Praxe. Jelikož jsem chodila na průmyslovou školu stavební, obor vodohospodářský – malá a velká voda, odvíjela se od toho i naše odborná praxe. Přemýšlím kolik bylo ve třídě nás holek a mám pocit, že asi 8. Praxe ve škole byla něco jiného, než praxe prázdninová, kdy jsme si tím pádem i mohli něco přivydělat.
Mé prázdninové praxe byly docela kuriózní. mezi prvákem a druhákem jsem se dostala do kraje kamsi kolem Buštěhradu, takže jsem musela hodně brzy vstávat a to mě samozřejmě žádnou náladu nedodalo. Na místě samém se budovalo jakési potrubní vedení a jelikož se svařovalo, tak počítám, že se jednalo o plynofikaci.
Parta to byla tedy značně nesourodá, chlapci na pásáku (asi to byl pásový dozer) se říkalo Franta lehár, protože měl na tom stroji leháro. Mně se tak klíďo píďo mohlo říkat taky, protože já měla ještě větší leháro. Nemusela jsem dělat nic, jen se dívat. Všichni se moc nepředřeli, žádný dozor se nekonal, tak páni často popíjeli v maringotce a já se nudila a plkala s Frantou.
Jednoho dne kohosi napadlo, že by mě mohli naučit svářet a tak mi dali na hlavu kuklu, do ruky kleště s elektrodou (?) a já jsem se měla strefovat mezi dvě části potrubí. Mlátila jsem s tou elektrodou hlava nehlava, protože jsem v té kukle nic neviděla a všichni se mi hodně smáli. No, svařovat jsem se nenaučila a byla jsem ráda, když to praxování skončilo, protože jsem se děsně nudila.
Další rok jsem prožívala na stavbě sídliště Chmelnice na Jarově, kde se síťovalo, tedy prováděli se inženýrské sítě. Byla jsem přidělená, lépe řečeno hodili mě na krk jednomu mistrovi, který si usmyslel, že se nudit nebudu a že mě hezky naučí všechny vodárenské tvarovky, armatury, jako jsou různé odbočky, kolena, šoupata a šoupátka, hydranty atd. Všechno to mělo svoji odbornou značku a měla jsem je umět podle výkresů jmenovat a v reálu poznat.
Mistr byl ze mě trochu nesvůj, protože jsem byla schopná přijet na stavbu v krásných, letních lila taftových šatech a botách na podpatku a v tom rumraji se pohybovat, což bylo o pracovní úraz. Jojo, tenkrát se o helmách a pracovních botách s ocelovou špičkou asi jen zdálo. Budiž řečeno, že jsem se tam opravdu něco naučila, a že si všichni oddechli, když jim takový zjev, jako jsem byla já, ze stavby vypadl.
Při jedné školní praxi jsme dojížděli za Mejto (nějaká Lhota?) a tam jsme měli klást drny nad vybetonované koryto, zregulovaného potoka. Příšerně jsme se flákali (příležitostně jsme se opalovali a jinak zlobili), i když jsme měli profesorský dohled a vůbec jsme si neuvědomili, že jsme kousek od trati, takže je na nás z vlaku (trať Choceň, Vysoké Mýto, Litomyšl) vidět a někteří cestující, co byli pracovně uvědomělí, si ve škole stěžovali na naši nedostatečnou pracovní morálku. Důsledkem toho bylo to, že flákání byl brzy konec.
Z této praxe a později v hodině vodárenství probírané výuky si pamatuji už jen průtokovou rovnici, kterou jsme si měli pamatovat tak, že podle slov profesora, kdyby nás o půl noci vzbudil, že bychom ji měli vysypat z rukávu. Skutečně si tu rovnici pamatuji dodnes. Q(m3/s) = F (m2) krát v (rychlost m/sec). Tak teď jen nevím, jestli si to pamatuji dobře, ale Břetislav by mi to mohl zkontrolovat.
A to už by stačilo, protože psát o dalších praxích a co jsme tam vyváděli už byste nečetli, protože už teď je to pěkně dlouhé a už jste z toho unavení. Jen ještě dodám, že nám bylo vtloukáno do hlavy, že správný technik má vždy při sobě tužku. A to mi taky zůstalo, takže mám v kabelce nejen propisku, ale i moji zamilovanou dřevěnou, s gumou na konci, zn. STAEDTLER.
