Skoro každý píše o Vánocích, jen já jsem kupodivu za ty tři roky o nich nepsala, jen s výjimkou jejich příprav – úklidu a pečení. Vánocům nemůžou konkurovat Velikonoce, Vánocům nemůže konkurovat žádný svátek v roce. Jsou tak posvátné, jako v Indii posvátná kráva. Je to čas, kdy se lidi houfují, domů se přivážejí samostatně bydlící dědečkové, babičky, pradědečkové i prababičky, vrací se ze světa děti, pokud to jenom trochu jde, ke stolu se zvou opuštěné tety, strýcové a vůbec opouštění příbuzní, mnohdy i známí a nemocnice se vyprazdňují alespoň na Štědrý den, když to nejde až do Silvestra.
O Vánocích jsou naše srdénka tak otevřená doširoka, že je pamatováno i na bezdomovce nejen cukrovím, salátem kterého bylo vyrobeno moc a stejně by se vyhodil, jakožto i rybou, kterou malé děti odmítly jíst a nějakou tou pětkou na léčebný nápoj proti zimě. Naše peněženky se jako zázrakem otvírají, když z televize zazní dojemné vyprávění a zpěvy z kostela a přispíváme na kdeco. Broukáme si koledy, někteří z nás u toho slzí, zkrátka jsme na měkko.
Pamatuji jeden příběh vánoční, vysílaný v televizi, jak se na Štědrý den, po štědrovečerní večeři oběsila, do té doby s osudem smířená, osamělá paní, kterou neměl kdo pozvat ke stolu. Tato paní si spokojeně, i když promořená vzpomínkami připravila tradiční jídlo, do uklizeného a vyzdobeného bytu, zapnula televizi s očekáváním krásného vánočního programu. Od té chvíle co, promluvila hlasatelka a ostatní účastníci vánočního programu, se stará paní stávala smutnější a smutnější, až nešťastnější a nešťastnější, přecházejíce do temně depresivní nálady, protože televizní program se ubíral samým slzením nad opuštěnými lidmi, zkrátka jedna tragedie za druhou, až se i do té chvíle duševně vyrovnaná paní, rozlítostnila nad sebou samou až k smrti. Byla to sice nadsázka, ale je to tak, že Vánoce dokážou, za přispění jiných, nebo i nás samých, navodit u slabších jedinců depku jako blázen. Nevím, co říkají statistiky o počtu vánočních sebevražd, ale troufla bych si říct, že to nebude malé číslo.
Já jsem povaha bojovná a tak i když někdy propadnu trudnomyslnosti, pláči a kvílení, tak se zvednu a táhnu životem dál, přesně v duchu nastoupené cesty, tím slzavým údolím. Jakmile se člověk podá vlastnímu neštěstí, je ztracený. V tu chvíli, kdy propadá těžké depresi a zvažuje pod tlakem velké bolesti i odchod z toho údolí, měl by mít tolik síly, aby si řekl, že za nějaký čas, ten čas je milosrdný a naše trápení obrousí, i když jej neodstraní. Neseme si životní cestou všelijaké rány a po nich jizvy, ale také šťastné chvíle a je to tak, že když se jednoho dne hroutíme a pláčeme, že třeba za rok se smějeme a jsme šťastní. Přesně to se mi kdysi přihodilo. Za rok po těžkém traumatu, téměř na den, se jedné úplňkové noci, narodila, z měsíčních paprsků utkaná, Karolína. To bylo radosti na Starém Bělidle, ééé co to plácám, na Jižním Městě.
Obrázky vygůglovány
* Ze života české babičky * 
Naďa, pekne si to napísala až mi mráz behal po chrbáte. Mne je len smutno z toho, že ľudia sa ako ľudia správajú tuším len cez tie Vianočné sviatky a po nich je zasa všetko ako predtým:-(
To se mi líbíTo se mi líbí
Děkuji, Danielo, ale lidi už jiný nebudou, tak nebuď smutná, však někteří jsou milí po celý rok 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Já si myslím, že z religiózního hlediska jsou Velikonoce důležitějším svátkem než Vánoce. Ale z toho lidského jsou určitě Vánoce a především Štědrý večer tím nejdůležitějším svátkem v roce, kdy nikdo nechce být sám.
