Dolů a nahoru

 Mé pády jsou již v naší rodině proslulé. Nemyslím teď pády a vzlety, ale doslovné pády na nos. Dnes jsem se však natáhla přímo exklusivně, jak dlouhá tak široká a to už je co říct. Poloha na zemi připomínala vlajkonoše, který ani při pádu neupustil vlajku. Padla jsem podivně na bok, s rukou vytrčenou směrem k předsíni, tedy na západ, abych byla přesná. Trochu jsem  z toho byla otřesená a tak jsem si chvilku poležela na zemi, a přemýšlela, jestli to není předzvěst toho avizovaného konce světa. Ela se na tu spoušť dívala nevěřícně, neschopná pohybu, tohle ještě neviděla a neuměla to svým mozkem zpracovat, i když mě už viděla padat na společné vycházce ze schodů, jenže to si myslela, že to dělám schválně pro její potěšení, že si s ní chci hrát.

Když  jsem si dost poležela a konečně vstala, spočítala jsem kosti a až na trochu natlučený bok a ruku jsem byla v pořádku. Proč já vlastně padla. Brkla jsem o mnou, dávno již tomu, vyprojektovaný a následně zrealizovaný schod.

Bylo nebylo, kdysi jsme sršeli mládím a pohybliví jsme byli až až, dostala jsem za úkol nakreslit dispozice našeho domku, který jsme horko těžko budovali svými silami, odhodláním a odvahou. U domu i v domě bylo navrženo dosti schodů, s těma jsme nemohli hýbat, ale já, místo abych se snažila další schody eliminovat, tak jsem si je hezky znásobila, v koupelně i na terasu. Hlavně jsem si tehdy vymyslela v jedné třetině obýváku po celé délce, schod. Vznešeně řečeno, mimoúrovňovou podlahu.

Paráda, vypadalo to přesně tak, jako v zahraničních filmech… tedy v těch západních. Smála jsem se tenkrát, jestli na stará kolena nebude stupínek na obtíž, až budeme přes něj vrzat vrzavými koleny, ale tenkrát mi to bylo fuk a má replika mi přišla dost vtipná. Stáří bylo tak daleko, že na něj nebylo vidět ani sebelepším dalekohledem, ani Hubbleovým vesmírným dalekohledem.  Byli jsme nesmrtelní a schopní dokázat cokoliv, přenést se přes všechny překážky, stačila vůle.

Dnes strkám vozík s mužem nahoru a dolů přes ten úžasný schod a drtím mezi zuby, že jsem byla tenkrát pěkně pitomá a mám to za trest. Tedy za trest, za ten zbytečný schod.

Všichni, a to i děda, jsme se docela brzy vyrovnali s tím, že děda “úřaduje” na vozíku. Překvapivě, jako první, děti našich dětí. Děda z vozíku zalévá konvičkou kytky za oknem, které přežily moji macešskou nepéči a k těm, ke kterým z vozíku nedosáhne, povolává na pomoc Karolínu a Natálku. Docela jim spolupráce jde od ruky. Natálka to komentovala tak, že děda ke kytkám nesmí, až mu naroste noha. Já jsem si dnes se zalíbením prohlížela své ošetřené prsty na nohou, krásně nalakované od paní pedikérky a v zamyšlení říkám mužovi. To je zvláštní, že na každé noze mám jinak velké prsty, máš to taky tak? Jeho odpověď: “No já na pravé noze žádné prsty nemám.” Smáli jsme se ještě odpoledne.

Fotografie není nejčerstvější, už je tak rok stará a skříň se všemi hrnky už jsou v propadlišti dějin, ale mám ji ráda, tu fotografii 🙂