Střední průmyslová škola stavební a vodohospodářská ve Vysokém Mýtě, v šedesátých letech. Uprostřed, v námořnickém tričku, můj budoucí muž
Nahoře, stavba komína 🙂
* Ze života české babičky * 
Ja som všetky stredoškolské prázdniny brigádovala v službách Považského múzea. Prvé dva roky na vykopávkach pri hrade Strečno a ďalšie dva na Skalke v Rajeckých Tepliciach. Pred prvou výplatou som sľúbila bratovi, ktorý je o tri roky mladší a vtedy ešte nemohol brigádovať, že sa o peniaze podelíme – dám mu všetko nad tisícku (predpokladala som, že zarobím okolo 800 Kčs). Zarobila som 1212 a pretože sa mi zdalo moc dať mu viac ako dve stovky, dala som mu len 12. 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Tedy, Blanko, byla jsi vypečená sestra :-). Taky by mě zajímalo co jste vykopali 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Naďo,vodohospodařina je také můj obor, jenže já jsem k němu přišla až po absolvování gymnázia. Takže o studentské srandičky na stavbách jsem přišla,ale zato jsem si jich trošku užila až v zaměstnání.Byla to krásná léta.V gumácích, v blátě.To byla moje škola života..Šoupata, roury, poklopy mě provázely až do posledního zaměstnání.
To se mi líbíTo se mi líbí
Jojo, já jsem si ty gumáky, vaťáku a bláta taky něco užila, však jsem o tom kdesi už psala :-). Taky na to ráda vzpomínám, kolegyňko :-).
To se mi líbíTo se mi líbí
Ja nemám vôbec takéto spomienky 😦 Chodila som na ekonomickú, odbornú prax sme mali len vo štvrtom ročníku. Absolvovala som ju vo vtedajšom Chemapole, dnes už asi neexistuje ani jeho nástupca Petrimex. Nič zaujímavého sa v tej kancelárii neudialo. Zo školy si spomínam už len na brigády, na ktoré sme chodili počas maturitného týždňa starších spolužiakov. Tvoje spomienky sú úžasné 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Díky, Danielo, kancelářské praxe znamenaly tak akorát nasypat někomu projímadlo do limči 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Naďo, průtokovou rovnici nezkontroluju, my ji neměli a krom toho jsem v matice trochu plaval. V knížkách jsem ji taky nezahlíd, ani o těch praxích jsem nečetl. To bych si pamatoval, přece bych to nepřehlíd. Zvlášť, když si pamatuju, že na sídliště Jarov, tehdy dokončované, jsem jezdil ze školy z Dejvic paneláky kreslit, tehdy byly docela na tuzemské poměry chválené. Já na své první výdělečné prázdninové brigádě na stavbě, ještě před nástupem na průmku, jsem společně s kamarádem neplavcem pomáhal budovat kravín u vesnice vedle rodného města, kde největším zážitkem pro nás zůstalo, když nám bylo svěřeno dozdívání rozestavěné cihelné zdi, na které v délce několika metrů se šichty cihel vyzděné od zedníků před námi výškově rozcházely od pomyslné vodorovné linie o pár vrstev cihel na každé straně, jak stoupaly neskutečně do kopce, protože zedníci před tím dost nasávali. Ale vejplata nás tehdy docela potěšila. O jiné praxi, kdy mě stavbyvedoucí načapal v Příbrami vedle výkopu spícího, ovšem po předcházející kopáčské makačce, zatímco kamarádi ulejváci ve stínu sklepa mastili nerušeně karban, jsem už někde tady u blogů psal. Já tehdy chtěl posilovat svaly, k čemuž mě motivoval spolužák veslař z mělnické osmy, ale vedro a nerozvážnost mládí mě zdolaly podle známého „všeho s mírou“.. Stavbyvedoucí se tehdy chtěl stát papežem, jestli já dostuduju, jak mě na místě tehdy za to usnutí setřel. A to jsem měl za to, že karbanu neholduju a šachy tam nikdo ve sklepě neuměl. 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Místo průtokové rovnice aspoň bych uměl zkontrolovat, jaká je spotřeba surovin při přípravě těsta na zámecké kluky a že cukr se vaří na sedm stupňů. Taky vím, že křenová omáčka s krupicovými noky je pro tebe blee! 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Břetislave a já na tebe tak spoléhala. Kdesi na netu jsem si ověřila, že si to pamatuji dobře, jen jsou dnes trochu jiné názvy (místo „v“ je cosi jiného), ale celý život mi to bylo k ničemu. 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Taky jsem si prožila nespravedlnosti školního života, psala jsem o 2 z chování, která byla hóóó´dně nespravedlivá :-). Jsem ráda, že jsem Tě naučila vaření cukru na 7 stupňů a recept na zámecké kluky 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
To je krásné čtení i komentáře.
Stavařinu dělal můj bratr, mnou využívaný jako matematický konzultant, jenže já všechno potřebovala po lopatě a on měl dojem, že takové zbytečnosti nemusí vysvětlovat, to má každý s normálním IQ vědět. Inženýrské sítě mně říkají asi toto: někde se něco vykope, potom se tam přidá spousta trubek a čehosi kovového i plastového ve všech podobách a nad tím nějakým zázrakem vyroste dům nebo sídliště. Přiznám se, že dodnes jsem ten zázrak nepochopila stejně , jak je možné vyprojektovat a postavit most přes vodní tok /pokud se nedá přeskočit/.