Já to měl dobré. Nejsem hádavé povaha a tak po přejití prvních bouří jsem jako svobodný muž býval spolu se svojí maminkou zván k bývalé ženě. To bylo skvělé, o nic moc jsem se nemusel starat. o Štědrém večeru jsem dopoledne vyjel na Hrad k Černému volovi na pivo a v časném odpoledni sjel metrem k „bejvalce“ pomoci ustrojit stromek.
Pohoda ovšem skončila, když se oženil syn. To už bylo na ženu moc.
A také bývalá tchyně nelenila a zvala nás na „ptáka“, obvykle to byla krůta. A já dělal ve firmě, kdy jsme museli makat i o svátcích a když jsme vyřizoval pátý hovor, tak se se mnou žena málem podruhé rozvedla.
To se mi líbíTo se mi líbí
No vida, vánoční příhody, ty já ráda 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Na ten vánoční příběh si moc dobře pamatuji. Bylo to velmi trefně natočené.
To se mi líbíTo se mi líbí
Ano, je to pravda, povedlo se jim to a mně to opravdu utkvělo v hlavě.
To se mi líbíTo se mi líbí
Ten televizní film o staré opuštěné, leč spokojené paní jsem viděla. Byla v pohodě, dokud ji nerozhodil „citlivý TV program.
Vánoce mám ze všech svátků nejraději, to tvrdím už léta a stojím si za tím. Bude to asi tím, že mám ráda i zimu se sněžením a sněhem, a že mi nevadí ani ten nedostatek světla, beru to jako přirozenou součást zimy. Teď je u nás zrovna po celodenním sněžení, úplně pohádkově. 😀
To se mi líbíTo se mi líbí
Jo, krajina je pohádková, hlavně místech, kde ještě nevkročila noha živočicha nebo kola plecháčů. Já, když jsme se dnes vraceli z nákupu jsem tedy měla docela strach. Kola po silnici občas v zatáčce podjela … ale Katka je dobrá řidička,
To se mi líbíTo se mi líbí
Je to skutečně zvláštní, že na Vánoce člověk nehce být sám. Celý rok mu to třeba nevadí, naopak je rád když je sám – a najednou na Štědrý večer ta samota tíží…Proč?
To se mi líbíTo se mi líbí
Na to já, Mirku, asi odpovědět neumím, chtělo by to někoho, kdo o tom víc přemýšlel.
To se mi líbíTo se mi líbí
Já jsem se o této skutečnosti dost napřemýšlel, protože si říkám: ten vánoční sentiment přece nesouvisí s dárky a vlastně ani s náboženstvím, i atheisté zaslzí při „Stille Nacht“ pocukrované vločkami.
Nevymyslel jsem nic, co by tento fenomén nějak logicky vysvětlilo – ale jsem rád, že to tak je…
To se mi líbíTo se mi líbí
Máte pravdu, Mirku, slzím při české i německé verzi „Tichá noc“ … Hodně zpěváků si to s tou nádhernou písní rozdalo, ale jen málokomu se to povedlo.
To se mi líbíTo se mi líbí
To je moc hezky napsané. A taky tam vidím nejen dojetí nad vánoci samotnými, ale i trochu ironie a skepse. Vánoce miluju – ale tak nějak vzdáleně. Jako symbol. A sním o vánocích pohodových. A děsím se vánoc skutečných. Ty ubohé vánoce za to nemůžou, prostě to máme doma blbě zařízené. Vždycky to nějak přežiju a oddychnu si 25.prosince. Někdy mám pocit, že bych nejraději utekla a těch pár dní strávila někde jinde.
Zaujala mě na tvém článku větička, o oné osamělé paní. Že by možná nebyla tak rozhozená, kdyby na ni televize nevalila tu předojemnou uměle vytvářenou atmosféru vánoc a pocitu, že když není uprostřed šťastně se tvářící rodinky s hromadou dárků, tak že je úplně v háji.
Protože období vánoc je opravdu citelnější pro osamělé lidi a ty deprese ze samoty a smutku jsou opravdu silnější. A ne každý to zvládne, i když je jasný, že po každém špatném dni zas musí přijít ten lepší…
A doufám, že totéž platí i pro samotné vánoce, protože my jsme loni měli doma vánoce snad nejpříšernější, jaké jsem zažila, takže horší už si představit nedovedu. Z toho plyne, že můžu doufat, že budou lepší…
Promiň mi ten dlouhý komentář, tvůj článek vyvolává hodně emocí a reakcí…
P.S. krásně jsi napsala o Karolínce, moc se mi líbila větička „narodila se, z měsíčních paprsků utkaná, Karolínka“.
To se mi líbíTo se mi líbí
Milá Vendy, neomlouvej se za příjemný, delší komentář, já takové vítám, jsou mi moc milé, protože já blog beru i jako formu komunikace mezi námi a jsem ráda, když mé povídání vyvolá reakci druhých i s jejich příběhem. I já jsem ráda, když je už po Vánocích, jako Ty.
Tvůj komentář mi připomněl bitvu o psaní slova Vánoce – vánoce. Oboje má své zastánce a vysvětlení …
To se mi líbíTo se mi líbí
Osobně dávám přednost prostému narození před smrtí – byť napravenou vzkříšením, takže i Vánocům před Velikonocemi. Jsou pro mě důležité a přemýšlení, proč tomu tak je, rád přenechám pomazanějším hlavám. Vloni jsem navíc zjistil, že mi nevadí prožít je sám, takže už letos budu zkušený vánoční solitér (možná mě zachránilo, že jsem si nepustil televizi). Člověk může být sám, a přesto nebýt osamělý (stejně jako může pukat osaměním v početném davu). Stačí umět připomenout si právě ty, co byli – i kvůli nám – kdysi zázračně utkáni z měsíčních paprsků, ať už se z nich později stali spasitelé nebo obyčejní dobří lidé, a i nejprázdnější duše se jimi dokáže naplnit.
Kdybys ses chtěla podívat, co jsem mimo jiné trochu i o tom psal vloni, jsou Ti samozřejmě k dispozici mé prosincové články; nejblíž je asi http://pvapenik.blog.cz/0912/o-zlatem-vanocnim-prasatku.
To se mi líbíTo se mi líbí
Petře, sdílím Tvůj názor ohledně pojmu samoty a osamělosti. Určitě se na Tvé články podívám, ráda si je přečtu.
To se mi líbíTo se mi líbí
Pro mně jsou Vánoce krásným obdobím očekávání, radosti a rodinného štěstí – vyhýbám se lidskému hemžení, dárky kupuji s přestihem, takže davová psychźa jde mimo mně a celý prosinec si užívám pečením cukroví a relaxací na běžkách a letos je to super 🙂 Ať Karolína z Jižního Města je šťasná a přináší ti jen radostné chvíle …:-)
To se mi líbíTo se mi líbí
Vánoce mám ráda i jisté rituály kolem nich. 24. odpoledne přijde popřát Petra s rodinou, syn zavolá. Někdy jdeme na vánoční zpívání na náměstí, já také někdy na večerní nešpory (letos je budeme mít v církvi husitské). 25. dopoledne chodívám na hodobožovou bohoslužbu, kolem poledne přijíždí bratr s rodinou. 26. dopoledne občas jdu na štěpánovskou bohoslužbu, ale v poledne už máme doma na sváteční oběd a poté nadílku naši nejužší rodinu (děti s dětmi) – čili se nás sejde 12. Ale nepřeháním přípravu, čili úklid, zdobení, pečení, shánění dárků atd. Tento týden například intenzivně pracuji na diplomové práci své kamarádky – tedy její kontrole, opravování a doplňování, v pátek jí to předávám; příští týden budu dost zaneprázdněná sborovými aktivitami (k účetnictví, které našemu evangelickému sboru roky vedu mi přibude i pokladna, protože náš pokladník si zranil kotník už před 14 dny a je to vše zatím vedeno hodně provizorně :-). Takže pro mě téměř normální měsíc, ten prosinec :-).
P.S. Opravdu jsou pro nás větším svátkem Velikonoce, ale to jen na okraj.
To se mi líbíTo se mi líbí
Ano, Vánoce jsou jímavé.
Já je mám spojené s vůní mandarinek.
Díky své vrozené lenivosti mne nechává hladným předvánoční shon, takže jsem v pohodě.
To se mi líbíTo se mi líbí
Natty, Mirko a Pavle, tak je to fajn, díky za Vaše názory na Vánoce. Jinak, doporučuji přečíst si článek od Petra Vápeníka, nejen ten co mi dal na něj sám odkaz, ale i tento http://pvapenik.blog.cz/0912/o-olovenem-artefaktu a vůbec další články o Vánocích z prosince 2009, mně se tedy moc líbily.
To se mi líbíTo se mi líbí
já se snažím moc vánočnímu sentimentu nepodléhat, uvidím, jak to zvládnu letos. Zatím neuklízím, upekla jsem jen rohlíčky a pořád lítám z jedné akce na druhou. Už se těším, až to bude za mnou.
To se mi líbíTo se mi líbí
Já vím, Zuzko, ale máš krásné vzpomínky na Vánoce dávno minulé, ráda čtu Tvé vzpomínání – http://zajicova.bigbloger.lidovky.cz/c/166297/Fakt-dost-husty-vanoce.html Mám moc ráda Tvůj článek – http://zajicova.bigbloger.lidovky.cz/c/16565/Uklizet-netreba.html
Akorát je škoda, že se ti do komentářů navezli zlí poťouchlíci 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Hezky napsáno, nedá se nic dělat, Vánoce jsou Vánoce (a pečeně je jejich sestra, jak praví jeden Alšův obrázek) Vůbec nezávidím našim protinožcům třeba v Australii, kteří slaví Vánoce na pláži v děsněm vedru v plavkách a grilujou si tam krocana. Ale i oni si uvědomují, že k pravým Vánocům patří sníh a tak si nechávají okna domků pocákat takovou bílou pěnou, a Santa Klausové v tom tropickém vedru pbíhají po pláži v tom jejich červeným kožichu a crčí z nich pot.
Jako mladíci jsme chodívali v Praze na Štědrý den na půlnoční mši do kostela Sv. Jakuba v Praze. Tam se rozléhala ta krásná nesmrtelná mše Jana Jakuba Ryby „Hej Mistře, vstaň bystře“ máme ji tu na CD a je součástí našich Vánoc. Předevčerem mně někdo poslal zajímavý majl. Když jsem kliknul na „attachment“ objevila se mi hala v jednom obchodním domě v Richmondu u Vancouveru, kde je takova veřejná jídelna se stovkami lidí živícimi se junk foodem. Najednou povstane mladík a profesionálním tenorem začne zpívat začátek Handelova „Mesiáše“. Pak se k němu přidá další stolovník, a pak další a další a nakonec se celá hala doslova zachvívá velebnými zvuky toho Handelova oratoria. Bylo to velkolepé a byl jsem pořádně naměkko, jak říká Naděnka.
Zájemcum mužu ten majl naforwardovat. Moje e-majl je honza@telus. net
Pěkné svátky Vánoční přeju všem!!!! Honza
To se mi líbíTo se mi líbí
Tak na půlnoční, za mě, už asi v Praze nebylo kam jít. Já nevím, proč to tomu režimu vadilo, a půlnoční se směly dít jen někdy odpoledne …
Já nejsem věřící, ale kostely, varhanní hudbu, mám moc ráda a leckdy, když se povede kázání, si jej ráda poslechnu (dávávali v rádiu).
Vánoce v Austrálii, to je jenom hra na Vánoce 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Oprava, ne začátek Mesiáše, ale sbor „Halelujah“ Sorry. H.
To se mi líbíTo se mi líbí
Honzo, a není to tohle? http://www.youtube.com/watch?v=SXh7JR9oKVE
To se mi líbíTo se mi líbí
Jo, Naďo, to je vono. Tak koukám, že to už oběhlo svět. Čeho já si na tom vážím je to, že něco takového se děje v Kanadě, kterou sice vehementně chválím, nicméně zde se už člověk pomalu musí bát na veřejnosti přát „Merry Christmas“ čili Veselé Vánoce. Stále jen to „Seasons greetings“ což je pitomost, která se ani do Češtiny přeložit nedá. V náboženských projevech tam u vás máte daleko větší svobodu. Tady je political correctnost přímo děsná.
Dále, asi jsi chodívala či chtěla chodit na půlnoční v pozdější době. Komunisti zakázali půlnoční, které se konaly přesně o půl noci na štědrý den jednak u Jakuba, pak tuším u Ignáce na Karláku, U Františka Křižovníků a snad ještě jinde. Komunistům vadilo to, že ty půlnoční nvštěvovali hlavně mladí, sešlo se nás tam vždy několik tisíc a ještě jich mnoho bylo venku. Báli se srocování v tak velkém počtu a potom, to byla „ostuda“ že tolik mladých bylo v kostele. Na Štěpána ráno už tam nikdo nechodil. Lidi byli přežraní kaprem, bramborovým salátem, chlebíčkama, cukrovím a tak chrápali. Jako kluk jsem rád chodíval k Jakubu poslouchat varhany, u Jakuba jsou nejlepší ve střední Evropě. A seděl jsem vždy s partou nazemi pod rakví pana Watslawa Wratislawa z Mitrowitz a poslouchal recitály Jiřího Ropka a Rainbergera, to byly světové špičky.
To se mi líbíTo se mi líbí
Honzo, tady je podobná akce na Hlavním nádraží, ale nakonec korunovaná dvouma nahejma, jestli to měla být alegorie na Adama a Evu, tak to tedy nevím … 🙂 http://www.youtube.com/watch?v=AEygLiIT5Uw&feature=player_embedded
Jinak, já to měla v té době tenkrát složitější, když jsem měla už jakýs takýs rozum, tak jsem byla v Mejtě na průmce a pak, hlavně zázemí doma bylo velmi netradiční.
To se mi líbíTo se mi líbí
Proč nechceme být na Vánoce sami, proč? A není to třeba tím, že jsme jako děti rok po roce Vánoce tak silně prožívali, že se i to vědomí pospolitosti, rodiny, lidí milujících i milovaných v nás tak pevně zahnízdilo? A my cítíme, že Vánoce o samotě NEJSOU Vánoce, protože jim něco strašně důležitého, vlastně to nejdůležitější chybí?
To se mi líbíTo se mi líbí
Emilko, vidíš, tak tohle mi nějak nedošlo …
To se mi líbíTo se mi líbí
Jen poznámka k tomu vánočnímu filmu s oběšenou paní: nešlo o Štědrý večer paní Hůlové ze seriálu Velmi uvěřitelných příběhů režiséra Igora Chauna?
To se mi líbíTo se mi líbí
Díky, Barboro, výborná paměť, film jsem Tvojí zásluhou přidala jako doplněk tohoto článku, do článku nového 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Když mi umřel tatínek, tak jsme maminku vždycky zvali na Štědrý den k nám, s vděčností to přijala, bydlel s námi ještě manželův tatínek, také vdovec, tak bylo samozřejmé, že večeřel také s námi. Když jsme chtěli pozvat maminku na Silvestra, řekla, že ne, že jí nevadí být na Silvestra sama. Ty Vánoce mají určitě nějaké kouzlo. Letos to čekalo mne, manžel bude přes Vánoce v nemocnici a já jsem zpočátku velmi odhodlaně tvrdila, že mi to nevadí, že si udělám Vánoce, takové, jako kdybychom byli všichni doma. Jak dny ubíhaly, už jsem si nebyla tak jistá. Teď se to vyřešilo jinak a já úplně sama nebudu. Ale ta situace může nastat znovu. Někde jsem četla, že se člověk tomu nesmí podat a musí si zajistit předem program i ta televize může pomoci, vždyť tam na Štědrý den nejsou až takové dojáky. Myslím si,že pokud člověk dovede žít sám během roku, není to pro něj zase takový problém. Nejhorší je zvyknout si chodit sám, na různé akce, na procházky, a.p. I tam se dá popovídat s lidmi a možná že líp než s vlastními. Tak jsem se rozpovídala….
To se mi líbíTo se mi líbí
Myslím si, že nejhorší situace je, když je pro člověka před Vánoci nějaká těžká chvíle. Jindřiška Smetanová psala o svém prvním štědrém dnu bez muže to, že ač o ní děti usilovaly, aby prožila svátky vánoční doma u nich, rozhodla se pro partu osamělých žen a společně odjely na hory. Možná to nebyl špatný nápad.
To se mi líbíTo se mi líbí