se vracejí”, kde měl pohled vyhaslý, apatický, všemu odevzdaný, bylo každému jasné, že na nás již hledí z prahu posledních dveří.

Náš pohled na svět se mění, tak jak rosteme a nabýváme zkušeností, ale to hlavní, naše povaha, v něm zůstává tak dlouho, pokud nás nehubí nemoc, nebo odcházení. Proč já s tím začínám?  V poslední době se více zaměřuji pohledu do lidských očí, pravda, většinou těch v televizi, nebo na fotografiích na internetu, což až tak vypovídající není, ale i z těchto pohledů se dá vyčíst docela dost, jen si nemůžu své dojmy z té osoby ověřit.  Co když jsem předem zaujatá nějakým směrem a pak v těch očích vidím to, co si o té osobě myslím já? (viz můj dojem záporný – Petr Kramný, nebo jeho opak, – kladný – třeba Halina Pawlowská). Někdo se dokáže tvářit tak neutrálně, že dojem z něj na první pohled veškerý žádný. Ale co potom s tím oknem do duše?

Dostávám se k osobě, v poslední době značně ventilované, a to k osobě prezidenta. Nemůžu si pomoct, ale jeho oči vyzařují počínající nemoc, buď Alzheimerovu, nebo její odnož, stařeckou demenci. Lidi to vidí jako alkoholové opojení, ale já si to nemyslím. Jeho pohled je neúčastný, bloumající, bez zájmu, apatický,  i když naslouchá řeči, o kterou by měl jevit zájem, nebo i když mluví sám. I jeho činy tomu napovídají.

A jak to vidím u sebe? Hrůza, tuhle, když jsem se snesla do postele, a než mně naskočil tablet, viděla jsem se v odlesku jeho černého kabátku jako v zrcadle, ale hodně zblízka. Ačkoliv jsem už dávno a dávno nebrečela, můj výraz byl ubrečený, pohled tragéda. Zkusila jsem se usmát a představte si, vůbec nic se nezměnilo Veselý obličej A to si myslím, že jsem vcelku v pohodě. Okno do duše? Možná by potřebovalo umýt.

vlk