Vzpomínám na jednu praxi na brněnském veletrhu – žádný manager, ale něco jako pomocná servírka a hlavně sběračka nádobí. Někteří hosté nebyli zrovna slušní, ale stačilo, když si přečetli na halenkách jmenovku školy a zkrotli, protože za ní tušili přísný profesorský dozor.
Zajímalo by mě, co vykopala Blanka na Strečně a jestli je to někde k vidění.
To se mi líbíTo se mi líbí
Já jsem zase, Quick vůbec nepochopila TV a tak si myslím, že i když je dnes obrazovka placatá, že tam nějaký skřítek organizuje příjem k nám do domu 🙂 No PC je na tom podobně 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Na Strečne sme vykopávali hlavne kachličky a nejaké nádoby z hradu, vtedy (1974, 74) bol hrad len ruina. Teraz je trochu zreštaurovaný, zastrešený a v niektorých miestnostiach sú naše vystavené naše vykopávky.
To se mi líbíTo se mi líbí
Naďo, jsi můj člověk, také nevěřím, že z elektrické zasuvky lezou jakési střídavé obloučky nahoru a dolů, jak nám kdysi tvrdili ve fyzice, ale skřítkové.
🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Teda obdivuju každou z vás, holky, která se vyznáte tady v těch stavebních a technických udělátkách. To je pro mě fakt španělská vesnice. Mimochodem, proč se vlastně říká španělská vesnice? Tvoje vzpomínání na brigády je super, trochu mi to připomíná moje mládí, my sice nechodili na brigády na stavbu, ale sbírat vyorané brambory, ale taky jsme si tam užili psiny. Já dnes na blogu taky vzpomínala – ale ne na brigády, nýbrž na práci. 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Nevím proč španělská vesnice, já někdy říkám portugalská…
Taky jsme chodili na brambory i na řepu… 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Krásná doba. Mladým bývá většinou všechno odpuštěno, tedy i trocha flákání.
I když v dnešní době i pro mladé je to tvrdší, přesto mají proti starším výhodu – co projde mladému jako projev nezkušenosti a chyby, starší odskáče hůře…
Ale o tom tenhle článek není.
Máš moc pěkné vzpomínky, a vlastně asi každý rád vzpomíná na staré dobré časy – vylomeniny, které udělal (a které dopadly dobře), a hlavně ten pocit bezstarostnosti.
Pěkné nostalgické fotečky!
To se mi líbíTo se mi líbí
P.S. díky za odkaz na video s J.Hnízdilem, dívala jsem se na jeden zátah, bylo to sakramentsky dlouhé a sakramentsky nabité informacemi. Jedním slovem, skvělé!
To se mi líbíTo se mi líbí
jééé, praxe…a brigády! Vida, o těch mých jsem ještě nepsala. Dík za téma! 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
No vidíš, Zuzko, tak do toho!
To se mi líbíTo se mi líbí
Vidíš, Naďo, tak Ty bys byla jedna z těch, kterým jsem kdysi záviděla. Když jsem chodila krátce do práce, jedna moje kolegyně měla taky stavárnu. Já měla ekonomickou a já jsem říkala vždycky proč ona má stále vyšší plat, když máme obě jen maturitu? No je to jasné.
To se mi líbíTo se mi líbí
No, o něco větší plat jsme as měly, ale pořád to bylo míň než mužský 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Já mám zemědělskou školu, takže tam ty praxe vypadaly hodně jinak. Taky jsme chodili jednotlivě, to byly ty individuální a ty jsem neměla ráda, jak píšeš nuda. A pak jsme měli celá třída nejednou a ty byly prima, spousta lumpáren a legrace. Praxi jsem měla v kravíně i prasečáku, ale protože jsem byla obor „pěstitel“ brzo jsme přešli na traktor a jiné srandičky. Nakonec jsem v zemědělství nikdy nepracovala, maturní vysvědčení mi sloužilo jako vstupenka do kanceláře a to kdekoliv, na obor nikdo nekoukal. 😉
To se mi líbíTo se mi líbí
Mně se na vysvědčení dívali a to byla mizérie, nějak krásné známky jsem o maturitě neschytala 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Pokud si dobře vzpomínám, průtoková rovnice je v pořádku a když to porovnáš pro různá místa stejného potrubí, dají se z toho odvodit zajímavé věci, např. Bernoulliova rovnice :-). Pěkné vzpomínání. Až jsem si vybavil své vlastní praxe, například když jsem vyráběl superčisté kovy v koupelně paní Heydrichové v Panenských Břežanech 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Petře, tak to mně asi do hlavy nevtloukali, někde vzdáleně v mozku to mám, ale opravdu hóóódně vzdálené. Napiš prosím jak jsi vyráběl ty superčisté kovy 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí